Vzpomínka na 100 let od narození Bohumila Hrabala

Široké nebe nad Brnem

01.04.2014 15:20

    Brno je mé rodné město a bývám tam občas na návštěvě u dětí a mám tam i dávného přítele z mládí, který bydlí v Židenicích. Nedávno jsem ho navštívila a on mi slíbil, že mě zavede k rodnému domku spisovatele Bohumila Hrabala, jehož knihy tak jako já, má moc rád. Zajeli jsme na konečnou stanici tramvaje číslo tři na Starou osadu, kde pulsuje rušné město. To jsme ale měli opustit. Přešli jsme frekventovanou silnici a dali se vzhůru po ulici Bohumila Hrabala. Je strmá a střídají se na ní malé domečky i větší domky, ale žádné paneláky a moderní výstavba. Také aut tam jezdí málo a je to typická brněnská periferie. A pojednou jsme tam stáli, téměř na horním konci té příkré uličky vedoucí k hájkům a vinohradům, ale také k židenickému hřbitůvku stulenému do stromoví a akátového listoví. Zírali jsme na malý čistý domeček a četli si pamětní desku a naše vzpomínky a fantazie začala pracovat. Ta malá bílá okénka, to něžné krajkoví záclonek a za nimi, to tajemno, ve kterém pod nízkými stropy před 100 lety porodila Maryška své první nemanželské dítě. Tajemné prostory, ve kterých se odehrál osud. Drželi jsme v ruce kytičku sněženek, mlčeli jsme, ale v duchu jsme se snažili něco říci, něco sdělit, něco krásného, co ani nelze říci slovy, ale co se snoubí s naší láskou ke spisovateli i k tomuto jeho rodnému městu.

    „Chtěla bych Vám říci, pane Hrabale, že se tu asi nic nezměnilo, je tu klid a mír, zvuky města zůstaly kdesi dole pod námi. Žádná nová výstavba, nic se nezměnilo, i když nevím, jak to tu vypadalo za doby Vašich prvních dnů. Je k poledni a teplé ticho leží na všem. Díváme se na okna, na dveře, kterými Vás vodila za ruku maminka a potom babička, se kterou jste chodíval nahoru do vinohradu. Pokládala Vás tam do trávy na sluníčku a Vy jste se díval, jak pracovala. A byl jste šťastný, když svítilo slunce a také když nesvítilo, protože jste tam byl s babičkou, kterou jste měl moc rád. A ona Vás hlídala a každou chvíli přenášela na jiné místo trávy a právě tam kde svítilo v té chvíli slunce a bylo to tady, kde jste se naučil to slunce milovat. To prudké slunce zůstalo už navždy ve Vaší paměti a ve Vaší duši. Na slunce jste si vynášel po létech svůj psací stroj v Libni, protože se Vám tam lépe psalo. To zdejší slunce zažehlo ve Vás plamen, který pak žhnul a svítil na nejrůznějších místech nejenom naší země. Nejprve jako mladý a potom jako mládím těhotný stárnoucí pán jste vycházel ze stínu svého obydlí a samoty po smrti své milované Pipsi a hledal všude své slunce. V zahradních hospůdkách u sklenice studeného ležáku a s rukou na přátelském rameni. Dával jste se do řeči s každým člověkem a s jejich jazykem jste prožíval jejich obyčejné osudy, které jste ale uměl geniálně vyprávět a neskutečné se stávalo skutkem.“

    Stojíme tady u Vašeho prahu němí a myslíme na to slunce a já Vám rozumím, protože jsem se také narodila v tomto prozářeném městě, ze kterého jsem ale později odešla za svým manželem na sever do černé Ostravy dolů a hutí, ale to zdejší krásné slunce jsem si po celý život nesla s sebou tak jako Vy a mám je dodnes v duši.

