Útržky ze zápisníku cyklistické expedice CESTA K PÍSMU

3 000 kilometrů po stopách Cyrila a Metoděje

25.08.2013 20:10

    Velehrad, nádvoří před Bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Je sobota 24. srpna 2013, 10.07 hodin. V dálce se objevuje první cyklista, za ním další, nakonec i doprovodné vozidlo. Členové expedice po stopách slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se vrátili z náročné 3 000 kilometrů dlouhé cesty po trase Oslnovice – Istanbul – Soluň – Benátky – Velehrad. Cesta k písmu, kterou jsme sledovali 30 dní na titulní stránce BrnoŽurnálu, právě skončila…

    Osmičlenný tým ve složení Pavel Voříšek (vedoucí expedice), Dáša Rybářová, Marta Vyskočilová, Vojtěch Weiss, Pavel Mašek, Daniel Kompas, Marta Ochmanová a Hana Uhlířová projel (první čtyři na kolech, další v doprovodném vozidle, ale tu a tam i na bicyklu) Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, Turecko, Makedonii, Kosovo, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Itálii a Slovinsko. Jsou doma, plni dojmů, unavení, ale šťastní, že – i přes některé potíže v průběhu cesty – splnili vše, co slíbili. Mají úžasné zážitky, na které budou dlouho vzpomínat…

První nocleh v přírodě

    Říká se, že každý začátek je těžký. Projevilo se to hned po startu v pátek 26. července 2013. Členové cyklistické expedice to popsali na svém webu: „Časový skluz na startu, tři pády Dáši Rybářové při použití SPD bot, jedna rozpadlá žabka, nesplněná kameramanská kvóta. Díky nesehrané týmové práci s navigací a mapou jsme geograficky ujeli o 25 kilometrů méně, než jsme chtěli, třebaže celkově se nám dnes podařilo zdolat téměř 170 kilometrů.“ Když jsem si jejich slova přečetl, pomyslel jsem: Přátelé, to horší vás určitě teprve čeká. V žádném případě vám nepřeji nic špatného, ale věřte – bude hůř…

    A tak se například stalo, že díky časovým skluzům a nepředvídaným událostem občas nepřijeli na domluvené místo a museli přespat jinde, než předpokládali. Hned první noc ve čtyři hodiny ráno je probudil na poli rakouský traktorista (a hejno hladových komárů), což nebyl zrovna příjemný zážitek. Doprovodné vozidlo navíc stálo v místech, kde je zakázáno parkování. Jednoduché nebylo ani hledání noclehu v maďarském Györu. Po složitém domlouvání s místními obyvateli se účastníci expedice nakonec ubytovali v nejlevnějším, zato však velice příjemném kempu se sprchou. Jídlo vařili přímo v městském parčíku. „Je skoro až zázrak, jak dobře dokáže sprcha spláchnout pochmurnou náladu, částečně i únavu a spory mezi členy týmu za celý den. A co teprve takové pivo a dobré jídlo,“ svěřili se.

    Za městem se znenadání začalo zpod kapoty doprovodného vozidla ozývat něco neobvyklého. Důvodem nebyla jen drobná závada, ale souhra mnoha náhod. Řidič odstavil auto na louce kousek od silnice a tým se rozdělil na tři skupiny. Cyklisté Dáša Rybářová, Marta Vyskočilová a Vojtěch Weiss vyrazili hned dopoledne, aby neztráceli ani kilometr. Vzali s sebou stany, spacáky, jídlo a oblečení. Pavel Voříšek s Danielem Kompasem odjeli po delším rozhodování (i přes velké riziko) s poškozeným vozidlem do autoservisu na Slovensko, zbylí tři členové expedice zůstali v Maďarsku – na místě, kde se auto porouchalo.

