KRAJÁNEK (povídka)

13.11.2016 12:45

    Krajánek vcházel do mateřské redakce v Praze v mrzuté náladě. Nejezdil na redakční porady nikdy rád a dnes si ho dokonce předvolali.
    Nová šéfová chtěla vidět poradenskou přílohu pro pečující, kterou připravoval do tisku.
    Doneslo se k němu, že ty čtyři stránečky velice pečlivě zkoumala, na titulku že se mračila a když uviděla kresbu, prý se rozhněvala. Na obrázku je v popředí laická pečovatelka a za zády má sešikovány různé odborníky. Kreslíř chtěl vyjádřit, že se na ně může spolehnout, že ti odborníci ji jistí, zkrátka, že v tom není sama. Krajánek netušil, co závadného na obrázku mohla shledat. Každopádně musel odložit mnohé úkoly a kvůli tomu cestovat víc než čtyři hodiny do Prahy a víc než čtyři hodiny zpět.

    Když s malým zpožděním dorazil na poradu, mluvilo se zrovna o prezidentu Zemanovi a studentech. Blížil se totiž 17. listopad a šéfka projevovala přesvědčení. Mluvila se zápalem, s důrazem a občas, jak to dnešní ženy umějí, i sprostě.
    „Chci, aby bylo jasno, že vysoké školy se z toho monstra neposerou. Rektoři, to opravdu nejsou žádní řiťolezci... A to je pak celé o tom, že studenti v nich vidí dobré vzory.“
    Byla to žena asi pěta- šestatřicetiletá, drobná zrzka s malým nosíkem a přísnými brýlemi, za nimiž se skrývaly docela výrazné zelené oči.
    Mládenci si její rozumy zapisovali do notebooku.
    Jeden z nich chtěl zvědět, koho oslovit na ohlasy, jestli nezkusit pro vyváženost někoho z Moravy.
    Ona se zamyslela: „Morava? U těch vidláků nikdy nevíte… Když tak zkuste Zlatušku v Brně. Ale nezapomínejte, máme Korka a Dadouše.“

    Krajánek to pozoroval unaveně a s nechutí. Ale s klidem? Ne, to nedokázal.
    Táhl mu už šedesátý sedmý rok a vypadal ještě na víc. Hodně k tomu přispívala vysoká shrbená postava a ochablá tvář, kterou marně zakrýval mroží šedivějící knír, který se nosil někdy v době Velké kapitalistické.
    Ach ano, Listopadová revoluce… Tehdy by se krajánek ani ve snu nenadál, že něco takového bude muset jednou obhajovat…
    V novinách se po Listopadu totiž smělo úplně všechno. Mezi více než třiceti českými a skoro dvaceti slovenskými deníky si každý redaktor našel ten svůj, do něhož mohl psát, co si doopravdy myslí… Vládla pestrost, otevíraly se nejrůznější pohledy, pěstovaly všechny možné novinářské žánry… Byly to zlaté časy novinařiny. V té době krajánek pracoval s vášnivým zaujetím a byl opravdu hrdý na svůj list.
    Do jeho rajonu patřilo i Slovensko. Před půlnoci sedal na vlak, a když ráno v Košicích vystupoval, hledal očima na nádražním stánku svoje noviny. Někdy na první stránce našel svoje jméno…
    Krajánek ovšem nevzpomínal ve zlém ani na léta sedmdesátá. Když si vybavil třeba první stáž v Praze v roce 1973… Redakce mu zamluvila hotel Adria na Václaváku, ale on přespával u kamarádky v Ungeltu  tehdy půvabně zchátralém Ungeltu. To byla ještě Praha Sudkova, bez matrjošek a bez stánků s kýči všeho druhu. Její spolunocležnicí na privátu byla známá herečka. Po bytě se pohybovali nejrůznější muži, snad každý den jiný, a všichni nějak patřili k herečce a stále něco mohutně slavili… Krajánek jel na stáž s obavou, ale nenašel v centrální redakci žádné horlivé stoupence normalizačního režimu, nýbrž většinou jen lidi až překvapivě oddané svému řemeslu, kteří se snažili vydělat na chléb vezdejší a moc si při tom nezadat. Samozřejmě, ideová stupidita, slovník té doby… ty strašné projevy Brežněva na několik stran… Ovšem krajánek i po té době dnes už vzdychal, všechno minulé se mu zdálo najednou lepší než současné. Když se ohlížel, viděl, že pracoval tehdy celkem samostatně, komunální kritika že byla možná, ba dokonce žádaná, a třeba zahraniční stránku si při službě stvořil z nejzajímavějších zpráv, jak chtěl. A vedení to s mlčenlivým souhlasem akceptovalo.

    Dnes by něco takového bylo nemyslitelné, každý text, než se dostal na redakční stránky, procházel přes několik nadřízených. A krajánek u nich většinou nenacházel pochopení. Třeba nový editor se v jeho textech pravidelně vyřádil. Proto psal už co možná nejmíň a chopil se raději neškodných tematických a regionálních příloh, avšak bohužel i ty, jak se ukazovalo, sledovala bedlivým zrakem Praha.

    Na poradě bylo k zalknutí, kdosi přinesl karafy s vodou, šéfka kázala o tom, koho je třeba pořádně osolit a koho naopak nechat plavat (samozřejmě nechat plavat bylo nutno, alespoň v posledních letech, vždy Bohouška s jeho poradci) a omladina v přítmí za zataženými žaluziemi jen natahovala krky.
    Krajánek čekal, kdy přijde na řadu, a mezitím se oddával vzpomínkám. Z nich ho vyrušilo vždy jen nějaké sprosté slovo šéfky. Pokaždé sebou trhl  nezvykl si na ně z ženských úst. Zajímavé je, že s ním šéfka sprostá slova neužívala. S ním volila jiný jazyk. S ním mluvila velmi spisovně, upjatě a – chladně.