    Stojíme tady a mlčíme a pojednou slyšíme příběhy ve vzduchu, polední sluneční paprsek se něžně obrací k našim smyslům a představám a my vnímáme, jak k nám promlouvá genius loci. Ten, za kterým jsme přišli, za živou vodou Vašich slov. V této době je ulice tichá, lidé asi sedí u svých obědů, a to velké ticho leží na všem – ta příliš hlučná samota. A my naplněni pietou, nemáme sílu to ticho zaplašit. Stojíme tady uhranutí představami, že právě tady v tomto nízkém stavení spatřil světlo světa ten báječný ctitel slunce a hospodských rozhovorů, ten kouzelník všednosti, kterému ale vylétali zpod klobouku holoubci snů, aby se rozletěli do celého světa objevovat tam narafičené krásy života.

    „Tady jste prožíval své první vjemy a zážitky a psychologové říkají, že právě ty jsou pro každého člověka rozhodující. Tady Vás ozářily první paprsky slunce a lásky, abyste je pak hledal všude po celý život. Při nich jste ožíval v Kersku kdykoli se vyjasnilo a slunce ozářilo cestičku k Vaší chatě, na které se vyhřívaly Vaše milované kočičky. Hned se Vám rojily inspirace, za teplých letních dní jste prožíval euforii, to své zmrtvýchvstání po řadě podmračených dní, ze kterých jste býval wetterkrank. Vracela se Vám veselost a v opojení jste se stával tím geniálním vynálezcem „člověčiny“, kterou jste nalézal v obyčejných věcech a obyčejných lidech, kterou jste ale uměl popsat tak neobyčejným způsobem.“

    Ne, nechtělo se nám odejít. Chtělo se nám ještě něco říci, něco důležitého dodat, nebo podat ruku, ale není komu. Pokládáme kytičku sněženek na okenní parapet a ... tak tedy loučení. Musíme jít dál, vždycky se jde dál, pořád se něco opouští a pořád jsme něčím opouštěni. Tak ještě jednou objímáme krásnou vzpomínkou napojený ten nízký domeček, protože vzpomínky mají sílu vyhmatat minulost tak jako zkušená ruka tepnu pod kůží, tepnu, ve které proudí život (Hrabal). Stojíme tam a hladíme očima celou tu uličku a její stavení, každičký oprýskaný okenní rám a výplň dveří, které už nevedou k básníkovi a spisovateli. Pomalu se loučíme s tou ulicí a jejími obyvateli a vidíme to. Přicházejí sem děti, ve kterých se časem donekonečna bude probouzet ten krásný parazit s příchutí boraxu, přicházejí sem vášniví mladí lidé a krásní milenci současnosti, kteří denně vstávají z postelí lásky, aby zaplavovali svět štěstím tak jako Vaše krásná plechová Poldinka.

    A jak jsme stoupali vzhůru k vinohradům, všímali jsme si, že mezi dlažebními kostkami a v rozpukaném zdivu oplocenek se zachycují semínka trav a plevelů, která vášnivě bují navzdory nemilosrdně plynoucímu času. A čím více jsme stoupali, viděli jsme, jak mezi kameny hrbolaté dlažby chodníčků vyrážejí nejrůznější travinky a pestrobarevná polní kvítka. Každá rozsedlinka se zelenala a každá štěrbinka žila tu hladově a roztouženě jakoby tisíci silami přitahována k životu.

    A tu jsme to pochopili, že smrt neznamená konec, protože život je silnější a vždycky si najde nějakou skulinku, ve které se usadí a uhnízdí a ve které se bude neustále obnovovat. Pomalu jsme vyšli až na samý vrcholek vinohradů a otevřela se pod námi nádherná vyhlídka nejen na Židenice, ale na celou tu krásnou metropoli jižní Moravy a s jejími siluetami Špilberku a Petrova a dále pak na Hády, Klajdovku a Babí lom, na město vinohradů obklopené lesy a utopené v akátovém mámení, na město, které žije světlem a je nezapomenutelné pro každého, kdo se tady narodil. A proto se sem rád vracel i velký dospělý spisovatel, aby je pohladil a políbil.

    „Pane vrchní, nebylo by tam ještě jedno dobře vychlazené pivo? A přineste mi je prosím sem ven do slunce,“ zaslechli jsme tenhle hlas a hned na to šustot v akátových křovinách, jakoby někdo neznámý odcházel širokým a prosluněným nebem nad Brnem.

SYLVA STANKUŠOVÁ