Janáčkův Osud aneb Zkusme mu fandit

    Po úvodním slovu primátora města pana Romana Onderky a umělecké šéfky souboru opery paní Evy Blahové byl premiérou Osudu slavnostně – a bohužel před ne do posledního místečka zaplněným hledištěm – zahájen Mezinárodní festival Janáček Brno 2012. V rámci brněnského festivalového dění jde o nesporně nejvýznamnější projekt, který zásadně překračuje hranice města i republiky. Leoš Janáček je dnes považován za předního hudebního skladatele a nejvýznamnějšího operního skladatele 20. století. Jeho život i premiéry jeho děl jsou neodmyslitelně spjaty s Brnem. Stále však jen menší část Brňanů si uvědomuje, jakou devizou a dosud ne plně využitým potenciálem pro naše město, je právě jméno Leoš Janáček.

    Mám rád sport, fandím Kometě, Zbrojovce, holkám ze Žabin a mnoha dalším brněnským sportovcům v méně viditelných, ne tak divácky atraktivních sportovních disciplínách. Při vší úctě ke sportovním výkonům našich brněnských borců, mi však napadá: Proč my Brňané, nefandíme každý aspoň trochu Janáčkovi, osobnosti, která nás proslavila ve všech světadílech? Proč se za ním každý opravdový Brňan alespoň jednou za čas nevydá do divadla?

    Janáčkova hudba stále odrazuje i nemálo návštěvníků opery, je prý těžká, málo srozumitelná, bez chytlavých árií. Nesouhlasím. Je naopak velmi blízká soudobému návštěvníkovi, možná víc než současníkům geniálního skladatele. Osud – opera, minimálně hraná, někdy produkovaná jen pódiově, kus trochu jaksi polozapomenutý na okraji ostatních Janáčkových děl v pátek šestnáctého oslnil. Fundované hodnocení přinesou nepochybně povolání teatrologové a hudební kritici. Sám mohu jen konstatovat, že režie Ansgara Haaga  představila Janáčkův Osud jako kompaktní dílo ve špičkovém provedení. Jednoduchá scéna (Kerstin Jacobsen) působila funkčně, autentičnosti by možná přidal náznak Jurkovičovy luhačovické secese ladící s působivými kostýmy (Simona Vachálková). Orchestr (dirigent Jakub Klecker) i sbor (sbormistr Josef Pančík), stejně jako sólisté v nerozsáhlých rolích odvedli zdařilé výkony.

    Osud opery Osud nebyl snadný, jako by provázel a byl odrazem osudu samotného Leoše Janáčka. Ústřední postava skladatele Živného je ve značné míře právě Janáčkem. Nejspíš i proto, že Osud byl asi nejosobnějším vyznáním a autoprojekcí skladatele, cesta opery ke „konečné“ podobě a poté na scénu, byla nejsvízelnější až nejkrkolomnější. Janáček velmi usiloval o přijetí svých děl v Praze, dobře si vědom, že uvedení na brněnských prknech světu jaksi nestačí. Osud, obdobně jako Její pastorkyňa sdílely léta podobný nezájem. Původně přislíbené uvedení Osudu se rok po roce odkládalo, až dokonce devět pražských sólistů podpisem stvrdilo, že by „poškodili své hlasové prostředky, kdyby měli přidělené party zpívati“. V Brně zvlášť velký aplaus zaslouženě sklidila ústřední dvojice: domácí Pavla Vykopalová jako Míla a slovenský tenorista Ondrej Šaling, který ve stěžejní roli skladatele Živného odvedl skutečně mimořádný výkon.

    Za jistou slabinu Osudu bývá považováno libreto, mnohokrát přepracovávané samotným Janáčkem a v jeho intencích libretistkou Fedorou Bartošovou. Jazyk libreta svým výrazivem může působit pro dnešek básnivě archaicky, snad málo srozumitelně, zdá se mi však, že dodává dílu na zvláštní podmanivosti. Načrtnutému průběhu děje a konečnému vyznění by ovšem dnešní divák zvyklý na postmodernu neměl co vyčítat. S trochou nadsázky a s omluvou znalcům, si troufnu říci, že Osud přináší nejen strhující hudbu, ale složkou verbální a dějem je dílem postmoderním, která může oslovit právě dnešního návštěvníka.

    Brněnské nastudování prokázalo, že Osud nelze chápat jako něco snad nedokončeného, stojícího na okraji ostatních Janáčkových operních děl. Po předchozí Elektře Richarda Strausse a Zázraku Heliany brněnského rodáka Ericha Korngolda, se Osud Leoše Janáčka představil jako výrazný inscenační počin i prezentace moderní dramaturgie brněnské operní scény.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: Jana Hallová