Nad Všehochutí Tondy Hošťálka

13.04.2017 12:30

    O knížce Antonína Hošťálka „Všehochuť r. 2017“, kterou vydal v Moravskoslezském kruhu, psali již kolegové B. Hlaváček a L. Vencálek. Knížka ke mně též dorazila, velmi rád jsem ji přečetl, a tak pár slovem také dodám.

    „Všehochuť“ na obálce vtipně zobrazena zavařovací sklenicí, je rozdělena do tří částí, dostává se jí tak jistého členění. Úvodní, nejrozsáhlejší část obsahuje především publicistiku, často reflexe, názory, glosy. Autor je zkušený novinář s mnohaletou praxí, na textech je to znát. Jsou kultivované, mají styl a co říci, Hošťálek píše s vlastními zřetelnými stanovisky a postoji. V souladu s osobním i profesionálním zaměřením jsou mu blízké problémy sociální, citlivě vnímá i s tím související celkové společenské dění. Texty jako by vystoupily z Konce konců, zajímavě profilovaného periodika, který založil a redigoval. – Časopis, který se „neprosadil na trhu“, chybí. Obdobné texty, opírající se o znalost, zkušenost a vlastní názor při obdobné formální vytříbenosti by jistě slušely i našemu novinářskému webu BrnoŽurnál. Je to však poměrně náročný žánr, autor nese navíc vždy „na trh“ vlastní kůži. Hošťálkova Všehochuť by mohla inspirovat k obdobné prezentaci našich autorů. (Ne jako ročenka, spíše výběr za delší období, nebo nové práce s předem určeným jistým sjednocujícím koncepčním záměrem.)

    V úvodní části knížky najdeme rozhovor, i texty od hlavního proudu, žánrově spíš z jiné „škatulky“.  Možná by se víc hodily do třetí části. Jsou tu krátké, nerealizované scénáře, verše či „Krajánek“, povídka, v BrnoŽurnálu již dřív uveřejněná. Pocit „krajánkovství“ jistě nabudí u čtenářů různé zkušeností z cest do centra. Podobné lze získat při setkání s jakoukoli societou, která právě udává tón, nebo si tak myslí. Povídka jistě osloví. Lhostejnou percepci někdy provázenou špatně skrývanou přezíravostí, občas zažije nejeden starší, již „neproduktivní“. Do hry však vstupuje někdy i citlivější vnímavost starších v tomto směru. Mládí žilo a žije vždy v jistém přesvědčení, že vše důležité se odehrává „v jeho čase“.

    Druhá část má 27 stran, víc by bylo asi příliš. Autor na základě událostí kolem oslav 28. října, vyzval k e-mailové rozpravě několik někdejších spolupracovníků. Všichni „elektronicky“ reagovali obdobně, nesouhlasem a odmítnutím akce aktivistů. Výměna názorů maily nemohla přinést hlubší ponor do aktuálního dění. Byly souhlasné v opaku s tím, než ty prezentované současným „mediálním mainstreamem“.  Něco to vypovídá o současné demokracii. Medializován je především stejný okruh názorů, jiné sem zpravidla nedolétnou, kolují jen elektronickou síti, kde ovšem mohou být spojovány i s různorodým, hrubým „plevelem“. Otevřená výměna názorů slušnou formou na stejné platformě chybí.

    Zaujal mě příspěvek Z. Gáby, který konstruktivně upozornil na více problémů, žádajících řešení. L. Plch a P. Schnur, z vlastní zkušenosti mohli porovnat školství a výuku u nás a v Německu, upozornit na zápory, které přináší mechanické přebírání nových vzorů.

    Napadlo mě, proč se v poslední době objevil termín demokracie liberální. Nevím, proč mi připomněl reálný socialismus, se kterým vyrukovala normalizace. Ze strany tehdejší vládnoucí strany rezignace: socialismus pro „realisty“, ty, kteří přijmou „realitu“. Má snad být dnešní demokracie jen pro liberály či ty, kteří se tak označují?

    Třetí část Všehochuti působí nejkompaktněji a přináší texty, které novinařinu nejzřetelněji překračují. Jsou tu útvary, které lze označit za krátké eseje, vztahují se k jazyku, tedy i k národu a dalším souvislostem, také obecněji ke smyslu bytí a víry. Výborná je esej vzpomínající úsilí dnes opomíjeného Josefa Jungmanna či malá studie k Čechovovi. Několik krátkých útvarů se pohybuje na rozmezí fejetonů, literárních črt či povídek. Jsou citlivě a působivě napsány. Osobní „Jatka, tata a já“ posíleny vsuvkou ze Sinclairova románu, navozují otázky, které si každý vnímavý člověk, jistě vícekrát kladl, bez nalezení jasné odpovědi. Nejvíc mě oslovila závěrečná „Vzpomínka na Oděsu“. Krátkou povídkou, vyšlou ze skutečné příhody, prosakuje syrovost i smutek bytí.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK