Zdání, ale i slova a předměty klamou

15.10.2013 14:45

    „Slova jsou závislá na předmětech, a naopak,“ filozofoval René Magritte – a namaloval obraz dýmky, pod níž je nápis „Toto není dýmka“.

    V Brně byl kdysi dům se starou zájezdní hospodou U sedmi Švábů. Stála tam skříňka a nad ní bylo vymalováno šest švábských chudáků, co chodili po světě a různými řemesly si vydělávali na živobytí. Když se host podivil, proč v rozporu s názvem hospody je těch Švábů jen šest, hostinský ho vyzval, ať otevře skříňku. Tam bylo zrcadlo – a tím sedmým byl tedy host sám.

    Na stejném principu vystavěl Ernest Hemingway svou povídku Deset indiánů: Když se Nick vracel z oslav Čtvrtého července na voze se sousedy, minuli devět ožralých indiánů ležících podél cesty. Doma se Nick dozvěděl o nevěře své indiánské dívky a seznal, že jeho srdce je zlomené – stal se oním desátým ubohým indiánem v názvu povídky.

    Obdobným případem je předstírání přítomnosti něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. S tím má bohatou zkušenost ruská literatura, zejména v Gogolově Revizorovi, Mrtvých duších a povídce Nos, ale například i v Tyňanovově povídce Poručík Kiže, vycházející ze staré ruské anekdoty.

    Gogol ve své povídce líčí příběh úředníka, jemuž zmizel nos. Postižený po něm pátrá, uvidí ho v přestrojení za státního radu, nicméně ten mu unikne. Nakonec policie nos najde, jenže se ho nepodaří vrátit zpět na majitelův obličej. Až když se úředník ráno probudí, najde nos opět tam, kam vždycky patřil.

    Ještě rafinovanější je Jurij Tyňanov v povídce o závratné kariéře neexistujícího důstojníka, který se zrodil doslova z chyby písaře. Ten při psaní plukovního rozkazu místo „Podporučíci pak…“ v rozrušení napsal „Podporučíc Cipak…“ (to je překlad Jany Volné, která povídku tudíž nazvala Podporučík Cipak). Car takto zničehonic „zrozeného“ důstojníka obratem určil do stráže a posléze ho poslal i na Sibiř. Odtud ho se situací neobeznámený státní sekretář povolal zpátky, povýšil na poručíka a přikázal oženit ho s těhotnou dvorní dámou. Pak ho podle plukovního seznamu povyšovali dál, až na generála. Jenže když si tohoto neproblémového generála, který výjimečně nikdy o nic neškemral, předvolal sám car, museli imperátorovi podřízení nechat Cipaka „onemocnět“ a posléze i „skonat“. A pohřební průvod (bez nebožtíka) pak sám car pozdravil obnaženým kordem a větou „Nejlepší lidi mi umírají“. Ve třicátých letech podle této Tyňanovovy povídky vznikl film Alexandra Fajncimmera s hudbou Sergeje Prokofjeva; skladatel ji později upravil na orchestrální suitu, která bývá ztvárněna i baletně. Neexistující podporučík Kiže (Cipak) se tak stal nesmrtelným – ostatně podobně jako „největší Čech“ Jára Cimrman.

    Tím se dostáváme do českých luhů a hájů, kde věru není o podobné piškuntálie nouze. Jako příklad uveďme mystifikace Jaroslava Haška (třeba v časopise Svět zvířat), ale patří sem i ukázka toho, co dokáže pouhá potřeba rýmu: v populární písni udělala z Babinského známého lotra mexického a Špilberk klidně přenesla do Afriky. A co se stalo? Všichni tu píseň plnou nesmyslů zpíváme s úsměvem. Podobnou míru absurdity najdeme i v označení našich západních sousedů. Copak oni jsou němí? To opravdu ne, to jen naši předkové si je tak označili pravděpodobně kvůli tomu, že jim jejich řeč připadala nesrozumitelná, takže to byli pro ně „němí lidé“.

    Když odhlédneme od vzdušných zámků, jež nám politici předkládají podložené pouhými slovy, nikoli skutečnými předměty, pak vrcholu v oné diskrepanci mezi slovem a předmětem zatím dosáhli Vít Klusák a Filip Remunda, tvůrci filmu Český sen. Je to dokument o tom, jak oni sami svým stejnojmenným hypermarketem vytvořili produkt, který nejenže se lišil od slibné reklamy (což je naším národním zvykem), ale dokonce vůbec neexistoval. Pak ovšem šla všechna legrace stranou a pověstná holubičí povaha českého národa se stala pouhým zdáním.

MICHAL ŽÁK