Jak to hrajeme

Maradona v nás....

    Světová média ocenila v půli října čtyřiatřicetiletého německého fotbalového internacionála Miroslava Kloseho. V utkání Lacia Řím s Neapolí totiž přiznal, že míč do branky Neapole dopravil rukou. Média jej velebila, jaká že to je odvaha a čin a vzpomínala Maradonovy "ruky Boží". Německý fotbalový svaz hned udělil Klosemu Cenu Fair play. Klose po zápase, který jeho Lazio prohrálo řekl, že přiznání pro něj nebyl žádný problém a že to udělal kvůli dětem, které se na fotbal dívají. To má pravdu. Děti se na nás dívají... Vzpomínka na Maradonu je případná. Kdyby se tehdy tento skvělý hráč přiznal, mohl změnit svět...Měl se přiznat. Kvůli dětem celého světa, a kdyby kvůli jednomu dítěti... Takovou moc a příležitost ale nemají jen slavní sportovci... tu a tam, možná, každý z nás. Nedávno jsme měli setkání, tři staří kamarádi ze školy. Rozcházejíce se, usadili jsme se na lavičku, abychom počkali na tramvaj. Pak na zastávku přišla maminka s dcerkou asi osmi nebo devítiletou. Pěkně nás poprosila, zdali můžeme udělat místo, že by se dcerka posadila. Ochotně jsme se rozsedli. Ono ji bolí bříško, dodala maminka.  Naše pohledy se střetly... to bolení bříška neznělo příliš jistě, děvčátko si nás pozorně měřilo, no, v bolení břicha jsme zkrátka nevěřili. Taková drobná maminkovská lest, dosti běžná i v majoritní společnosti, pomyslel jsem si. Ale protože to byla maminka z bratrského snědého etnika, filosofoval jsem: nejspíš z ní promluvila také staletími utvrzovaná zkušenost, předávaná z generace na generaci, že jen takto lze přežít... A dumal jsem, co s tím. Máme zasáhnout? Máme dát mamince najevo, že takhle se dítě nevychovává?  Co si dcerka pomyslí, jestliže ji bříško nebolí? Že maminka lže...?  Máme mamince říct, že z této chvilky si její dítě vezme návod k jednání pro celý další život? Už už jsem se chystal něco takového udělat, optat se děvčátka: tak tebe bolí bříško? Ale – pak jsem si to rozmyslel. Kdyby ji bříško vskutku nebolelo, uvažoval jsem, byla by nepochybně v rozpacích. Nevěděla by, co odpovědět. Kdyby řekla, ne, nebolí,  tak uvede do podivné situace maminku. A kdyby řekla že ano, tak by lhala... Jak z toho? Nejlépe by bylo, meditoval jsem, kdyby ji bříško opravdu bolelo. Ale – to bych ji zas nepřál... Nakonec žádný z nás neřekl nic. Tramvaj nás odvezla. Ale otázka zůstala: neměli jsme se přece jen ozvat...? Děti se dívají, jak to hrajeme...

LADISLAV VENCÁLEK