Kdo měřením se trápí, tomu krev pak dlaně zkrápí (1)

26.07.2015 19:45

    Lze napsat i jinak, a určitě i výstižněji, známé přísloví o jednom řezání, jemuž by mělo předcházet dvojí měření. Nejinak tomu bylo i u mne, kdy se mně toto rčení připomnělo v oblasti bolestně řezné pravdivosti.

    Kdysi jsem zbudoval v městské části Řečkovice malý parčík, jehož jsem zajistil proti dvounohým i čtyřnohým vetřelcům dekorativním živým plotem, sestávajícího z keřovitých rostlin hlohyně, latinsky pyracantha.

    Plot zhotovený z tohoto druhu čeledi růžovité je skvělý v tom, že zabraňuje lidu i jeho přátelům nejvěrnějším, aby pronikli do vnitřních prostor kvetoucí plochy, kdy bolestivou překážkou takového úmyslu jsou tvrdé a ostré trny.
Potud vše dobře, ale špatně začíná být ve spojitosti s údržbou, kdy k servisu jeho architektonické podoby je potřebný umělecký řez v nejméně patera provedení v roce.

    A tak se chápu svého osvědčeného plotostřihu značky Honda o výkonu více než jednoho koně, který uvádí do pohybu proti sobě uložené ozubené lišty, které dokáží přestřihnout větve o průměru 21 mm, jak stojí psáno v návodové brožuře. Tento plotostřih je skvělý stroj, který odvádí výbornou práci, kdy mně bylo dopřáno se o jeho mimořádné řezné kvalitě přesvědčit na vlastní kůži, ba dokonce i kostech a rovněž tak vlastních šlachách.

    Prostě, řežu takhle jednou v zájmu zušlechtění mé zelené chlouby, kdy se pohybuji na betonovém terasu o výši jednoho metru, jenž je pokryt plochou dlažbou. A jedna z dlaždic vlivem povětrnostní koroze doznala stavu uvolnění a pod mou vahou způsobila pohyb vyvolávající domnělý pocit pádu, mrška jedna! Reflex je samovolnou reakcí na situaci, která nemívá srozumitelnou logiku. Nejinak tomu bylo v té chvíli u mne.

    Hrozbě pádu z malé výšky předcházela semaforově vymrštěná paže snažící se dorovnat absenci rovnováhy, jež našla spásu proti pádu v zachycení se v protipohybech dvou řezných raketometů v podobě čerstvě nabroušených lišt, jež pracovaly na plný výkon pod maximální dávkou plynu.

    Mám uloženo ve vzpomínce, že se mě zmocnila apokalyptická bolest, jíž jsem předtím ještě nikdy nezažil. Pohled v inkriminované místo byl více než přesvědčivý a neomylně podával zprávu, že z původního kvinteta prstů jeden chybí a ostatní jsou ve stavu, že sám pánbůh ví! O dekorativní krevní ozdobě mé inkriminované dlaně se dozajista není třeba zmiňovat. Nepatřím k panikářům v životních krizových situacích, a nebylo tomu ani nyní. Konkrétní reakcí v mé situaci bylo nezřízené nadávání. Říci, že v nemravném provedení, by bylo jako tvrdit, že pavoučí vlákno je synonymem mohutnosti objemu. Kdo by mě slyšel, tak by přehodnotil dlaždičovy nadávky v poetické vyjádření romantických emocí.

    Následoval klasický postup sestávající z ledového zábalu, ruky ve výši a čekání na záchrannou asistenci. Do deseti minut byla zde a jedeme.

    Se zájmem pozoruji krajinu a líbí se mně uhýbající auta pod vlivem zvuku výstražné sirény a blikajících modrých světel. Z takového pohledu jsem dopravní provoz ještě neviděl.

    Přijíždíme do prostoru jedné z předních brněnských nemocnic, ale co se neděje? Naštvaný a utrápeně vypadající personál se dává do hádky se členy posádky „rychlíků“, jak je přezdívají. Ba dokonce i dost nevybíravě. Prý mě dovezli špatně, že patřím do jiného ošetřujícího zařízení, a že mě „dělat“ nebudou.

    Rychlíci si však nenechávají kálet na hlavu a ve vzniklé verbální řeži tvrdí, že je dispečink poslal právě sem. V zájmu spravedlnosti se přidám na jejich obranu, protože i já slyšel z vysílačky místo určení, kde se právě nacházíme.

    Ale protože jsem si kdysi přečetl, že uříznutý prst se musí spojit s původní tkání do tří hodin, tak při vědomí, že jsme „v demokratickém a právním státě“, raději umlkám, protože výše uvedené hodnoty, jak vidno, je možné si vykládat různými lidmi různě. A navíc jsem se nejednou předtím přesvědčil, že hlavou zeď neprorazím. Úraz, neúraz, prvně je nutno učinit zadost administrativním požadavkům. Stalo se. Ale rezultát o mém vyhazovu je neměnný a znovu se mohu kochat pohledem z kokpitu sanitky na ubíhající městské prostředí.

    Již jsme v jiném zařízení a stoupám spolu s rychlíky po schodech na příjem. Jsem usazen na chodbu a zjišťuji nutnost malé potřeby. Prý musím o patro níž. Vydávám se tedy o jednu etáž nížeji, je mně již lhostejno, že krev zkrášluje schodové nášlapy, a vracím se stejnou cestou. Ale kam jít? Obhlížím cedulky na dveřích a volba padla na pozici vedoucího lékaře, pod kterou bylo uvedeno arabské jméno.

    Při vědomí toho, že politické převraty probíhají rychle, a že v mém případě nezaškodí se přizpůsobit novým poměrům, mně bleskla hlavou představa, že hoši z muslimského státu sebou pěkně rychle mrskli!

    „Salam alejkum,“ je můj pozdrav v domnělé představě plusového bodu pro případ co kdyby. Přítomný český doktor o pacientech v šoku však ví své a reaguje smířlivě s úsměvem soucitného pochopení. Oproti jeho poznatku jsem byl nevědoucím já v neznalosti, že i v malíčku jsou tepny, o čemž mě přesvědčil tryskající pramínek krve, který přes celý rozměr stolu ve svém bystrém střiku dekoroval obličej a rondon přijímajícího lékaře.

    Jsem odborně převázán a opět na chodbě. Zde se mě ujímá další doktor, ale jednáním spíše úředník, který se mnou probírá znovu administrativu a je zhnusen krůpějemi krve, které z mého obvazu skapávají na jeho úřednický stůl. V mysli se snažím vzbudit vzpomínku na dobu nutnosti připevnění chybějící prstové minikončetiny na původní místo. Prý tři hodiny. Čas běží a tak nevím, nevím.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ

(pokračování)