Setkání v maďarské hospůdce

    Myslím, že už bylo dost nepříznivých zpráv. V jedné z maďarských hospůdek se cyklisté seznámili s lidmi, kteří jim ochotně nabídli ubytování a teplou vodu na umytí. Všechny překvapilo, že jeden z nejchudších lidí, kteří v hospodě zrovna seděli, by se doslova rozdal, aby pomohl druhým. Maďarská rodina cyklistům dala na památku i suvenýry – kovovou růži a keramické sošky. (Na oplátku dostala poutnické tričko a něco potravin od sponzorů.) Jiná paní členům expedice věnovala několik lahví ledové vody. Ani v rovinatém státě, jakým je Maďarsko, to cyklisté neměli jednoduché. S koly obloženými zavazadly, bez doprovodného vozidla, cateringu a GPS ujeli slušných 155 kilometrů. Všichni se jen těšili, že zanedlouho opět naloží všechny své věci do auta.

    Poslední červencové ráno trávila každá část týmu trochu jinak. Kluci se v Bratislavě po dlouhé době vyspali, posnídali a vyrazili do autoservisu pro opravené auto. Hned poté se vydali zpět do Maďarska. Cyklisté se ráno rozloučili s voňavým senem a sladkou čerstvou kukuřicí a krátce poté překročili srbskou hranici. Zbytek týmu stále kempoval u silnice v Maďarsku. Sousedé z prvního domu na okraji vísky Györsag cyklistům nabídli sprchu a několikalitrové barely s pitnou vodou. A ještě je pozvali, aby si u nich umyli nádobí. Na Maďarsko – nebýt závady na vozidle – se tedy bude vzpomínat jen v dobrém.

Za doprovodu toulavých psů

    V Srbsku narazíte na každých pěti kilometrech na kopec naskládaných obrovských melounů. Ani o toulavé psy, kteří dělali členům expedice společnost, není nouze. Cyklisté přijeli na místo zvané Novi Sad. Na doporučení jedné z místních žen si ustlali v pěkném městském parku s ohništěm. Tam měli podle původního plánu dorazit i zbylí členové expedice. Nakonec vše dopadlo jinak. Členové realizačního týmu se snažili dořešit zbytek úkolů ještě předtím, než se ocitnou mimo Evropskou unii. Kvůli pokročilému času a zkušenostem s přespáváním v Maďarsku si proto ještě před hranicemi pár hodin odpočinuli.

    Cyklisté se po delší jízdě krátce zastavili v srbské vesničce Kula. Hned se k nim připojila jedna z místních žen a pozvala je na kávu. Přišli i další rodinní příslušníci, takže bylo o čem povídat. Dívky se zaujetím naslouchaly životním příběhům té dobré ženy, jenomže čas utíkal, bylo třeba jet dál. Zakrátko poté se všichni členové expedice opět setkali. Našli ideální místo k přespání – měkkou trávu za velkým a poloprázdným parkovištěm na benzinové pumpě v městečku Indija, se záchodky a studenou vodou.

Na Bělehrad…

    Projet Bělehradem byl opravdu (v)oříšek. Ve velkoměstě, na které se všichni tolik těšili, se těžko vyznají chodci, natož pak cyklisté a devítimístné auto s vozíkem. Jelo se dál po srbských silnicích, mezi rychlými a ohleduplností neoplývajícími řidiči, až za Bělehrad. Stačila jen chvilka nepozornosti… a Vojtěch Weiss, který si nevšiml vyhlazeného mramorového obrubníku, spadl z kola. Docela divoce vypadající pád! Odřené koleno, loket a pusu spravil kysličník, ale především Vojtův nezlomný optimismus. A pak se všechno opakovalo, jako už několikrát předtím – nocleh vedle benzinové pumpy a brzké ranní vstávání, aby následující den (už devátý) ujeli co nejvíc kilometrů.

    Srbové prý jsou buď hodně zlí, nebo hodně, hodně dobří lidé – tvrdil jeden z domorodců, s nímž se členové cyklistické expedice setkali. Zatím měli štěstí jen na ty dobré. Od jedné paní dostali pytlík švestek ze zahrady a vychlazenou čistou vodu. Goran ze sídliště Jagodina jim objednal jídlo v nejlepší místní restauraci, pozval je domů, poskytl jim sprchu a přislíbil jakoukoliv pomoc, pokud ji budou v Srbsku potřebovat. Sobota končí. Cyklisté mají „v nohou“ 188 kilometrů, nazítří budou pokračovat směrem k bulharské hranici.

