Za violoncellistou Antonínem Kohoutem

17.02.2013 10:10

    Ve věku 93 let zemřel 15. února 2013 zakladatel Smetanova kvarteta violoncellista a hudební pedagog Antonín Kohout. Poslední rozloučení se zesnulým bude 27. února ve velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze.

    Smetanovo jméno symbolicky vyjadřovalo ideál, program a cíle tohoto jednoho z nejlepších smyčcových kvartet na světě. Vystoupilo na více než 4 100 koncertech po celém světě a natočilo přes 140 desek.

    S tímto kvartetem jsem se poprvé setkala v roce 1957. Byla jsem redaktorkou Čs. rozhlasu v Praze, pracovala jsem tehdy v jeho redakci Zrcadlo kultury a věnovala jsem se zpravodajství z hudebního dění. K hudbě jsem měla o to vřelejší vztah, že jsem sama pět roků hrála na housle. S oblibou jsem v létě navštěvovala koncerty ve Valdštejnské zahradě a samozřejmě i koncerty mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Natáčela jsem rozhovory např. s vynikajícím představitelem hudby 20. století ruským skladatelem Dmitrijem Šostakovičem, proslulým houslařem Přemyslem Špidlenem a pochopitelně i s Antonínem Kohoutem, mluvčím smetanovců. Ty čekalo turné po třech kontinentech, trvající čtyři měsíce a deset dnů. Poprvé měli navštívit Austrálii a Nový Zéland. Věděla, jsem, že stejně jako brněnské Janáčkovo kvarteto se výrazně podílejí na světové proslulosti české komorní hudby. Že jako první u nás se nechali inspirovat hrou zpaměti a že tento vysoce náročný způsob interpretace komorní hudby mistrovsky zvládli, což platí i o Janáčkově kvartetu. Nevěděla jsem však, že smetanovci každoročně dva letní měsíce měsíce věnují výlučně studiu a odpočinku s rodinami na svých chalupách mimo Prahu. Na Hudební a artistické ústředně mi prozradili, že chalupaří v Jizerských horách, v Lučanech. Dali mi číslo telefonu na Kohouta, s kterým jsme se domluvili, aby se při cestě do Prahy zastavil u nás v rozhlasu.

    Slib splnil. Jednoho podvečera přijel se sáčkem meruněk pro mne i pro technika. V přátelském a srdečném rozhovoru jsme vše potřebné natočili. Pozval mne ještě na večeři do restaurace Pelikán, kde jsme se dohodli, že bude z každé důležitější štace posílat informace o ohlasu na vystoupení. Dodržel dané slovo. Skutečně psal pravidelně a obšírně. Zrada byla ovšem v tom, že mne vždy v úvodu dopisu oslovil nejprve třeba vážená slečno redaktorko, jindy milá Liduško či spanilá dcero mlynářova... Já hloupá jsem nikdy to oslovení neodstřihla, když jsem dopis přikládala jako doklad k vyměření honoráře pro účtárnu. A to se mi nevyplatilo. Nějaká přičinlivá duše si toho všimla a na patřičných místech poreferovala. Můj mlynářský původ se kovaným kádrům nelíbil. Dali mi to pak patřičně najevo.

    V roce 1958 jsem se provdala do Brna a tady jsem se setkala i s Janáčkovým kvartetem, které tvořili primárius Jiří Trávníček, sekundista Adolf Sýkora, violista Jiří Kratochvíl a violoncellista Karel Krafka. Sýkorovi jsou našimi sousedy na chatě u rybníka Pyšeláku v Budišově u Třebíče. Trávníčkovi měli chatu v sousedním Hodově. Ráda připomínán, že smetanovci a janáčkovci spolupracovali. Setkávali se spolu i na koncertních pódicích. Poprvé 21. července 1959 v Praze a už o týden později v brněnském Besedním domě. Tam také 24. května 1968 společně uvedli i Oktet Es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Spojili své mistrovství, aby přetlumočili jedno z geniálních juvenilií evropské tvorby šestnáctiletého skladatele nejen pro koncertní publikum v sále, ale i pro gramofonové nahrávky na desky Supraphonu.

    Když nyní vzpomínáme s dvaaosmdesátiletým prof. Adolfem Sýkorovou na zesnulého nestora české kvartetní hudby, dávám mu za pravdu, že nás opustila vůdčí osobnost. Nezapomenutelný člověk, vždy vystupující jako moudrý muž dominantní postavy.

LUDMILA HLAVÁČKOVÁ