Bořivoj Srba 1931–2014

05.05.2014 14:10

    Dne 3. května 2014 ve věku 82 let náhle zemřel dramaturg, teatrolog, historik kultury a pedagog prof. PhDr. Bořivoj Srba, DrSc. Odchod této významné a výrazné osobnosti  představuje velkou a těžko nahraditelnou ztrátu. Jako dramaturg je B. Srba neodlučitelně spjat s „velkou érou“ Mahenovy činohry v šedesátých letech a se zakladatelskou rolí při vzniku avantgardní scény Husa na provázku. Stejný význam má jeho rozsáhlá badatelská a teoretická práce uložená v řadě publikací, výrazně se zapsal i svou činností pedagogickou.

    Jsem rád, že jsem mohl poznat pana profesora nejen jako výjimečnou osobnost širokého záběru při hlubokém ponoru do problémů kultury a zejména divadla, ale současně jako člověka velmi přátelského, laskavého, vnímavého a citlivého k okolí.

    V roce 2005 jsem měl možnost panu profesoru naslouchat a klást otázky k divadlu i k běhu života. Poměrně rozsáhlý rozhovor vyšel v Literární příloze KAMu. Odtud úvaha prof. B. Srby nad současným divadlem.

Divadlo a naše současnost

    Jak vidím problematiku divadelní tvůrčí práce v Brně dnes? Jeví se mně ve stejném světle jako soudobá divadelní tvorba v naší republice vůbec. Myslím, že se nachází ve stadiu stále ještě jistého hledání, lépe řečeno pořád jako by se přešlapovalo na místě. Soudím, že české divadlo ztratilo v poslední době své velké téma, mám na mysli téma vzdoru proti všemu, co tíží obyčejné lidi v naší zemi i ve světě vůbec. I když to na první poslech zní hrozivě, doby útlaku působily, že divadlo – pokud nesloužilo k pouhé zábavě, a tedy vlastně k pacifikaci sociálních instinktů diváků, mělo své velké téma právě v onom vzdorovitém chování, v tom, že nastolovalo ve vědomí lidí představy, že existují i jiné možnosti života, než jaké jim doba nabízí, že je nutno neustále otevírat prostor pro lidskou seberealizaci ve způsobu onoho velkého připodobňování dějin ideálům svobody, sociální spravedlnosti i obyčejné lidské empatie. S mnoha jinými svými vrstevníky sdílím pocit, že dnes je na jevišti „drceno jádro“, vše rozmělněno do množství dílčích a nepodstatných témat, která diváky zavádějí od toho, co pro jejich život je nejdůležitější, ta dílčí témata se zpravidla týkají jen určitých skupin diváků a ne lidského společenství jako celku. Zkrátka: chybí velké téma, které sjednocovalo vyspělejší část české kulturní tvorby v těch našich šedesátých letech, dnes se někdy hovoří o „zlatých šedesátých letech“, kdy se navzdory cenzuře a politickému pronásledování divadlo profilovalo jako instituce velkého mravního smyslu, usilující o zřetelný přesah stávajícího řádu společnosti i lidského ducha.

Ptal se: JAROSLAV ŠTĚPANÍK
roč. 11, č. 12