    Paní Vesna, u níž nocovali, si přivstala. Už po čtvrté hodině jim nabízela kávu a snídani, do kanystrů napustila pitnou vodu a mohlo se jet. Nejdříve vyrazili cyklisté a hned za nimi si po dlouhé době oživoval své řidičské schopnosti zvukař Daniel Kompas. Šlo mu to skvěle, i jeho zásluhou přijeli včas do Niše. „Práci v kůži cyklistů“ si vyzkoušel i režisér a kameraman Pavel Mašek. Kousíček od hranic našli lákavou benzinovou pumpu. Parkoviště vypadalo vcelku bezpečně – všude plno lidí, sem tam nějaká kamera, ze stanů byl dobrý výhled na zaparkované doprovodné vozidlo.

Nepříjemné ranní probuzení

    Ráno, krátce po probuzení, členové expedice zjistili, že jim někdo vykradl auto. Zloděj zřejmě spěchal a chtěl především peníze. Z podlahy sebral tři kabelky, zatímco techniku s mnohem větší hodnotou a zapomenutý mobil na palubní desce nechal bez povšimnutí. Naštěstí! Srbští policisté požadovali, aby za nimi členové expedice přijeli na stanici. „Vzpomněli jsme si na našeho srbského přítele Gorana, který nás v minulých dnech pohostil. Zavolali jsme mu, jestli nám může pomoci. Na jeho požádání přijela policie do deseti minut,“ říká Pavel Voříšek.

    Pozdě večer dorazili do bulharské Sofie. A opět nocleh na nejbližší benzince. Dva členové týmu přespali pro jistotu v autě, další dva u vozíku – museli hlídat rozříznutou plachtu. A opět nepříjemné probuzení. Před půl čtvrtou ráno přijela bulharská policie s tím, že tam nemohou spát. Mohou prý se objevit nebezpeční divocí psi a zlí lidé, kteří by jim mohli ublížit. Sbalili tedy všechny věci a přesunuli se na jiné parkoviště před obchodem. Únava byla příliš veliká, museli ještě chvilku spát…

    V Plovdivu je přivítala rozená Bulharka Galina. Uvařili si u ní oběd, ochutnali několik místních specialit, osprchovali se a společně s jejím bratrem Sašou se prošli městem. Natáčelo se, fotografovalo. Představte si, že při toulkách městem potkali Zagorku! Nebyla to však naše zpěvačka, ale místní chutné pivo. Velice příjemný den tedy skončil u lahodného moku. Vítané osvěžení před nadcházející jízdou do Řecka…

Pomohli při havárii

    Cesta plynula vcelku klidně, dokud nepřišly bulharské serpentiny. V nebezpečných zátočinách narazili na převrácené auto a vzápětí objevili i řidičku, kterou ošetřili a nabídli jí pomoc, vodu a jídlo. Vojtěch Weiss sešplhal do keřů k převrácenému vozidlu, vypnul zapalování a podal řidičce osobní věci. Krátce poté přijel její bratr. Při odchodu jim v slzách děkovala...

    „Hranice Bulharska s Řeckem nebyl problém projet, ale natočit. Nejprve nám bylo řečeno, že na záběrech nesmí být vidět hraniční přechod a už vůbec ne jeho pracovníci. A tak cyklisté jezdili od hraničního přechodu a zase pár metrů zpět, dokud nevznikl správný záběr. Díky tomu jsme byli středem pozornosti ještě za hranicemi,“ čteme na webových stránkách. Před desátou večer se výprava dostala k tureckým hranicím. Cyklisté ujeli téměř 170 kilometrů, byl čas si odpočinout…

