Stezky a cesty absolutní básně aneb Wernisch

02.10.2015 08:45

    Abeceda je nespravedlivá, protože upřednostňuje jedna písmena před druhými, napsal v květnu 2014 do Lidových novin v humorné nadsázce Jiří Peňás. A pokračoval: „Proč je první A a poslední Z? Není to diskriminace? Neměla by se tím zabývat paní Marksová-Tominová z ministerstva pro rovné příležitosti? Ať žije alternativní Zetypsilxeta!“ Což o to, za úvahu to stojí, ale dá se jít i dál: Co kdyby se vedle stávajících, dlouhodobě sloužících slov objevila nějaká zcela nová, neokoukaná? A vedle tradičních knih i knihy psané úplně novou řečí?

    Tak možná uvažoval Ivan Wernisch (1942) a pustil se do sepisování své asi jednadvacáté (pomineme-li různé výbory) básnické sbírky, která v září 2015 vyšla v nakladatelství Meander pod názvem Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére. Osmnáct textů svých Zdařilých veršů a próz, jak zní podtitul sbírky, autor rozdělil do tří částí s názvy Trotlerie, Klánec a Mlátva a opatřil vstupem – větou „Zdychtěný pampáš zvrukne v psálek“. Táž věta pak celou knihu v jakémsi doslovu uzavírá, s tím rozdílem, že sloveso je dáno do minulého času: „zvruknul“. Naznačená budoucnost tak dospěla ke své minulosti a čtenář knihu, vyšperkovanou (což je pro knihy vydané v nakladatelství Meander Ivany Pecháčkové ostatně příznačné) rovněž skvělými ilustracemi Jiřího Stacha, odkládá, aby se jí v budoucnu potěšil znovu a znovu…

    Dlužno uvést, že Wernisch v této knize shromáždil samé absolutní básně – texty, jejichž „řeč je nezávislá na pojmové a významové hodnotě slova, pomíjí jakýkoliv daný jazyk a vytváří si jazyk zcela nový“, jak praví Větší poetický slovník Josefa Bruknera a Jiřího Filipa. V tom má Wernisch mnoho předchůdců, ať už vědomých, či nevědomých. K těm druhým patřili naši předkové, kteří vytvářeli různá zaříkadla, například proti únavě z Vysočiny: „Elli elli ayla, korsuma tum est, pia orate“, a náleží sem i děti se svými rozpočítadly, od „Enyky benyky kliky bé, ábr fábr domine, elce pelce do pekelce, ric pic bum!“ až třeba po „Endele vendele viksum hér, venigumi musulér, echle bechle bába viks, na koho to slovo padne, ten musí jít pryč“. A nevědomými autory zašifrované poezie jsou pro nás dnes už třeba i obrozenečtí básníci, např. Milota Zdirad Polák (1788–1856): „Potok frašně svrchoviště / Kameníčkem třeštící / Chlady vlaže fialiště / Dolínkou se prejštící.“

    K nevědomým předchůdcům lze počítat i Jonathana Swifta (1667–1745) a jeho imaginární cestopis Gulliverovy cesty (1726). V třetím a čtvrtém díle zaznamenává hrdinovu cestu do vymyšlených říší Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a do země Hvajninimů (tj. koní), operuje tam mimo jiné se jmény Tribnia a Langden, což jsou přesmyčky názvů Britain a England. Líčí, jak v balnibarbské akademii mají velký čtvercový rám se čtyřiceti klikami po jeho obvodu, žáci jimi šest hodin denně otáčejí a přeskupují tak dřevěné kostky, na nichž jsou napsána všechna slova jejich řeči; tím vznikají řady slov, mezi nimiž se občas vyskytují části věty, ty se přepisují a postupně pak tvoří základ úplného svodu všech umění a věd. V Luggnaggu zase Gulliver musel tamního krále pozdravit slovy „Ikpling gloffthrobb squutserumm blhiop mlašnalt zwin modbalkguffh slhiophad gurdlubh ašt“, což znamená „Nechť přežije Vaše nebeské Veličenstvo slunce, jedenáct měsíců a půl“, a na královu odpověď pak navázat větou „Fluft drin jalerik dwuldum prastrad mirpluš“ čili „Můj jazyk jest v ústech mého přítele“ (přel. Aloys Skoumal).

