Čeština je jazyk bojovníků

30.07.2013 18:55

    V květnovém čísle literárního obtýdeníku Tvar mě zaujala pěkná věta z prózy Jaromíra Zeminy: „Celé dva dny jsem v dešti a větru česal jablka a nosil je do domu.“ Vím, mnozí tuto činnost provozují běžně, ale já – přiznávám – jsem jablka ještě jaktěživo nečesal. Jaksi jsem se ještě nikdy nepotkal s tím, že by plody dřeviny z čeledi růžovitých, podčeledi Maloideae, byly vlasaté. Leč naší předkové mínili jinak: hřebenem protahovali čili česali nejen vlasy, ale i srst koní (hřebelcovali), len (vochlovali) a šaty (kartáčovali). A česlem (hřebenem z tyček) čistili také vodu v náhonu od veškerého neřádstva, které by se mohlo dostat na mlýnské kolo (a dnes do turbín). A pochopitelně nástrojem v podobě hřebenu vyčesávali i malé ovoce z keřů a keříků, až se název této činnosti postupně přenesl i na sběr velkého ovoce, takže dnes češeme nejen borůvky (onou zubatou lopatkou, co ničí borůvčí), ale např. i jablka.

    Expresivní varianta od česat je čechrat, cuchat a starší culit čili zaplétat, od něhož je culík, pramen vlasů stažený stužkou nebo gumičkou. Ale s česáním souvisí také výrazy rozčísnout (hřebenem rozdělit), ba i česnek (jeho hlavička je rozčísnuta na stroužky) a česno (vstupní otvor do úlu). Z původního indoevropského čes-/kes- (řezat, škrábat) jsou ale odvozeny také výrazy kosa, kosit, kosiště (držadlo kosy), kosák (srp), kosíř (vinařský nůž s dopředu zahnutou špičkou), kosárek (zahnuté péro na klobouku), kosinka (ptačí peruť, peroutka na zametání), kosatec a kosatka (listy, resp. trojúhelníková plachta a kytovec, přesněji jeho hřbetní ploutev, co se podobají kose), kosý (skosený). Od kosa (v původním významu „kštice“) a kosma (chomáč vlasů či chlupů) je odvozeno kosmatý (chlupatý, zarostlý), kosmatice (smažené „rozcuchané“ květenství černého bezu) a kosman (jihoamerická opička).

    Dalo by se pokračovat dál, až ke štípnout, čajznout (ti pajtlaři, co si teď tak oblíbili ony cibulovité byliny s kulovitým květenstvím, chudáci ani netuší, že čajznout a česnek mají k sobě tak blízko). Nicméně ukončeme dnešní etymologické „objevy“ něčím opravdu překvapivým: starým etnonymem (názvem národa) Čech a jeho odvozeninami v čele s Českem a češtinou. Jeden výklad odvozuje původ názvu Čechů od čechati, česati, což znamenalo i „drhnout“ či „bít“; pak by Čech znamenalo „bojovník“. Výkladů je víc a z nich všech je dnes preferován původ slova Čech od základu čel-, z něhož vznikly také výrazy čeleď, původně „členové rodu i se služebnictvem“, a člověk; věkъ v praslovanštině původně znamenalo „životní síla“ a veik- zase „bojovat“, takže čelověk byl něco jako „bojovník rodu“. Jak vidět, oba zmíněné výklady vedou nakonec ke stejnému cíli. Takže zapomeňme na to, že nám Čechům je (kým? námi samými?) přisuzován charakter zbabělců, kteří se nedovedou bránit ani sousedům ze západu, jimž raději odvádějí daň v podobě tří set volů, ani sousedům z východu a dalších světa stran, jejichž tanky se nechají okupovat, a raději si vzpomeňme, že nás (kdo? naši předkové sami?) kdysi nazývali „bojovníky“.

S pomocí tří etymologických slovníků dal dohromady MICHAL ŽÁK.