Opravdové slovo prezidenta se ctí

02.11.2015 08:25

    Prezidentský projev má svoji exkluzivitu spočívající ve výjimečném postavení prezidenta ve státě.  Ne vždy byly a jsou projevy hlavy státu v obsahovém souladu s tímto výsadním postavením a s pojmem čest už vůbec ne.

    Vzpomeneme-li na novoroční projevy prezidenta minulého režimu Gustáva Husáka, zejména v pozdější fázi jeho funkčního období, nelze říci jinak, než že to byla mluva o ničem. Václav Havel oslnil svým projevem po bezprostředním nástupu do hradní funkce slovy:

    „Milí spoluobčané, čtyřicet roků jste slyšeli z úst mých předchůdců, jak naše země vzkvétá. Doufám, že jste mě nezvolili do této funkce, abych i já vám lhal. Naše země nevzkvétá.“

    To byl z úst prvého polistopadového prezidenta výrazný rozdíl od projevů Gottwalda, Zápotockého a Novotného. Pozoruhodností bylo přiznání za odpovědnost každého z nás na způsob života dosavadní společnosti slovy:

    „Dědictví, které nám po minulém režimu v současnu zůstalo, nebylo odkazem, který nám kdosi jen tak náhodně předal. Bylo to dědictví způsobu života každého z nás.“

    Zde nelze říci jinak, než že se jednalo o stoprocentní trefu do černého.

    A zajímavostí bylo další souvětí Václava Havla na adresu toho, koho nazývá svým přítelem:

    „Jako Čech, tohoto času v pozici prezidenta republiky, jsem složil slib do rukou významného a sobě blízkého Slováka.“

    Řeč byla o předsedovi Federálního shromáždění, potažmo bývalém prvním tajemníkovi Komunistické strany Československa Alexandru Dubčekovi.

    Zde je na místě jeden významný doplněk, že se rovněž jednalo o jednoho z vrcholových československých politiků, za daných okolností ve své podstatě toho nejvyššího, který svým podpisem legalizoval okupaci Československa Sovětským svazem a jeho spojenci.
Po politickém převratu v roce 1989 nebyla tato skutečnost taktně nikterak zmiňována. A to až do chvíle projevu současného prezidenta České republiky Miloše Zemana.

    Stalo se tak při příležitosti 97. výročí vzniku samostatného československého státu, kdy prezident v tento významný den předával na Pražském hradě státní vyznamenání. A jak bývá zvykem, slavnostnímu aktu předcházel prezidentský projev.

    A zde zazněla slova, která byla po celé novodobé dějiny do jisté míry tabuizována, a pokud na dané téma přišla řeč, tak slova byla formulována ve velmi silné diplomatické podobě.

    Jako v jednom z mála prezidentských projevů měl tento, přednesený ve Vladislavském sále, tu zvláštnost, že byly skutečnosti nazývány pravým jménem bez krycího diplomatického laku.

    Bylo tomu v prvním případě při udělení vyznamenání in memoriam šestnáctiletému studentovi ze Žďáru nad Sázavou, který byl ubodán při obraně své spolužačky psychicky defektní ženou ve školních prostorách.

    Prezident Zeman tuto vražedkyni nenazval duševně nemocnou ženou, ale výrazem výstižnějším, když se z jeho úst ozvala definice hovořící o ženě šílené. Bylo to správné a výstižné. Ostatně jak jinak?

    Ale prezident se nerozpakoval nazvat pravými slovy i úsek našich dějin mající souvislost s již zmíněnou okupací naší republiky spojeneckými vojsky. Jeho podání mělo tuto podobu:

    „Pak přišel zlomový okamžik, jímž nebyla samotná okupace, nýbrž samotné moskevské jednání.“

    Zde prezident připomněl podpisové schválení okupace Československa našimi tehdejšími nejvyššími politickými představiteli a svůj výrok doplnil dovětkem o selhání samotných politických elit. Připomeňme, že mezi ně patřil i Alexandr Dubček, představitel tzv. Pražského jara. Byl to právě ten politik, kterého Václav Havel označil za významného a sobě blízkého Slováka.

    Je na místě podotknutí, že jimi byli i prezident republiky generál Ludvík Svoboda, který svůj čin obhajoval slovy, že viděl už hromady mrtvých a nehodlá se dívat na další. Mezi signatáře Moskevského protokolu patřil i předseda Federálního shromáždění Josef Smrkovský a předseda vlády Oldřich Černík.

    Jediným kdo nepodepsal, byl člen Federálního shromáždění František Kriegel, který díky svému postoji očekával, že bude deportován na Sibiř či zastřelen.

    Miloš Zeman dále uvedl: “V Moskvě si představitelé mohli vybrat mezi ztrátou cti a ztrátou funkce. Svým podpisem ztratili čest a zakrátko i své funkce. Tímto naše elity zradily a nebylo toho, kdo by dál naši zemi vedl.“

    Nevím zdali slovo o zradě v souvislosti s podpisem o schválení okupace roku 1968 zaznělo na takto oficiálním fóru pod tímto slovem již dříve, ale já jsem jej v této nemaskované podobě slyšel v této souvislosti poprvé a nezapírám, že se s jejich zněním ztotožňuji.

    Vyplývá z toho jedna věc, že politik, který neumí či není schopen nazvat okolnosti správným výrazem, není politikem, ale pouhým přisluhovačem jdoucího děje okolností.

    A stejně je tomu i s novináři, kteří ze strachu ztráty své pozice pouze píší na objednávku, že by měli své funkce opustit a jít raději razítkovat poštovní známky na poštu. Protože v jejich případě taková práce se ctí novináře nemá nic společného.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