Povídání zpoza humen

Bez kafé by to nešlo

07.06.2014 15:10

    Byla první červnová neděle, a v příjemně prohřátém Mikulově, v ulici Husově, v čísle čtyři, v galerii s názvem Efram se chystalo zahájení výstavy obrazů, obrázků a všelikých drobných předmětů mikulovské výtvarnice Sylvy Chudilové. Výstava má připomenout, že galerie Efram je už dvanáct let nedílnou součástí života města.

    Ve výstavních prostorách, zbudovaných z bývalých sklepů, si povídají cimbál s houslemi, na schůdkách protějšího domu posedávají kuřáci a ti, co to přišli omrknout zvenčí, u přízemních okýnek postává barevná omladina.

    Sylva Chudilová, zdá se, propadla kouzlu místa. Usadila se ve staré židovské čtvrti, v bývalé židovské škole. Po událostech válečných a poválečných budova, tak jako desítky jiných ve vylidněném městě, zchátrala. Ale historie a osudy tu jsou ukotveny v kameni i ve starých knihách, co se zachovaly na půdách a ve sklepích. Sylva Chudilová vám o tom bude vyprávět, pokud se s ní setkáte jako s průvodkyní, ale hlavně zaniklý život prosvětluje její obrazy a kresby a je i v drobných předmětech, které vytváří. A taky je námětem mnoha besed a setkání a výtvarných školení, které organizuje.

    Na dnešní vernisáž pozvala hosta vzácného paní Eriku Bezdíčkovou. Paní Erika se jako třináctiletá dostala do Osvětimi na rampě se ocitla tváři tvář doktoru Mengelemu. Vedla se za ruku s maminkou a Mengele ukázal mamince vlevo a Erice vpravo a maminku pak Erika už nikdy neviděla... Paní Erika poděkovala Sylvě Chudilové za dlouholetou a vytrvalou práci osvětovou a organizační a taky za to, že ve své tvorbě dokáže postihnout osudové tóny v životě izraelského národa i jeho životní sílu. Při pohledu na Sylviny obrazy mi vždy znovu vytane na mysli mé židovství, i můj osud, řekla. Ale taky dodala, že dnes tu hosté nejsou kvůli jejím vzpomínkám, a pozvala je na konzumaci umění, i dobrot židovské kuchyně, které vytvořila sama oslavenkyně.

    Já jsem obě dámy zastihl, kterak si prohlížejí deník, který Sylva Chudilová nakreslila za své nedávné cesty do Izraele. Byl to skicář, texty rukou psané doprovázely perokresby se zvláštním hnědým podtónem. Prý je to káva, řekli mi znalci. Teda, paní Sylvie, povídám, máte tu taky Zeď nářků ale tam přece ženy nesmějí, odkud pak tedy ta inspirace? A bílé papírky, nastrkané do zdi, jste nakreslila jako vlaštovky vysvětluju si to dobře?

    Ó, pane Ladislave, to máte špatné informace, ke Zdi nářků mohou jak muži, tak ženy. Jenom jsou odděleni dřevěnou přepážkou (skrz kterou se dá dívat), takže dotýkat se kamenů a klást mezi ně přání a modlitby můžou i ženy. Proseděla jsem tam moře času a moje první i poslední kroky vždycky v Jeruzalémě vedou právě tam. Je to pro mě nesmírně silné místo, především v době, kdy se tam netlačí masy turistů, pozdě večer, nejlépe před šábesem. Uvědomovala jsem si tam, jak jsou lidé malí a mají velká přání a prosby, které s obrovskou nadějí a vírou předávají Nebesům buď formou vzkazů napsaných na lístečcích, popř. je tam přinesou ve svých srdcích (podle mně lepší). A v poklidu tomu všemu přihlížejí holoubci, kteří sedí v mezerách starých kamenů... občas přelétávají a to už jeden neví, jestli šustí jejich křídla, nebo křídla andělů...? Často se mi propojují v obrazech motivy ptáků – andělů – křídel – dopisů – poselství... a poslední dobou stromy, kořeny...

