Jak nám zobák narostl?

06.02.2013 16:50

    „Je kolikerý způsob, jak reaguje jazyk na přirozený rod bytostí. Mezi evropskými jazyky angličtina k přirozenému rodu hledí jen náměstkou /tj. zájmenem/ osobní a přivlastňovací; němčina a jazyky románské přihlížejí k přirozenému rodu víc; jazyky slovanské a s nimi čeština ho dbají důsledně a radikálně. To má pronikavé důsledky po stránce citové a atmosférické. Řekněme si hned úvodem: ze tří hlavních jazykových větví v Evropě jsou jazyky slovanské a s nimi čeština z pouhého titulu faktů mluvnických (tvarosloví a skladba) nadány největším imanentním fluidem erotickým.“ To napsal Pavel Eisner ve svém monumentálním díle Chrám i tvrz (1946), což je soubor esejů o češtině.

    A jak tedy čeština, tento „důsledně pohlavní jazyk“, své „imanentní erotické fluidum“ uplatňuje? Inu, všelijak. Především samozřejmě tím, že přirozený rod řídí tvary podstatných a přídavných jmen, zájmen i sloves, takže z podoby každého takového slova – až na malé výjimky – poznáme, jakému rodu náleží. Těžko bychom asi akceptovali větu Přišlo pan Nováková; podobně mluví leda exotičtí domorodci v dobrodružných románech nebo pan Kaplan, co má třídu rád. Pavel Eisner se zmiňuje i o „milostné maškarádě pohlaví, jazykovém úkazu z oblasti erotického transvestitství“, tedy o přiřčení ženského rodu muži (např. ty blázne stará) nebo mužského rodu ženě (např. Jan Neruda píše Anně Holinové Milý Anoušku, dítě oslovuje matku mamoušku atp.). Jenže v užití obou přiřčení je rozdíl: zatímco první způsob onoho muže zlehčuje, ponižuje, druhý způsob naopak vyjadřuje obdiv k ženě, lichotí jí, ve staleté hierarchii pohlaví ji pozvedá na úroveň muže.

    Řekl bych, že princip „pozvednutí“ je – možná podvědomě, neuvědoměle – v pozadí snahy některých žen po „emancipaci“ jejich příjmení. Ony to zdůvodňují především tím, že totožnost mužských a odpovídajících ženských příjmení je v zahraničí (jinými slovy: na civilizovaném Západě) běžná, že naše koncovka -ová příjmení komolí a způsobuje problémy (samozřejmě za hranicemi), dokonce že vede k absurditám, např. když otce slavné Češky cizinci titulují pan Kvitová. A jako vrchol všeho tyto ženy uvádějí, že nechtějí, aby jejich příjmení naznačovalo, že ony jsou majetkem určitého muže.

    Ten poslední argument je ovšem absurdní. Každý průměrný Čech buď ví, nebo si může odvodit, že mužskému rodu přivlastňujeme příponou -ova, nikoli -ová: žena pana Nováka je Novákova žena, peněženka náležející otci je otcova peněženka. Ať z ní čerpá kdokoli, nikdy nebude otcová; bude nanejvýš plná, prázdná nebo třeba fialová. Z čehož jasně vyplývá, že přípony , -ová nepřivlastňují, nýbrž vyjadřují vlastnost.

S příjmeními nejsou žerty

    Podstata češtiny, na rozdíl např. od angličtiny, spočívá v tom, že slova ohýbá – skloňuje, časuje a taky přechyluje. Což je tradice, která trvá pěkně dlouho, a lze doufat, že bude pokračovat i nadále. Nicméně s příjmeními jsou už od jejich uzákonění v roce 1780 stále problémy. Aby taky ne, když těch jmen při jménu křestním (rodném) máme u nás přes čtyřicet tisíc. A oříšek představují nejen příjmení ženská, ale občas i mužská, zvláště cizí. Stále totiž můžeme číst třeba slovanská jména v podobě buď počeštěné (Dostojevský, Majakovský) či naopak poangličtěné (Choupenich), nebo slyšíme např. o knihách Borise Polevoje, ba i Alexeje Tolstoje. Výslovnost cizích jmen je kapitola sama pro sebe; a mnohdy na základě obourodého křestního jména špatně odhadujeme rod (např. Evelyn Waugh je považován za spisovatelku), jindy zase tápeme, zda máme psát Balzaca, nebo Balzaka (Vladimír Neff prý proto, aby se vyhnul tomu -k-, nazval svůj román Roucho pana de Balzac), Ecův, nebo Ekův román. Mimochodem, přípustné jsou obě verze.

    No a někdy koncem 80. let 20. století problém s přechylováním ženských příjmení eskaloval. Vzpomínám si, jak mě tehdy praštilo přes uši, když tenistka Jana Novotná v rozhlase povídala, jak potkala Seleš, hrála s Hingis a Graf… Ještě ve Všeobecné encyklopedii Nové Universum (2003) pokojně koexistovaly Brigitte Bardotová a Sophie LorenováMarilyn Monroe a Edith Piaf. Ale pak se do toho obuly feministky a genderové aktivistky a začaly se ze svrchuzmíněných důvodů domáhat nepřechylovaných podob příjmení. Stát na to reagoval matričním zákonem z 18. 3. 2004, kde se v § 69 praví: „Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. (…) Při zápisu uzavření manželství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude v manželství užívat, v mužském tvaru, jde-li o (a) cizinku; (b) občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; (c) občanku, jejíž manžel je cizinec; (d) občanku, která je jiné než české národnosti.“ Důležitá je hned ona první věta o tom, že příjmení žen se tvoří v souladu s našimi mluvnickými pravidly. A ta vycházejí z faktu, že čeština je flektivní (ohýbavý) jazyk.

    Zmíněná snaha po moderní světovosti vyvrcholila nedávno tím, že skupina senátorů ODS navrhla novelu příslušné pasáže matričního zákona. Jenže tu Senát na konci ledna sice nepatrnou většinou, ale přece jen zavrhl. Takže se (zatím?) nedočkáme vět typu Williams porazila Davenport, kde nám Čechům (na rozdíl od Angličanů, kteří mají pevně daný slovosled: podmět – sloveso – předmět) není hned jasné, kdo koho vlastně porazil, neřku-li rod poražené(ho). Jen doufám, že se do bojů o nepřechylování nevloží armáda; ta by se totiž určitě přímo vyžívala ve větách typu Major Novák splnila úkol výtečně. My ostatní si holt musíme zvyknout na to, kolik máme u nás „cizinek“ a že na nás každou chvilku z televize jukne Emma Smetana (co skvělý dekolt má, zvláště na plesech), Michaela Bakala, Petra Eliáš Voláková či dokonce Konvalinka Kateřina – pardon: Kateřina Konvalinka – Průšová. A pořád ještě máme možnost v neúřední komunikaci, tedy i v médiích, používat přechýlené tvary příjmení. Věty s nimi sice ztrácejí punc světovosti, ale zato znějí hezky česky. Bruselu navzdory – což by snad mohla akceptovat i ona skupina navrhovatelů z ODS, případně též jejich uctívaný guru.

MICHAL ŽÁK