Turecká anabáze

    Rána jsou stále těžší. Osádka doprovodného vozidla se snaží přejet do Turecka, ale přes hraniční přejezd s plně naloženým autem a vozíkem ji nechtějí pustit. V pasu jim dokonce škrtají razítko a posílají je o 40 kilometrů dál, k přechodu mezi Bulharskem a Tureckem. Po delším dohadování a kontrole obsahu přívěsného vozíku (jestli prý náhodou nepašují nějaké motorky) se i osádka doprovodného auta konečně dostává na turecké území. O cestování v této zemi si nedělali žádné iluze. Skutečnost však předčila očekávání. Řidiči tu jezdí téměř přes mrtvoly. Chodci doslova utíkají před světly aut tak blízko, že jim osahávají kapoty. S dopravními předpisy si nikdo nedělá těžkou hlavu…

    Poslední noc ve spacácích si členové expedice užili v tureckém Büyükkaristiranu. Ráno je netížilo svědomí, že si po nějaké době trochu přispali. Istanbul byl nedaleko a v hotelu je očekávali až v pozdějších odpoledních hodinách. Fakt, že už nejsou v Evropské unii, byl znát všude. Benzinová pumpa s Wi-Fi připojením je prý něco jako jednorožec. Ve velkých městech, kde vám nikdo nerozumí, se špatně orientujete. Nebylo jednoduché dostat se do hotelu cestovní kanceláře Akvila, kde měli strávit dvě noci. Průvodce po městě jim dělal ředitel istanbulské dopravní společnosti, která sídlila hned vedle hotelu. Nejprve jim ukázal dobrou restauraci a vzápětí už nasávali atmosféru a popíjeli v čajovně pravou tureckou kávu, za zvuku mešitních zpěvů. Podívali se i do druhé části Istanbulu na území Asie, s obdivem si prohlédli osvětlený chrám Hagia Sofia a těšili se na sobotní ráno – na probuzení na měkkých matracích, ranní sprchu, hotelovou snídani a příjemný personál, který jim sice nerozuměl, ale pořád se příjemně usmíval. Tak nějak začínal sobotní den v Istanbulu.

Úžasná Hagia Sofia

    První zastávka patřila už zmíněnému chrámu Hagia Sofia, jinak též chrámu Boží Moudrosti. Ten je lákal nejvíc. Byl postaven v letech 532–537. Císař Michal III. zde rozhodl, že na Velkou Moravu půjdou právě Cyril a Metoděj. Cyril tu byl krátce před tím správcem knihovny. V chrámu se po dobytí Konstantinopole Osmany usadili muslimové a z památky, která má tak významnou křesťanskou minulost, vytvořili mešitu. Smutný osud! Posledním důkazem, že zde kdysi vládlo křesťanství, je mozaika Panny Marie vysoko nad bývalým presbytářem. V roce 1934 byla Hagia Sofia přebudována na muzeum.

    „Ani dresy našich cyklistů se v davu neztratily. Ve spojení kameramana s kamerou a zvukaře s tágem nám číšníci z restaurací a čajoven přestali vnucovat jejich podnik, ale nabízeli, že s námi udělají rozhovor. Nejspíš se domnívali, že jsme z televize. Nakonec jsme navečer neodolali a v pobřežní čajovně natočili povídání s majitelem, který uměl dobře anglicky. Neřekl nám sice nic pro nás prospěšného, ale díky němu jsme se alespoň seznámili s istanbulským cyklistou Boratem a jeho kamarádem,“ vysvětlují Pavel Voříšek a režisér budoucího dokumentárního filmu Pavel Mašek.

Zvědaví obyvatelé Istanbulu

    Mezi obyvateli Istanbulu budilo velkou pozornost také lehokolo AZUB. (Jen pro vysvětlení: Cyklista na něm jede v pololežící nebo v ležící poloze a jeho váha je rozložena na poměrně velkou plochu anatomicky tvarované sedačky.) Lidé se nejprve jen chodili ptát, co to je a kolik to stojí. Proto jim členové expedice rozdali mnoho vizitek, na něž připisovali i webovou adresu firmy, vyrábějící tento atraktivní dopravní prostředek. Řada zájemců si chtěla na lehokolo sáhnout a netrvalo dlouho, už na něm jezdili a fotografovali se s ním.