    A kreslila jste perem, tuší a prý kávou kdypak se zrodil ten nápad?

    Kafe mám ráda, mimochodem, v Jeruzalémě je výborné, koupila jsem si blok a černé pero, od přítelkyně Noemi si vypůjčila jeden štětec, ráno si uvařila kafčo nejen na snídani, ale i do skleničky a s tímto vybavením jsem si bohatě vystačila. Navíc káva na papíře má krásnou zlatavou barvu, zjistila jsem to, když jsem ji na cosi omylem vylila.

    Říkala jste, že jste přebývala u přátel...

    V Izraeli jsem byla asi po sedmé, tentokrát jenom dva kouzelné týdny, před pár lety jsem měla v Jeruzalémě výstavu a strávila tam téměř měsíc, minulý rok jsem krátce vystavovala v Tel Avivu a Katzrinu na Golanech, je to naše mikulovské partnerské město. Ovšem moje srdeční záležitost je Jeruzalém a přátelé, u kterých mám druhý domov a zázemí (a klíče od jeruzalémského domu nejen formálně).

    Zpět do Mikulova. Na vernisáži hrála znamenitá kapela housle, klarinet, cimbál... a to i židovské melodie a cimbál? Jde to dohromady?

    Jitkou Ondráčkovou, cimbalistku, židovské písničky zaujaly, plánuje je zařadit do svého repertoáru, má je prostě ráda. Ale i ostatní muzikanti jsou skvělí, na houslistu Zdeňka Jozsu se ptalo i dámské návštěvnctvo...

    Ano, byl skvělý. Mne ovšem oslovila krásná cimbalistka, najmě její nádherně tvarovaná lýtka a sveřepě sevřená kolínka pod nástrojem... A jak se jmenuje romská rodina, která naslouchala u oken, u dveří a jak ten sedmiletý klučina, který jediný se odvážil dovnitř chodil asi čurat  a jak vás mají rádi mají-li...?

    Jak se jmenuje romská rodina? No přece romská rodina. Všichni jsou jedna rodina a všichni jsou příbuzní. Aspoň mi to tak připadá. Některé potkávám z u nás v domě, jak jdou na návštěvu k sestrám, bratrům, sestřenicím, tetám, babičkám... Bydlí tady z deseti rodin šest romských nebo smíšených, tak je to pochopitelné. Když jsem se sem nastěhovala před sedmnácti lety, říkalo se tady tomu dům hrůzy, dnes už ne, no, není tohle velký úspěch? Vycházíme dobře, proč ne? (a že se mi ztrácely květináče a truhlíky? – občas mezi kvítka umístím nápis „Kradené věci přinášejí neštěstí do rodiny“ nebo „Nepokradeš“, a ono to funguje.) Když jsou hluční tak, že mě brní hlava, vyběhnu na ulici a zařvu do věčně otevřeného okna nade mnou „Paní Sendrejová, to už se nedá poslouchat, trochu se ztište!“ a ozve se „To týýý fagani, mám to zabiť, či co?“ a několik jadrných slůvek na adresu dítek, které ráno poslala něco nakoupit, ony přinesly cosi jiného a je potřeba to několik hodin řešit, nejlépe se všemi příbuznými, a úplně nejlépe, když to slyší minimálně celá ulice. Cha, takže zapadám vlastně do koloritu.

    A máme se rádi, loni jsem tady uspořádala dvakrát koncert Mária Biháryho, úžasného nevidomého romského akordeonisty i člověka a kapely Bachtale Apsa, jeden z koncertů byl na dvoře za domem, nezapomenutelná akce i atmosféra, úplně bez problémů i s romskou kuchyní, nádhera, mňam. Kluk se jmenuje Jožinek.

