Bohuslav Martinů

11.08.2014 20:20

    Světově uznávaný hudební skladatel moderny 20. století Bohuslav Martinů, jehož umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus až k vlastnímu kompozičnímu stylu, se narodil v Poličce na Vysočině 8. 12. 1890 v rodině obuvníka a pověžného ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba.

    Zájem o hudbu projevil již jako malý chlapec a své první hudební krůčky udělal hrou na housle u místního krejčího Josefa Černovského, amatérského houslisty. Po nějaké době bylo jasné, že tento učitel nemůže nadaného hocha více naučit, a proto Martinů uvítal nabídku stipendia od radního v Poličce ke studiu hudby na pražské konzervatoři, kde se v letech 1906–10 učil hře na housle, klavír a varhany. Po několika letech byl však z konzervatoře vyloučen a v roce 1912 složil zkoušku až na druhý pokus. V letech 1920–23 se stal stálým členem České filharmonie a přitom se zdokonaloval nejen ve hře na housle, ale také soukromě studoval skladbu u Josefa Suka. Při své kompoziční práci byl ovlivňován díly Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a impresionismem Claude Debussyho. V té době skládá – První a druhý smyčcový kvartet.

    Opět se na něho usmálo štěstí v podobě stipendia ke studiu v Paříži u hudebního skladatele Alberta Roussela. Umělecké směry se však záhy změnily a impresionismus byl vystřídán hudbou – Pařížské šestky a novým směrem s folklorními prvky podle skladatele Stravinského. V roce 1931 se oženil s Charlottou Quennehenovou, což byl začátek šťastného období v jeho životě. Připravuje operu Hry o Marii a pracuje na dalším díle, opeře Julietta (snář), kterou dokončuje v roce 1937. V témže roce představil rozhlasovou operu Veselohra na mostě. Poslední krátkou návštěvu do své rodné vlasti učinil v roce 1938 a po návratu do Francie ještě nějaký čas žil v Paříži.

    Po vpádu nacistů do Francie, odjíždí v roce 1941 do Ameriky, kde vyučuje na umělecké škole Berkshire Music School v letech 1942–46. Zde skládá 1.–5. Symfonii. V dalších letech se stal profesorem na univerzitě v Princetonu. Jeho Symfonie z válečného období pro americké orchestry jsou pozoruhodné právě svou spontánností a rytmickou svěžestí. Pokouší se také o seznámení s jazzem ve své svitě. Léta pobytu za mořem zúročil šesti Symfoniemi, jimiž Martinů získal světové uznání.

    V roce 1953 se vrací do Evropy a nějaký čas žije ve francouzském Nice, později také v Římě. Do své vlasti se již nevrátil. Rodná zem však zůstala natrvalo nejen v jeho srdci, ale také v jeho tvorbě. Lyrický kantátový cyklus – Otvírání studánek, který dokončil až v roce 1955, byl odezvou stesku po vlasti. Po třech letech práce dokončuje další operu – Ariadna. Na svém nejhranějším díle, opeře – Řecké pašije, pracoval poslední tři roky svého života. Tato opera měla dvě verze, z nichž druhá je známější a více hraná. V této opeře se Martinů vracel k základním otázkám lidské existence a k prvotnímu smyslu života. Premiéry svého díla se však již nedočkal. Zemřel v Liestálu u Basileje 28. 8. 1959 ve věku 68 let. Do rodné Poličky byly jeho ostatky převezeny až po dvaceti letech.

Text a repro foto: PETR MICHL