    Když se cyklisté konečně vymotali z města, vyrazili směrem do Řecka. Sluníčko už nepražilo jako dřív, jelo se tedy mnohem pohodlněji. Díky tomu dohnali i ranní zpoždění. Po delším hledání našli kemp na mořském pobřeží. Usínali za hlasitých tónů noční plážové diskotéky. Kdykoliv se ozvaly první tóny modliteb z mešit, hudbu vždy přerušilo ticho. Šumělo moře, zářily hvězdy, na obloze se „usmíval“ srpovitý měsíc, bylo teplo, foukal svěží vánek…

    Na hranicích byly další problémy. U jedné z přepážek vystáli frontu za autobusem plným lidí a poté museli vyskládat všechny věci z auta. Trvalo to více než tři hodiny. Koneckonců – všechno je k něčemu dobré, alespoň si v doprovodném vozidle pořádně uklidili! Není divu, že za českou cyklistickou expedicí postupně vznikla kolona vyskládaných věcí a nervózních lidí. Vozík naštěstí prošel jen rentgenem.

Daniel oslavil narozeniny

    V úterý ráno vyrazili z řeckého kempu v Alexandroupoli směrem do Xanti. Moře bylo studené, proto se obešli bez ranní slané koupele. Těsně před odjezdem zjistili, že vedle nich celou noc stanovali čeští turisté z Pardubic. Cyklistům to šlapalo na jedničku, ale únavné sluníčko, úmorné teplo a méně spánku, než by chtěli, je záhy vyčerpalo. Večer se zabydleli na benzinové pumpě za městečkem Xanti. Místním pivem a poprvé za celou cestu teplými párky zde oslavili 20. narozeniny zvukaře Daniela Kompase. Nechyběli u toho ani toulaví psi, jichž je v Řecku opravdu požehnaně.

    Středeční ráno bylo až nezvykle mrazivé, cyklisté se do protivětru přioblékli. Obalit se musela hlavně Marta Vyskočilová, které po hlasitém zpívání za jízdy přestával fungovat hlas. Jakmile se sluníčko ukázalo celé, teploty prudce stouply. Netrvalo dlouho a celý tým opět začal shazovat jednotlivé „vrstvy“. Odpoledne všechny nepříjemně překvapilo 49 °C na slunci. Obzvlášť nemilé to bylo pro cyklisty. V jednom z řeckých měst totiž auto odbočilo jiným směrem než oni, ale nikdo si toho téměř hodinu nevšiml. Pro cyklisty to znamenalo 20 kilometrů „na sucho“, bez vody a pití. Nakonec dorazili všichni v pořádku a odměnou jim byla písečná pláž a osvěžení v moři.

Autem nonstop napříč sedmi státy

    Po studené ranní koupeli v Egejském moři zamířila expedice rovnou do Soluně (řecky Thessaloniki). Nejprve museli najít vhodné místo k zaparkování doprovodného vozidla. Naštěstí potkali slečnu, která zde byla na dovolené. Věnovala jim mapu města. Pak ještě objevili českého Ivana, který žije více než 30 let v Řecku. Na jeho doporučení večer navštívili chrám Agia Sofia s nádhernými mozaikami a kostel sv. Dimitrije, do něhož chodili jako děti i Cyril s Metodějem. Ochutnali pravý gyros a typické řecké víno Retsinu s přídavkem borovicové pryskyřice. Přespali v autě na parkovišti, navštívili několik dalších pamětihodností a poté se všichni společně vydali do Benátek. Cyril a Metoděj tuto cestu s největší pravděpodobností absolvovali lodí, naše expedice vyrazila autem. Kdo může říct, že byl během 24 hodin v Řecku, Makedonii, Kosovu, Černé hoře, Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku? A to díky řidičům Pavlu Voříškovi a Vojtěchu Weissovi, kteří se celou noc i den střídali za volantem, zatímco ostatní čerpali sílu ze spánku.