    Krajánkovi lékem na všechny problémy bývala práce, ale to už dávno neplatilo. Navíc žil už dlouho sám. Kdysi ženu i rodinu opustil kvůli jiné ženě a ta pak opustila jeho. Nedávnou privatizací nájemního domu se zadlužil a žil tak vlastně od výplatě k výplatě. Z důchodu by splátky bance nepokryl. Jistě, mohl začít dělat něco jiného. Ale po čtyřiačtyřiceti letech? Když na to vše pomyslel, přepadaly ho pocity bezútěšnosti. Potřeboval by trochu sebevědomí, transfuzi svého někdejšího já, pomyslel si hořce, ale kde ho vzít?
    Z chmurných úvah ho vytrhla šéfka:
    „Haló, haló, pane redaktore, nesněte,“ volala na něj.
    Krajánek pochopil, že chvíle, kvůli které byl z regionu povolán, se neodvratně přiblížila.
    „Pane redaktore, byla bych ráda, abyste nám objasnil kresbu a perex v úvodu vašeho projektu. Podle mne není vhodná věta, že naše společnost pečovatele v mnoha směrech nedoceňuje...“
    Ovšem na tomhle místě je zapotřebí podotknout, že ačkoli krajánek počítal s lecčím, a samozřejmě pochopil, že redakce jsou opět především propagandistickými odděleními vítězného systému, tak tohle jej zaskočilo.
    „A není to tak?" vyhrkl proto. „Vždyť to je přece důvod, proč děláme tuto přílohu…“
    Krajánek uzřel, jak šéfové se údivem rozšířily oči… Po chvilce nerozhodnosti však zřejmě usoudila, že tak naivní námitku přejde a udeřila nanovo: „A co ta kresba na titulní straně?“
    Krajánek si začal uhlazovat prsty knír. Stále totiž neměl ponětí, kam míří. A on jestliže neměl ponětí, tak si ukazováčkem a palcem uhlazoval knír. „No, já myslím,“ vylézalo z něj, „že ta kresba je opravdu vynikající a je od světově uznávaného kreslíře.“
    „Vynikající?“ zasmála se šéfka. "Vnímáte vůbec, jak ta zdravotní sestra na kresbě má sveřepý, přísný, čtenář by dokonce mohl nabýt dojem, že odmítavý výraz? Myslíte si, že takové vyjádření podporující profese je na místě? Anebo ta neformální pečovatelka… Vždyť ta osoba nemá žádný identifikační znak. Je to prostá postarší žena. Tak by mohla být třeba v šátku…“
    Krajánek se snažil, aby se mu netřásl hlas. „V šátku? Dnes?" namítl nevěřícně.
    „Podívejte, chci, abych koukla a hned viděla – toto je typická pečovatelka. Doufám, že jsem dostatečně srozumitelná…“
Krajánek zmlkl.
    „Tak jsem, pane redaktore, srozumitelná nebo ne? Slyšíte mně?“
    Krajánek sklopil hlavu a už neodpovídal. Zažíval ponižující a ochromující pocit, který ovšem s přibývajícím věkem zakoušel často. S podobnou nadřazeností se v poslední době setkával i u zdravotníků i na úřadech a zpravidla ho zasáhla natolik, že nedokázal vůbec reagovat...
    „A pokud by si pan světový kreslíř s tím nevěděl rady,“ pokračovala šéfka, „tak vám můžu popřát úspěch ve vyjednávání nových návrhů – samozřejmě od nových autorů.“
    Krajánek cítil, jak rudne, jak mu na zádech vyvstává pot. V mžiku se vztyčil a hrnul se k východu.
    Omladina pozvedla hlavy od notebooků…
    „Už mi to jede,“ oznámil.
    „Tak to jste nám toho dnes moc neřek,“ hodila za ním namíchnutě ještě šéfka, ale krajánek už na její slova nereagoval, jen rychle vykročil do chodby…

    Venku bylo živo a jasno. Slunce viselo na modrém nebi. Krajánek se nadechl čerstvého vzduchu, rozbalil si svačinu a s pomyšlením, že má vlastně už jenom mandátní smlouvu a že by klidně mohl hned teď jít za personální a na hodinu ji vypovědět, přešlapoval před redakcí. Dlužno říct, že při té představě ovšem žádnou úlevu nepocítil. Panebože, to jsou teda konce, vzdychl a začal zvolna scházet k Hlaváku.

     A zde našeho hrdinu opusťme. Nepotká ho bohužel už nic, co by stálo za to zaznamenat. Přijede domů a hned na něho dopadne břímě povinností. Do noci bude vyřizovat e-mailovou poštu, od rána má pak službu v redakci…

    A co s ním bude dál? Není to vůbec těžké uhodnout. Místa se nakonec bude držet jako klíště… Avšak, jak čas bude plynout, v Praze pochopí i ti nejnatvrdlejší, že pro názorové rubriky je nepoužitelný. Mladé redaktorky a mladí redaktoři ho proto začnou vysílat na testy salámů a na tiskovky o dopravní situaci v regionu. A on to, bohužel, s určitým ulehčením přijme. Ale pak jsou v zásadě už jenom dvě možnosti. Buď přijde dopis oznamující, že vydavatel nemá pro redaktora jeho kvalit odpovídající uplatnění. Anebo stylově, na některém z redakčních mítinků osobnostního rozvoje, kterých se účastní v sobotu, tedy v jediný den redakčního volna, vyčerpáním umře… Samozřejmě, v drobnostech to může být jinak. Ale všichni dobře víme, že vyústění krajánkova příběhu lepší konec, žel, mít nemůže.

ANTONÍN HOŠŤÁLEK