    A což teprve ti vědomí předchůdci absolutní poezie! Velkým iniciátorem byl Lewis Carroll (1832–1898); v roce 1865 vydal knihu Alenka v říši divů a roku 1871 její pokračování Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala, v níž je báseň Tlachapoud: „Je svatvečer. Lysperní jezeleni / se vírně vrtáčejí v mokřavě./ Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni / a selvy syští tesknoskuhravě…“ (překlad Aloys a Hana Skoumalovi). Jaroslav Císař stejnou báseň přeložil pod názvem Žvahlav: „Je smažno, lepě svihlí tlové / se batoumají v dálnici, / chrudošiví jsou borolové / na mamné krsy žárnící…“ Wernisch si Lepě svihlé tly pak zvolil za titul básnického almanachu, do něhož roku 2002 uspořádal ukázky z díla 29 básníků publikujících v tehdejším brněnském nakladatelství Petrov (dnes Druhé město); na Carrolla ovšem odkazuje jen zrcadlově otištěným úryvkem ze Žvahlava coby mottem almanachu a pak závěrečnou Ediční poznámkou, určenou „Chrudošivým borolům“.        

    Ještě dál na cestě k nonsensové poezii postrádající rysy běžného jazyka pokročili počátkem 20. století někteří kontinentální Evropané. Christian Morgenstern (1871–1914) proslul básní Veliké Lalulá ze slavné sbírky Šibeniční písně (1905 – v překladu Josefa Hiršala): „Kraklakvakve? Koranere! / Ksonsirýři – guelira:…“, což má být dle autora zápis koncovky šachové partie. Do této linie patří i malíř a básník Paul Klee (1879–1940), autor výtvarných i lyrických grotesek, např. „Tak tedy sbohem, starosti, / sláva tomu, čím se těší oko, / ostatní je dudlaj blblaj blblajdá, / tak jako ústřice“ (1927, přel. I. Wernisch). Na ně navázali další němečtí expresionisté a dadaisté, kteří podle Tristana Tzary (1896–1963) své texty tvořili tak, že určitý text rozstříhali na prvočinitele a ty pak náhodně tahali z klobouku a skládali do poetických celků, viz  sedmnáctiveršovou Karavanu Huga Balla („jolifanto bambla ó falli bambla…“, 1917), devítiveršovou Optofónickou báseň Raoula Hausmanna („kp´erioum lpérioum Nm´periii vER…“, 1918) či několikastránkovou Ursonátu Kurta Schwitterse („Fümms bö wö tää zä zä Uu…!, 1926). Podobný přístup k tvorbě znovu uplatnili na počátku druhé poloviny 20. století Rakušané H. C. Artmann (1921–2000) v básních l´eliphant ´l qümqüm i´ul, dále descarnatio talftlrock a rozšířené zvolání (všechny z roku 1955) a Ernst Jandl (1925–2000) např. ve fónickém texu óda na N (1964) a „akustickém dění pro hlas a aparatury“ Chroptění Mony Lisy (1970).

    Zhruba v druhé dekádě 20. století přišli se svým „zaumným (zarozumovým) jazykem“ ruští kubofuturisté v čele s Velimirem Chlebnikovem (1885–1922) a jeho proslulou slovotvorbou (z kořenů slov tvořil novotvary, používal archaismy – i z církevní slovanštiny, vytvářel „obratně“, tj. palindromy, jež čteny zleva či zprava dávají stejný smysl), Alexejem Kručonychem (1886–1968), autorem známého „dyr bul ščil, uběščur…“, a Davidem Burljukem (1882–1967). 