    Možná pár slov o návštěvnické obci podobných akcí chodí například k paní Jitce Plezs, která vede u náměstí Eat Art Galerii jiní? A k dalším sedmi či kolika galeristům? Nebo jsou to pořád ti samí?

    Po pravdě řečeno, moc nesleduji, kdo kdy kam chodí, ale domnívám se, že je určitý malý okruh vernisážových stálic. Když jsem zakládala před dvanácti lety svoji galerii, nebylo to jenom s úmyslem prostor – obrazy – návštěvníci, ale chtěla jsem vytvořit místo k setkávání, vzdělávání, koneckonců, v tomto domě byla škola, že jo... tak nějak navázat na tradici. S gustem tohle připomínám při akcích, kde mluví jeden přes druhého, kóóónečně je to tady zase jako v židovské škole. No a návštěvnická obec se neustále mění, rozšiřuje, často jezdí lidi z okolí, dělám mnohdy rezervace, protože kapacita nestačí (asi 60 míst k sezení, tedy na židlích, lze navýšit sezením na schodech a venku na lavici pod okny, oblíbeno obzvláště u kuřáků i maminek s kočárky.

    Zdá se, že velmi úspěšný byl rok, kdy jste měla v galerii bývalého ředitele Činoherního studia z Ústí nad Labem a autora encyklopedie židovských hřbitovů Achaba Haidlera z Ústí n. L., taky Fedora Gála i Arnošta Lustiga...

    Arnošt Lustig tady byl několikrát, nikdy na něj nezapomenu, Fedor Gál v rámci výtvarného a vzdělávacího Sympozia Efram, které každoročně pořádám pro studenty i veřejnost, zaměřeno na židovskou kulturu (jak jinak), Achab každoročně, uf, to je na další dlouhé povídání... kdo všechno kdy tady byl, mluvil, hrál, tancoval, divadelničil...

    Vlastně se člověk může divit, že při všech těch aktivitách nachází paní Sylva čas na malování. Na chvilku zamyšlení...

    Nápady přicházejí brzy ráno u letitého sporáčku v aťasu u kafe, které tak tak dopiju, protože je MUSÍM okamžitě realizovat. Vlastně je to úplně jednoduché. Jenom obkresluji a přenáším na plátno a papír to, co v duchu vidím, na co myslím, jak se cítím...

    Víte co mne – mj. zaujalo? Průsvitné kapky v obraze na starém židovském textu například je to slza, nebo rosa? Je to konec, nebo začátek čehosi divák může dumat. A k tomu si zapamatovat text, který máte na zdi: „Duše je neviditelná, ale ona, jenom ona vidí“ – a proto nechci odpověď. Akorát mne napadlo, že úplně stejné kapky maluje na svých obrazech Libor Vojkůvka, extrovert a bavič, impulzivní entomolog, vousatec a obdivovatel ženského pokolení naprostý opak vaší nátury. Jste sama?

    Nikdy

    (nikdy není člověk sám... jenom na to někdy zapomíná a potom si tak připadá).

    Dočetl jsem se, že židovské tematice jste se začala věnovat, když jste se přestěhovala na Husovu do č. 4., ale to asi není celé...

    Jsem mikulovská rodačka, přestěhovala jsem se sem z jiného domu v Mikulově před sedmnácti lety, všechny důležité momenty mého života se odehrávaly tady, v Mikulově. Ob jeden dům rabinát, šikmo naproti synagoga, za rohem židovský hřbitov, žiju v chederu, jsem, jaká jsem – a vy se ptáte, proč se věnuji židovské tématice?

    Jeden z vašich obrazů si od vás vyžádal newyorský rabín. Nepoložil snad on finanční základ pro vznik a činnost galerie? Pro opravu sklepních prostor onoho historického domu...?

