Brněnské nakladatelství HOST představilo koncem ledna v knihkupectví a kavárně Academia na náměstí Svobody knížku ze své produkce nazvanou Vlak do Výmaru. Napsala ji pražská publicistka Ladislava Chateau, spolupracovnice brněnského občanského sdružení – nyní spolku – Moravskoslezský kruh a zaniklého časopisu Konec konců.

    Následující článek není recenzí. Není ani zkráceným výpisem z textu. Spíš – povzdechem.  (lav)

 

A čas pomalu smaže stopy

21.02.2014 09:25

    „Jednoho větrného dne, kdy v šedém světle vířily suché listy a schylovalo se k dešti, jsem pospíchala přes canal Saint-Martin kolem stanice metra, a tam, kde se nekonečně dlouhá rue La Fayette protíná s rue Luis Blanc, byl v domě číslo 213 za okupace vchod do Comité ouvrier de secours immédiat (Dělnického výboru rychlé pomoci), jenž pod rouškou charity prováděl německou propagandu, čile těžil ze zabavovaného židovského majetku a vydával štvavý časopis Le Peuple CGT...... Po několika krocích jsem zahnula do rue du Faubourg Saint-Martin a minula budovu číslo 85-87, známou jako Lévitan. Že za války sloužila jako koncentrák by dnes stěží někdo uhodl, většina kolemjdoucích je lhostejná, na fasádách zmíněných domů není většinou nic, co by upoutávalo jejich pozornost, ještě čitelný, v keramice provedený nápis nikomu už dávno nic neříká. Žádný turistický průvodce tyto domy, dvorky a výklenky nikdy neuvedl na seznamu významných objektů, ani nevyznačil na svých přehledných mapách... Řečeno slovy Jacquesa Préverta, čas pomalu smaže jejich stopy v písku na pobřeží...“

    Aby paměť naši a našich potomků ještě aspoň na chvíli nepřekryl písek zapomnění, o to se snaží knížka, z níž jsem citoval – Vlak do Výmaru, rovnost, volnost, bratrství s Goebbelsem. Napsala ji Ladislava Chateau, vzděláním právnička, posléze ale učitelka a spisovatelka, provdaná za Pascala Chateau z Paříže... Svého času tam totiž pracovala na našem velvyslanectví a pan Chateau ji, jemnou a zvídavou provázel živou a veselou Paříží, Paříží, která si dnes sotva vzpomíná na dny ponížení, beznaděje, smutku a malověrnosti... S paní Chateau jsme si o tom povídali v Brně v nádražním bufetu, u stolů z umakartu a s plastovými židlemi – v prostředí vzdáleně připomínajícím předměstská pařížská bistra ve čtyřicátých a padesátých letech – ale připadalo nám to odpovídající – protože její knížka pojednává zrovna o této době. Paní Chateau spěchala domů do Prahy, měla totiž v Brně, v knihkupectví Akademia na náměstí Svobody besedu o své knížce, spolu s Jiřím Padevětem, který zde představil osmisetstránkový dokument úctyhodné váhy, nazvaný Průvodce protektorátní Prahou, ale o tom jinde a jindy.

    Proč nás autorka uvádí do Francie let čtyřicátých?

    Ještě v červenci roku 1939 pochodovalo Paříží na třicet tisíc vojáků na velké přehlídce a v ulicích se zpíval kuplet Než velké prádlo vyperem, Němci utečou..., uvádí nás autorka do oněch dnů... Avšak počátkem roku 1940 obešel německý generál Guderian Maginotovu linii a zamířil k Amiens a Lamanšskému průlivu. Koncem května obsadily německé tanky Boloň, 3. června bombardovala Luftwaffe Paříž, čtrnáctého ji obsadil wermacht, vzniká Petainova vláda, která se usazuje ve Vichi... 23. června projíždí Hitler po Champs-Élysées a kochá se pohledem na Eiffelovku. V říjnu je vydán první protižidovský dekret a přistěhovalí Židé jsou rychle zbavováni francouzské státní příslušnosti...

