FEJETON

Co se již neskrývá pod dlažbou

22.02.2013 11:30

    O kolektoru se ve slovníku dozvíme, že může jít o sběrací zařízení i podzemní stavbu tunelového charakteru. Pro město jsou stavby kolektorů významnou, ovšem i nákladnou investicí, kterou však ocení nejen přítomnost, ale i budoucnost. Kolektory v hloubi pod městskou dlažbou jsou úložištěm rozvodů sítí, vlastně životně důležitých tepen města. Skladně a přehledně, obdobně jako v regálech pekárny či archívu jsou tu naskládány kabely a potrubí zajišťující cosi na způsob látkové výměny u živého organismu. Městu přivádějí nezbytné živiny a odvádějí nepotřebný odpad. Laik na prvý pohled spatří cosi jako dálniční tunel místo aut naditý téměř nedohlednou symetrickou linií kabelů a rour. V jedněch pulzuje elektrická energie, v dalších signály kabelové televize, internetu, zkrátka signály naší doby. Ty z trubkové branže jsou potrubím parovodním, horkovzdušným, nebo přivádějí plyn, bez něhož bychom si ani neškrtli. Ty, bez kterých by vůbec nic nešlo, přivádějí vodu, další odvádějí, řekněme bez přetvářky, všechny ty splašky, co jich člověk nadělá. Tohle vše líp a přesněji umí odborník pojmenovat a vyložit. Laik, je-li z Brna, může se radovat, že všechno pro město důležité vedení je díky řádu a přehlednosti pod odbornou kontrolou.

    Pro člověka s technickým mozkem je pohled do kolektorového podzemí turistickou lahůdkou. Pro laika, který se nechá unést estetickým rozměrem věcí, také.

    Vydejme se tedy na cestu do podzemí. Vstup otevřen každému od dvanácti let nahoru, schody dolů vstupem na ulici Josefské. Očekává nás trasa kratší (630 metrů) nebo okruh velký (1 100 m). Procházíme pod ulicemi centra metropole podzemními chodbami. Mohou připomenout vzorně naklizenou, téměř nekončící vstupní předsíň někde přece jen snad končící v nějaké inženýrské svatyni. Chodec se na ceduličkách průběžně dozvídá pod kterým číslem které ulice se právě nachází, občas mu nad hlavou obrněnou slunečně žlutou přilbou v uších zadrnčí a zazvoní projíždějící tramvaj. Při pohledu na trubky a kabely směřující ke všem závodům, provozovnám a domácnostem, nepřípadně se mi vynoří dávno zasutá vzpomínka z dob, kdy jsem navštěvoval tzv. Večerní jedenáctiletku pro pracující. V předmětu jazyk český byl vyvolán k tabuli spolužák Kulhánek k přednesu básně S. K. Neumanna o drátech telefonních, telegrafních a elektrických. Spolužák z vodárny, mohl mít k tématu poměrně blízko, způsobně se uklonil a spustil. Zakrátko zadrhl u slova „zvoní“, které zakončovalo nějaký verš. „Tak jsem dozvonil,“ okomentoval a usedl do lavice s nedostatečnou. Člověku, jak přibývají roky, pletou se do současného dění, nevhodné reminiscence z dávného minula. Zpět k moderním kolektorům! Návštěvník se seznámí nejen s dráty, které básníkovi zvonily a spolužáku dozvonily. Zajímavá prohlídková trasa nabízí také průsečík minulosti se současností, předkládá i některé historické nálezy. Návštěvník se dozví také o historii zásobování města vodou.

    Brno je po Praze druhým městem republiky, které zpřístupnilo prohlídku kolektorů veřejnosti. Máme tedy nejen trojici atraktivních vstupů do částí historického podzemí, ale i podzemí moderní, soudobé, v němž se současnost s minulostí setkává. Odkládáme přilbu, vystupujeme na povrch, opět jsme na Josefské, Bohatší o zajímavý zážitek, s přáním, aby k další výstavbě kolektorové sítě bylo k mání co nejvíce prostředků. Aby na té naší ulici nemusely vznikat výkopy a hory bláta, když se tam dole nějaká roura či kabel rozhodnou zlobit.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: autor