Diabolkou bunkr neprostřelíš

17.07.2013 16:05

    Tak se nám ta politická scéna pěkně zauzlovává. Po prvním ofenzivním postupu sil státního zastupitelství a způsobeném šoku na straně jím ostřelovaného cíle se obránci vládních a parlamentních pozic začali rozkoukávat po vhodné zbrani hodné protiúderu. A našla se. Má kouzelný název jménem imunita! Ostatně nic nového pod sluncem, protože zaříkávací slogan mlha přede mnou, mlha za mnou, již ovládala pohádková Popelka ve snaze být neviditelná. V této snaze pokaždé uspěla, ale ouha, každé pravidlo má svou výjimku. U Popelky to byl smolný střevíček, jenž i přesto nebo právě proto nasměroval její život do princova manželského chomoutu.

    U směsice zákonodárných vozků, třímajících opratě našich osudů, to byla opancéřovaná poklička, která svou tíží zabraňovala jejímu nadzvednutí a zjištění, co za podivné lektvary se pod ní vaří.

    Je otázkou, co způsobilo její nadzvednutí, zda to byla síla orgánů činných v trestním řízení či tak silně vařené menu samotných státních kuchařů, kteří přetopili kotel takovou silou, že pára pod touto forsáží vyvinula takový tlak, že způsobila nadzvednutí těžkotonážní záklopky a umožnila tím pohled do domu hrůzy?

    To tedy bylo. Ale tak, jak děj směřuje dál, už tomu asi nebude. Alespoň ne v té míře, jak tomu bylo v počátečním tempu.

    Imunita je mocný obranář těch, kteří pod jejím čarovným pláštěm jednají, a je zároveň onou pohádkovou mlhou, která má ochranný úkol zakrýt vše ať před nimi nebo za nimi.

    Její sílu účinnosti, pokud je vůle hrát si na spravedlnost, by bylo možné nasměrovat tedy do prostoru, který bychom nazývali spravedlivý, tedy do sféry pravdy. Ale tím se ocitáme před dalším dilematem, jaký počin budeme označovat za pravdu? Ke kolika podobám pravd bychom se dostali? No prostě k tolika, kolik je na tomto světě lidí, protože každý si uzurpujeme právo na pravdu v tom, co je pro každého z nás prospěšné.

    Ostatně imunita má taky pravdu. Má pravdu názorů, zde by to bylo v pořádku, ale bohužel i v počinech těch, kteří jí užívají či spíše zneužívají – což jak dějiny a obraz naší politiky ukazují – je už horší!

    Když po zatčení některých politiků a „Johanky z Nagy“ lidé říkali nad roztrpčeností dosavadního vývoje v tomto státě, že je to málo, ale že pánbůh zaplať alespoň za tohle něco. Dal jsem si při slovu něco, sám sobě otázku, jakou podobu má ono něco?

    Budu-li mít stovku a z ní si oddělím finanční něco, ve smyslu hodně, tak se dostanu tak akorát vlakem z Rosic do Okříšek. Když málo, tak si budu moci pořídit třeba rohlík.

    Pokud při nedávných povodních vytáhneme z vodní masy kýbl vody, tak je to taky něco, ale v souvislosti s tím, co tam ještě zbývá, tak je to v konečném výsledku holé nic.

    Nejinak je tomu v kauze zatčených. Z toho původního mála je už nyní podstatně méně a v konečné podstatě asi bude ještě míň.

    C´est la vie, takový je politický život! Zejména pro ty, kdo ve vlaku s názvem politika nejedou, ale jsou nuceni respektovat hvizd jeho pískotu.

    K tomu patří ještě něco. A jsme zase u slova něco! Ten, kdo chce šťárat do vosího hnízda, musí, respektive měl by být připraven na to, že vosy se pořádně rozzuří a začnou jedovatě útočit. Bohužel vosí útok, na rozdíl od včelího, není pro útočníka smrtelný a nemá tak co ztratit, kdy tak může proto pálit bez obav, že by se sám zničil. Jímá mě v této kauze neblahý pocit, že v dosavadní souboj Vrchního státního zastupitelství s těmi, „co neprovedli nic špatného“ je klasickým příkladem útoku hmyzu vybaveného žihadlem se zpětným háčkem a bez něho. A také připomenutím si významu poměrové síly, že k účinné trefě většího cíle je zapotřebí i účinnější munice.

    Nerad to píšu, ale připadá mně to tak, že kouzelný proutek černé ruky imunity, proměnil původní ráži projektilu, chci věřit, že nezbytného a oprávněného výstřelu, v lehkou diabolku, která ve střetu fyzikálních zákonů, a politika není nic jiného než humanitní fyzika, nebude mít šanci svou malou razancí prorazit politický bunkr zahalený v mlze imunity kvalitního betonu, v zamýšleném rozměru.

    A kromě toho se ta malá mrška dokáže odrazit a ve zpětném letu, známe to všichni, kdo jsme stříleli na střelnici u kolotoče, může místo růže trefit nás!

JIŘÍ ŘEZÁČ z Větrníku