    Z Francouzů se do vlastního fantastického světa dokázali ponořit zejména Henri Michaux (1899–1984), například v cyklu básní Mé državy (1929), kde mj. píše: „Jedinému slovu nenechám jeho smysl, ba ani jeho tvar. Popadnu za ně, chvilku jím cloumám, až je vytrhnu z kořene a nadobro odeženu z autorova hejna.“ Vytvořil si i novou zoologii: zhubra, parpuli, pitruši, mezenku, mojázu s hruškovitou hlavou, mřímušku, katafláky, tlampoucha, smrt je pro něho „straša strašlavá“… (přel. Václav Jamek). Raymond Queneau (1903–1976) nabídl v knize Sto tisíc miliard básní (1961) čtenářům 10 sonetů, jejichž každý ze čtrnácti veršů je umístěn na samostatném proužku, na něž je list rozstříhán; ty proužky lze při listování obracet v libovolném pořadí a verše tak spolu různě kombinovat; na základě kombinatoriky jde tak vlastně o 10 na čtrnáctou sonetů a jejich četba při průměrné rychlosti 45 vteřin na báseň tak zabere 190 258 751 let. (Podobný princip – ovšem s kresbami – využil i Petr Nikl v knize Záhádky.) Queneau ale proslul hlavně jako autor Stylistických cvičení (1981), kde devětadevadesátkrát varíruje jednoduchý příběh o hádce s jedním mladíkem v autobuse, např. „Jednodlo dlo dlo poledlo dlo dlo autobudlo…“, nebo v hongkongštině: „Jengednongohongo dnenge kongolengemng pongolengedningihongo…“, nebo „Nasj doautlins apovsi mladmužtém ješjin skrkkt bydělčeska žiraf.“ atp. (přel. Patrik Ouředník). Další Francouz Georges Perec (1936–1982) vydal sbírku Abecedy (1976), kde každý text má 11 veršů a každý verš 11 samostatně stojících písmen. Na číselném principu jsou založeny též básně Jacquese Roubauda (1932) ve sbírkách ε… (epsilon, v matematice se čte jako „patří k“, 1967) a Jednatřicet krychlí (1973) – 31 básní o 31 verších tvořených 31 slabikami a rozdělených do pěti skupin kubického tvaru (jak zde nevzpomenout na Swifta a jeho balnibarský rám!). Queneau, Perec a Roubaud s mnoha dalšími, mimo jiné i matematiky, patřili k hnutí OuLiPo (zkratka francouzských slov znamenajících „Dílna potenciální literatury“), založenému roku 1960 Queneauem. Oulipané chtěli nalézt nové literární postupy s pomocí matematiky, logiky a lingvistiky a zkoumali možnosti poezie psané v systému různých strukturních omezení, například podle vzorce „N + 7“: v každém dalším verši je původní podstatné jméno (případně i sloveso) nahrazeno slovem, které je ve slovníku o sedm míst dále, přičemž lze pracovat i s různými slovníky. Navíc vytvářeli palindromy, verše na principu „sněhové koule“ (každý další verš je o slovo delší než předchozí) atp. Psali i experimentální prózu, Perec například využil tzv. lipogram, tj. vynechání určitého písmene: v románu Zmizení (1969) se nevyskytuje jediné „e“; naopak v jeho románu Duchové (1972) se zase nevyskytují žádné jiné samohlásky kromě „e“, což je tzv. monovokalismus.

    Formové hledačství v oblasti imaginárního jazyka najdeme u mnoha dalších autorů. Z našich stojí za to připomenout alespoň T. R. Fielda (1891–1969), polozapomenutého tvůrce bizarních textů; např. ve sbírce Lomikel v dlásnech (1937) má báseň Žalobej, začínající: „Pajú kuhy žalobej, mřezom žguty padú, / Baha ruk vod suda čol, kaži duša kadú!“). Jednou, zato slavnou básní sem spadá Vladimír Holan (1905–1980); devítiveršovou Modlitbu kamene („Paleostom bezjazy, / madžnün at kraun at tathäu at saün / luharam amu-amu dahr!...“) napsal roku 1942 snad jako zašifrovanou oslavu bitvy u Stalingradu. A dalším klasikem je Jiří Kolář (1914–2002) s básněmi ze stejnojmenného oddílu sbírky Básně ticha (1994), zejména Co napsaly ruce, Co napsaly zavřené oči, Co znamená písmeno; napsal i básně celé složené z čísel, dokonce i s „číselnými rýmy“ – rýmujícími se skupinami čísel. O básni Co napsaly zavřené oči se Wernisch vyjádřil, že ji Kolář musel psát s očima jen přimhouřenýma, protože slova leskrmbá, kdutrb, daonsod atd. jsou dobře vyslovitelná, a když se do stroje tluče bezmyšlenkovitě, vypadá to jinak. Ve své sbírce Růžových květů sladká vůně (Petrov, Brno 2002) Wernisch o kousek dál píše: „Mlátit do stroje jen tak – Hbrvdr tatrdqwertz –, je nebezpečné! Mlakrtri ojeiul prHadlo – může se stát, že napíšu zaklínadlo –, polulu, kmotofrx, hrbra brbra –, přivolám něco, co nechci. Zlou sílu.“ Přesto v antologii Blbecká poezie (2002) v cyklu Průhlední lidé Wernisch opět vsadil na poezii navozující dojem magického zaříkávání v básních Pelech a chocholata…, Mystické paraple, Fonetická óda či Nářek nad mrtvým („ombula / také / bity / solunkola…“). A ve sbírce S brokovnicí pod kabátem (2014) má oddíl Mlátva (s mottem „Juj! Švaremný tu mamlát kmásí / hanlivý ždulec v přezmeti“), který pak celý převzal i do své zatím poslední sbírky Plop…