    V malé italské vesničce nedaleko Benátek jim poskytli ubytování místní Selesiáni Dona Bosca. Nebyl čas rozplývat se nad příjemnou nocí, museli „chytit“ správné světlo pro záběry, které hodlali pořídit v Benátkách. Prošli několik typicky italských uliček, prorvali se davem lidí, všude samý most, až dorazili na náměstí sv. Marka. Kapely hrály známé kousky vážné hudby, osvětlené náměstí, prodejci s kyticemi růží – to vše vytváří romantickou a kouzelnou atmosféru nočních Benátek.

    Další cesta vedla do Slovinska. Členy expedice potěšilo, že alespoň třetině nápisů na bilboardech, obchodech či dopravním značení začali rozumět. Zastavili kousek od hranic u moderního kostela. Místní farář je nechal po předložení průvodních listů přenocovat na faře. Dokonce se mohli osprchovat. Ale přišel i první defekt – propíchnutá duše na lehokole. Ještě během večera dírku našli a zalepili, takže nazítří už opět mohli zdolávat kopce a silnice Slovinska.

Domov je stále blíž a blíž…

    Pondělní rána bývají těžká, tentokrát tušili, že těžký bude celý den. Čekal je největší kopec na jejich cestě. Na vrcholek, který museli zdolat, se místy nedalo vyjít ani pěšky. Nemalé problémy s převýšením mělo i doprovodné vozidlo. A slunce úmorně pálilo. Největší odměnou pro všechny, ale i pro auto, byl sjezd z kopce dolů směrem do Lublaně. Přespali opět na faře, dokonce si tam vypůjčili i kuchyň. Šli brzo spát…

    V noci na úterý hustě pršelo, což se pak odrazilo i na teplotě. Studený vítr byl krutý a slunce vylezlo zpod mraků až po poledni. Cestou ještě ochutnali krofy – chloubu Slovinců, kteří tvrdí, že právě oni vymysleli tyto velké koblihy. Po příjemných cyklostezkách pokračovali dál. Navečer projížděli nenápadnou vesničkou Lovrenc, kde si prohlédli malý kostelík s malbami Cyrila a Metoděje nad vchodem. Sympatický kněz jim potvrdil, že touto vesničkou téměř jistě procházeli oba věrozvěstové při své cestě na Velkou Moravu. Ubytování jim tentokrát poskytli slovinští minorité v jedné ze svých budov v Ptuji.

    Krajina kolem řeky Drávy je úžasná. Na kamenech se tu opalují různé druhy žab. Pokud se k nim zkusíte přiblížit, uslyšíte rytmické žbluňkání – ukrývají se do bezpečí své kaluže a pak bez sebemenšího pohybu vyčkávají, než se narušitel vzdálí. A pak už jen rovinatý terén Maďarska, který cyklistům připadá po kopcovitém Slovinsku poněkud fádní a nenáročný. Obsluha benzinové stanice nedaleko Köszegu neměla námitky, aby si vedle pumpy postavili stany. Expedice Cesta k písmu se chýlí ke konci, zbývají už jen necelé tři dny, rodná země je téměř na dohled…

    V závěru svého putování – v pátek 23. srpna 2013 – se členové expedice setkali s pěšími poutníky na hoře sv. Klimenta nedaleko Osvětiman. Tato významná archeologická lokalita je hluboce spjata s historií Moravy. Cyril a Metoděj sem přenesli z Chersonesu ostatky papeže sv. Klimenta I. „Poutníci nás na hradisku přivítali bez pozornosti médií, v tichosti, i když neuvěřitelně nahlas. Těžko se mi hledají slova, byl jsem dojat a velice potěšen z tak milého přijetí,“ říká Pavel Voříšek.

    Vítejte doma, přátelé!

JAROSLAV BOBEK

Foto: autor

 


Vlevo: Cyklisté Pavel Voříšek, Marta Vyskočilová, Dáša Rybářová a Vojtěch Weiss. – Vpravo: Na nádvoří před bazilikou ve Velehradu se v sobotu 24. srpna 2013 shromáždilo více než 800 poutníků.


 

Na účastníky cyklistické expedice se ihned po příjezdu do cíle „vrhli“ novináři z tisku, rozhlasu a televize.

– o –

Informace z tiskové konference před startem cyklistické expedice najdete zde.