V jaké geologické éře Země to žijeme?

01.08.2018 09:55

    Vlastně to prošlo bez větší pozornosti, když časopis Respekt číslo 30 (na týden 23. – 29. 7. 2018) mezi přiléhavá, vtipně sestavená oznámení o událostech předchozího týdne zařadil jednovětou informaci: „Geologové se dohodli, že planeta Země a její lidstvo žijí v nové době, a pojmenovali ji meghalajan.“ Pro odborníky zajisté nic nového, ale běžný čtenář určitě tápe: Co je to ten meghalajan?

    Začnu trochu osobně a zeširoka. Když jsem roku 2014 připravoval k vydání svou třetí sbírku, váhal jsem mezi názvem V náruči holocénu a V náruči čtvrtohor. Zvítězila druhá varianta: přece jen to dvojí č v názvu zní líp (a přítel grafik Evžen Navrátil pak obě č ještě „povýšil“ nad ostatní text). Volil jsem tedy mezi dvěma prakticky synonymními názvy, a to jsem – nejsa geolog – tehdy netušil, že o čtyři roky později už by ty názvy jednoho a téhož období mohly být rovnou čtyři!

    Ano, žijeme ve čtvrtohorách, v jejich druhé a zároveň poslední epoše – holocénu –, která začala s koncem poslední doby ledové někdy kolem roku 9 700 př. n. l. a trvá dodnes. Jenže už od poloviny 19. století vědci začali naznačovat, že svět je přece stále více ovlivňován působením člověka, takže roku 2000 geochemik Paul Crutzen a biolog Eugene Stoermer navrhli pro naši éru přiléhavější označení antropocén. Ostatně u nás byl už od poloviny minulého století používán pro čtvrtohory pojem „antropozoikum“, tedy „éra člověka“, který v roce 2002 oficiálně vstoupil na stránky časopisu Vesmír. A jak že je vývoj světa antropozoicky usměrňován? Roku 1784 byl zdokonalen parní stroj a začala se masivně využívat fosilní paliva; to je argument části odborníků pro to, aby od té doby platil začátek antropocénu, protože tehdy nastal rozvoj průmyslu, železnic, globální těžby nerostů, velkoměst… Jiní znalci tvrdí, že za pravý začátek antropocénu je nutno považovat až polovinu 20. století, kdy zrychlený růst populace vedl k prudkému nárůstu spotřeby (viz mimo jiné dnešní každoroční produkci 300 milionů tun plastů, které zaneřáďují pevninu a zamořují moře) a taky stoupla úroveň plutonia v geologických vrstvách, následek to velmocenských testů atomových zbraní na začátku studené války.

    Jak vidět, odborníci se ještě nestačili úplně domluvit, jak dlouho antropocén trvá, a už je tu návrh na název úplně nový, jednoznačně a okamžitě (a ne až za miliony let jako vrstvy plutonia) doložitelný důkazy zjištěnými chemicky na stalaktitech a stalagmitech ve vápencových jeskyních východoindického státu Méghálaja, což v sánskrtu znamená „příbytek mraků“. Je to jeden z dvaceti devíti indických států (náhodou je jich tolik co městských částí v Brně), rozlohu a počet obyvatel má prakticky stejné jako Morava: přes 22 000 km² a přes 3 miliony obyvatel, kteří jsou převážně křesťané (!). Sousedí na severu s Ásámem (jehož součástí byla až do roku 1972) a na jihu s Bangladéšem.

    Odtud tedy onen tajuplný název celé současné éry – meghalajan. Ten název se poprvé objevil už v roce 2011, a to právě na základě objevů v méghálajských jeskyních, ale oficiálně byl zveřejněn až letos v červnu na zasedání Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS), která rozhodla o novém rozdělení geologických etap; to se brzy objeví na všech oficiálních mapách znázorňujících zemskou geologickou minulost.

    Byl tedy do světa uveden nový název a my posléze s časovým odstupem uvidíme, jak se mu bude dařit. Vždyť s novými názvy máme své zkušenosti. Naposledy – už dlouho – s názvem Česko, který nikomu nevadil, když byl součástí názvu Československo, ale po osamostatnění vzbuzuje u mnohých silnou averzi. Jenže když se v běžných výčtech mezi jednoslovnými názvy Slovensko, Polsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rusko atp. zcela nelogicky objeví jazykově neekonomický název Česká republika (navíc s dnes už zastarale působícím pojmem „republika“, který patří výhradně úřednímu označení státu), praští ta nesouměrnost každého do očí. A což teprve když se přejde k mezinárodnímu, tedy anglickému označení Czechia či nedejbože Czech. To pak lingvisté, ti promovaní i ti od přírody, mají teprve pré!

    Meghalajan má to štěstí, že si ho nikdo nemusí našívat na dres. A tak může být klidně uložen do geologických vrstev naší kolektivní paměti, kde si kutají jen příslušní odborníci.

MICHAL ŽÁK