    Z autorů mladších než Wernisch lze uvést Mnoháčka Zgublačenka (vlastním jménem Pavel Hlušička, 1969), autora básní Kuffnerský jazykolam („Ončeriwáko milažeta onkéso, mamutyke / oléwo. Samarangatyče onkéro. / Cušekita milančake kriwančake.“) a Lówa („Ukitáwo molakeru, / onkéroče Lówa. / Šumidáke wilateru, / sami kačelówa.“). V poslední době slaví úspěch se svou tvorbou (zdánlivě jen) pro děti výtvarník a básník Petr Nikl (1960) např. v knihách Lingvistické pohádky (Meander 2006) nebo Záhádky (Meander 2007; autor ji uvedl takto: PE TRNI KLZÁ HÁD KY). O jeho tvorbě I. Wernisch napsal: „Roztodivnosti Petra Nikla mi připomínají ještě ne-řeč, kouzelná zaříkání, dětská žvatlání, divošské pohádky, písemné i výtvarné projevy bláznů, zápisky snů, automatické kresby médií, čiryčáry z alchymistických receptářů, obrázky z bestiárií…“

    Jak už bylo naznačeno, významné jazykové experimenty se odehrávaly a stále odehrávají i v próze a samozřejmě i v dramatu, potažmo ve filmu a televizi, a to včetně vytváření umělých jazyků. Některé jsou zcela nepodobné existujícím jazykům (tzv. jazyky apriorní), jiné jsou zkonstruovány na základech jazyka existujícího (jazyky aposteriorní), za jejichž počátek je považována „Lingua Ingota“ Hildegardy z Bingenu (1098–1179), což byl tajný jazyk určený pro potřeby církve. S rozvojem žánru science fiction a fantasy (SF) došlo k vytváření dalších fiktivních jazyků, jako jsou sindarština, quenijština, černá řeč Mordoru atd. v knihách Johna Ronalda Reuela Tolkiena (1892–1973), či klingonština, ferengijština, vulkánština atp. v seriálech typu Star Trek. Naopak na základě angličtiny (tzv. Oldspeaku) si v románu 1984 (1950) Georga Orwella (1903–1950) vládnoucí Strana v Oceánii z politických důvodů vytvořila tzv. Newspeak (novořeč) se zjednodušenou gramatikou a zúženou slovní zásobou.

    Mezi tvůrce umělých jazyků se zařadil i Václav Havel (1936–2011). Ve druhé ze svých absurdních her – Vyrozumění (1965) – vytvořil na návrh svého bratra Ivana „ptydepe“ coby oficiální jazyk instituce, v níž se děj hry odehrává. Měl to být jazyk, který vylučuje jakoukoliv nepřesnost a mnohoznačnost; jeho slova se mají co nejvíc od sebe odlišovat, a proto jsou vytvořena co nejméně pravděpodobnými kombinacemi písmen: „Ra ko hutu d dekotu ely trebomu emusohe, vdegar yd, stro renu er gryk kendy,…“ Pro svou složitost se ptydepe v oné instituci samozřejmě neosvědčilo, a proto bylo bryskně nahrazeno novým, údajně protikladným (a stejně nesrozumitelným) jazykem – chorukorem, z něhož jsou ale ve hře jen názvy dní v týdnu: ilopagar, ilopager, ilopagur, ilopagir, ilopageur, ilopagoor, ilopagor.

    Jak vidět, kořeny, z nichž se sytí Wernischův Plop…, jsou značně hluboké a široce rozvětvené. A zároveň lze vydání této sbírky brát jako poctu 270. výročí úmrtí J. Swifta, 150. výročí vydání Carollovy Alenky v říši divů, 130. výročí narození V. Chlebnikova, 110. výročí vydání Morgensternových Šibeničních písní, 110. výročí narození a 35. výročí úmrtí V. Holana, 80. výročí narození a 15. výročí úmrtí E. Jandla, 75. výročí úmrtí P. Kleea, 65. výročí vydání románu 1984 a zároveň i úmrtí G. Orwella, 55. výročí založení hnutí OuLiPo, 15. výročí úmrtí H. C. Artmanna – a také jako poctu všem absolutním básním a imaginárním jazykům, co jich na světě je a ještě bude.

MICHAL ŽÁK