    Malovala jsem obrazy pro Rabbi Nikolsburga (jinak Lebowitz), i pro rebbe Herskowitze z Gateshead v Anglii (ješiva), ale finanční základ opravdu nepoložili, galerie už pár let fungovala, když jsem se s nimi seznámila. Ale co je pro mě důležitější, dům je požehnaný. Celkově ale bych o této otázce pomlčela.

    Píšete, že prodáváte jen drobné upomínkové předměty, nikoli obrazy a větší díla. Proč?

    Ale jo, prodávám, ale je to takový divný pocit, jako když pouštíte do světa svoje děti. A taky některé ještě nejsou samostatné a dospělé, a je jim tady dobře, tak si je ponechávám. Když ale cítím, že u někoho by jim bylo také tak, vyšlu je na cesty...

    Chcete jmenovat sponzory či donátory? Město prý letos přispělo dvaceti tisíci na všeliké kurzy a školení, též něco kraj a dokonce snad ministerstvo...?

    Město přispělo na celoroční aktivity v galerii letos částkou 23 000, je to nejméně ze všech podpořených galerií v Mikulově, asi je to tím, že pořádám nejvíc akcí. Měsíčně tři až čtyři. Mimo to každý rok Sympozium Efram pro studenty, pravidelné prázdninové dílničky pro děti se zaměřením na krásné mikulovské židovské pohádky, klezmerové Jidiš babí léto v Mikulově s mezinárodní účastí, výstavu Made in Mikulov pro regionální neprofesionální výtvarníky a spoustu dalšího... Logické, nebo ne? Toť letos vše, zatím. Čekám na výsledky dalších dotačních řízení, ale žádná sláva to nebude. Hm.

    Zveřejnila jsem toto poděkování na stránkách města:

    Jménem Galerie Efram velmi děkuji Komisi pro kulturu, sport a volný čas v Mikulově za přidělenou dotaci ve výši 23 000 Kč. Na bezmála 60 kulturních akcí během celého roku besed, vernisáží, tanečních i hudebních vystoupení, projekcí, komponovaných pořadů, pravidelných prázdninových dílniček, výchovně – vzdělávacího sympozia atd. je to zřejmě adekvátní částka. Jenom mě trochu mrzí, že kromě mnoha návštěvníků z Mikulova, ale i například Břeclavi, Brna, Vídně a dalších měst i vesnic, kteří se do galerie pravidelně vracejí, jsem tady dosud neviděla nikoho z členů komise. Tedy poděkování alespoň touto cestou. Přeji všem hezký den

    Povězte ještě něco o jídlech, která jste připravila pro dnešní vernisáž.

    Jsou to jídla, která mně osobně moc chutnají, a recepty jsem si přivezla z Izraele: Hummus – cizrnová pomazánka, dva druhy s feferonkami a s kořením zatar, paté z kuřecích jater s bylinkami, žampiony a červeným vínem, kachní a husí sádlo s cibulkou, olivovou omáčku, tvarohový koláč a pečivo. A limonanu, mátovou limonádu. Vynikající víno sponzorsky věnuje pravidelně na akce Vinařství Volařík.

    Víte co mne překvapilo? Že ten klíč, co máte od bytu svých přátel v Jeruzalemě, je úplně stejný jako jsou klíčky od bytů tady u nás, v Mikulově, v Evropě.

    O toto povídání jsem vás poprosil zrovna, když jste jela za svým tatínkem do Brna, do nemocnice. Doufám, že jste se dozvěděla příznivé zprávy, a že budete mít náladu na odpovědi. Děkuji a doufám, že mně už žádná otázka nenapadne.

Text a obrázky: LADISLAV VENCÁLEK

(Psáno pro Židovskou obec v Brně)

 

Vlevo: Nápady přicházejí brzy ráno u letitého sporáčku v aťasu u kafe... Vpravo: Deník kreslený kávou (Sylva Chudilová s Erikou Bezdíčkovou).

Vlevo: Jsou to slzy, nebo kapky rosy...? Vpravo: Zde prý stával Chrám... – Dole: Vlaštovky proseb a díků.