    „V tyto dny je na železnici a na silnicích boží dopuštění. Na osm milionů Francouzů se snaží opustit okupovaná území. Vlaky a nádraží jsou přecpané, lidé se zoufale potácejí sem a tam a najít místo nelze. Odjíždějící soupravy jsou nadité k prasknutí, lidé se rvou o každé místečko... nemocnice a márnice se rychle zaplňují mrtvými, sebevrahy, otrávenými plynem, přejetými vlakem, umírajícími na chodnících... Uprchlíci s batohy, s trochou šatstva a jídla směřují nejčastěji k Loiře, každý se chce dostat na jih, kde Němci ještě nejsou....“

    Dvaadvacátého června 1940 Francie kapituluje: „Francouzská vláda nařizuje zastavení boje proti Německé Říši ve Francii stejně jako ve francouzských državách, koloniích, protektorátních územích, mandátních územích a na mořích... Nařizuje okamžité složení zbraní francouzským jednotkám již obklíčených jednotkami německými, atd,. atd...“ píše se ve smlouvě o příměří uzavřené toho dne s Německem.

    Několik dní před tím, 18. června ale zazní z Londýna hlas vysokého muže středního věku: Všem Francouzům: Francie prohrála bitvu, ale neprohrála válku... De Gaulleova věta se stala okřídlenou a zahájila odpor Francouzů...

    „Jak to ale bývá, zatímco jedni pláčou, jiní prchají a další se radují," píše Ladislava Chateau... „mnozí začínají s okupanty laškovat, obdivují jejich kanony, koně, atletické postavy... A jak jsou slušní... A platí v markách... Známé pařížské kavárny se opět plní,  i když se na nich stále častěji objevuje Für Juden – Verboten, Židům vstup zakázán... otevírají se i kabarety, na rue de la Gaité zpívá Edith Piaf, módní salony připravují podzimní kolekce, deník Paris-soir doporučuje ženám: Noste lodičky bez podpatků, nezapomeňte, že se hodně naběháte a než na boso, tak raději punčochy bavlněné než hedvábné... Potvrzuje se, co napsali kdysi ve dvacátých letech čeští surrealisté Štýrský a Toyen: Předností francouzské módy je, že nemá tradice, ale přítomnost...“ Nakladatelé začínají opět vydávat knihy francouzských spisovatelů, klasiků i současníků, bojují sice o příděly papíru i o povolení k tisku, ale to nevadí a vycházejí i takové knihy a časopisy, které velebí německou vůli a odvahu vybudovat novou Evropu. První okupační zimu se koná i gala ples v Opeře pod záštitou samotného vrchního velitele okupačních sil, Maurice Chevalier zpívá populární šanson „Mám dvě lásky, svou vlast a Paříž“... vzniká nová francouzsko-německá elita...

    a 2. června 1941 je nařízena registrace všech Židů. Téhož dne Německo napadne Sovětský svaz... V srpnu jsou všem Židům v okupované zóně zabaveny radiové přijímače, 30. října list d´Appel vyhlašuje anketu Je třeba vyhladit Židy?

    A počátkem října na pozvání samotného Goebbelse odjíždí do Německa delegace francouzských spisovatelů a intelektuálů. Ladislava Chateau uvádí z tehdejších dokumentů: ...jsou voženi německými městy, nocují v prvotřídních hotelích, navštěvují přední německá divadla a pořádají se pro ně bankety... Výlet po Německu končí koncem měsíce velkou literární konferenci v městě Goethově a Schillerově, ve Výmaru. Pozváni nejsou jen spisovatelé francouzští, ale ze všech okolních zemí podrobených i spřátelených, z Rakouska, Maďarska, Slovenska, Itálie... A pro velký úspěch se konference opakuje i příštím rokem. A mnozí se jí rádi účastní, je přece znamenité být viděn a slyšen, oslovován i oslavován a přít se o významu toho či onoho klasika a debatovat o poslání literatury a umění v Nové době a v Nové Evropě...

    Jsme u merita věci, a jádra knížky Ladislavy Chateau Vlak do Výmaru – volnost, rovnost, bratrství s Goebbelsem. Nejlépe to říká sama autorka:

    „Dodnes je zarážející, že v chmurných letech 1940–1944 nezabránila ani vybraná kultura, ani hluboká vzdělanost tomu, aby významní francouzští intelektuálové neupadli do zmatku a chyb více méně závažných až tragických... intelektuálové, kteří si v době okupace zadali s okupačním režimem bezděky dokládají, že vysoký intelekt nevolí automaticky dobro..., a aniž na to pomysleli, potvrzují, jak je snadné překročit hranice toho, co je morální. Ani vzdělání, ani velký talent nejsou záštitou proti zvráceným ideologiím a touze po zhoubném politickém vůdcovství.“

    A toto poznání neplatí jen pro Francii v letech okupace.

Text a foto: LADISLAV VENCÁLEK

(Psáno pro webové stránky Židovské obce.)