Pop musicová politika

03.11.2014 09:40

    Praví se, že vše souvisí se vším. Podíváme-li se drobnohledem naší vjemové optiky do podstaty lidského činění, nelze než uznat, že tomu tak nějak asi je. Vezměme si za příklad téměř převratnou změnu v lidském projevu po politickém převratu po listopadu 1989. Když jsem bezprostředně poté odcházel za prací do Rakouska, tak kromě vizuální podoby obchodů, mě upoutal společenský život mladých lidí, kteří žili, možno nazvat, již v pokročilejším věku tzv. single. Rodinný život se oproti našim zvyklostem posouval námi do té doby vnímané věkové hranice „holky na vdávání“ až někam kolem třicítky, či vdávala-li se vůbec. Napsané má svoji platnost i u opačného pohlaví.

    Zábavní náplní života bylo družení se do kamarádských spolků se všemi projevy, co tento způsob života obnáší, cestování a nezávazné vztahy. Nezbytností již přerostlé mládeže bylo praktikování „mama nebo papahotelů“, tedy bydlení u rodičů s využíváním veškerého komfortu rodičovské péče, navzdory mlčenlivého protestu jejich roditelů.

    Po pětiletém pobytu pracovního exilu a definitivním návratu jsem s určitým druhem překvapení zjišťoval, že to, co mě bylo ke spatření za hraničními humny, převzala mirnix týrnix naše mladá generace, aniž by se někdo na něčem domlouval. Prostě byla zde možnost a mladí se začali chovat, jak jim srdce velelo a co považovali pro sebe za výhodnější.

    Což o to, ale tato domnělá svoboda měla i svůj doprovodný obraz v podobě odvrácené strany mince.

    Naše odrostlá mládež, vidouc, jak předvoj mládí v listopadu pohnul dějinami, se začala stavět na zadní a požadovala, aby svět se přizpůsobil jejich rétorice, temperamentu a pohledu na svět zrakem dvacetiletých. Studenti začali vznášet požadavky na způsob výuky ve školách, kde by prý měli učit mladí učitelé, kteří by byli více „free“ a měli v sobě určitý druh ležérnosti, oproti akademičnosti starších profesorů.

    Což ostatně není nic nového, svět takto fungoval pokaždé, ale korigující silou v přirozené expanzi a střetu mládí s vyzrálou dospělostí byla blokace zkušenějších, kteří omladinu drželi v patřičných mezích.

    Avšak zvedne-li se stavidlo proudu bez ohledu na to, co takto uvolněný tok způsobí, lze se dočkat nemilého překvapení, v němž následná lamentace nad rozlitým mlékem je pouze potvrzením neuvážlivosti těch, kteří mohli díky svému většímu životnímu náhledu v přirozeném generačním střetu něco pozitivního učinit.

    A tento způsob se nám začal promítat i do politiky, potažmo voleb. Podívejme se na jejich parlamentní výsledky loňského roku a to, co znělo v našem sluchu dříve z málo viditelné dáli, bylo náhle zde.

    Novem v politickém dění je skutečnost, že klasické strany zaznamenávají ústup ze svých pevných linií a byly donuceny dílčím způsobem vyklízet pozice nebo alespoň ztrácet původní sílu. Příklad za všechny lze uvést ODS, která tuto proměnu společnosti, ale zároveň i díky vlastní neprozíravosti, pocítila dost bolavým způsobem na své kůži, která znamenala proti posledním volbám názorný Ikarův pád, kdy naštěstí pro ni tuto zkázonosnou vývrtku vybrala těsně nad zemí.

    Na její místo se natlačily nebo ji alespoň atakovaly z těsné blízkosti nikoli ustálené strany, ale hnutí. Pro ilustraci uveďme Babišovo ANO a Úsvit Tomia Okamury, která zamíchala šeredně kartami v počtu poslaneckých křesel.

    Zakrátko jsme vyměnili kalendář a byla tu další možnost lidového rozhodování ve volbách, tentokrát o zastupitelích v obcích.

    A hnutí promluvila v Brně svou mluvou, a to dosti hlasitou, jejíž výslednicí je jejich skoková a aktivní účast na samotném magistrátu a určování následného směru chodu jihomoravské metropole.

    Jaký bude praktický výsledek volebního rozhodnutí Brňanů, budeme moci posoudit již po prvních jednáních koaličních sil, kdy za čistou klasiku lze zřejmě považovat pouze stranu KDU-ČSL, oproti hnutím Žít Brno s podporou Pirátů a stranou Zelených. Posledně jmenovaní se od svého vzniku deklarují coby strana, jak ostatně je tomu i u stejnojmenného názvu těchto politických subjektů v zahraničí, ale dovolil bych si upozornit na dosavadní českou odnož ve spojitosti s její dosavadní a relativně kratší dobou aktivně vedoucí působnosti i zároveň možnosti se v praktické politice vyprofilovat do jasných kontur, kdy bych ji spíše zařazoval, když už tedy se má jednat o stranu, tak takovou, která má stále na sobě skořápku hnutí. Tím není nic řečeno proti hnutím, ale …

    U hnutí ANO, a to díky jejímu ekonomicky zaměřenému lídru Babišovi, by spíše přináležela charakteristika strany než hnutí. Je však u tohoto „strano-hnutí“ otázkou co provedou ti, co do této politické organizace naskočili, když zjistili, že je zde pole ještě natolik neorané, že by na něm mohli pro sebe zasadit plodinu nějakého osobního výpěstku.

    Ale ať tak či onak, ponechme věci a názvy jak jsou, protože pojmenování kromě uměle nasměrované střelky kompasu pro voličský směr rozhodování, stejně žádnou politickou práci neudělá, natož praktickou, která pohne vývojem vpřed.

    V titulku je název Pop musicová politika. Jedná se o příměr, protože v žánru současného středně rockového proudu populární hudby je do určité míry slyšitelný odklon od hudební, textové i aranžérské nadstandardní angažovanosti, kdy se mnohdy, ba spíše převážně, hudba stává pouze šedivou kulisou při konání čehokoli než umělecky významným tématem.

    Hudba dnes proniká do sluchu a vědomí posluchače doslovně z pytle všemožných rádiových stanic a doprovází ho v domácnosti, v autě a rovněž při vstupu do nákupních center i menších prodejních objektů, vináren, kaváren a dokonce i WC. Je posluchači, či spíše nucenému konzumentovi její žánrové působnosti, pouhou clonou v pragmatickém náhledu a stává se účelovým vodítkem v jeho nákupním záměru.

    To není ani tak výtka hudebním tvůrcům, ale posluchačům jejich produktu, protože ti svým výběrem, hlasováním v různých anketách a koupí hudební produkce dávají jasně najevo, co se prodá nejlépe. A jsme opět u mnohokrát vysloveného sloganu dejte lidem to, co chtějí…!

    A rovněž úroveň určité oblasti populární hudby a zejména jejího diskotékového provedení v souvislosti s děním skrytém v šeru blikajícího a sporého osvětlení, je bohužel i částečnou ukázkou a odrazem života společenského života naší mládeže.

    A zde není vyloučeno, že v určité spojitosti můžeme nalézt i jistou vazbu s naznačenou mírou uvolněnosti s praktickým životem, kdy uvolněnost v zábavě se nám přímou úměrou začíná promítat i do ležérnosti v plnění pracovních povinností. A hypoteticky vzato, pokud by měla panovat takto uvolněná politika v současně akutních potřebách Brna z pohledu jeho vedení, tak by byla asi tím posledním, co by jihomoravská metropole včetně její aglomerace zrovna teď potřebovaly!

JIŘÍ V. ŘEZÁČ