Skoro bych se vsadil, že jméno MUDr. Rudolf Vévoda je mnohým z nás dobře známo. Je urolog, a možná jste při brouzdání internetem narazili na jeho poradnu. Ale je také autorem knížek básní: Noční polibek na dálku z roku 2000, Noční hlídka srdce (2010), Láska ve fázi REM (2014), na čtvrté pracuje. Pamětníci si možná vzpomenou, že účinkoval v divadle poesie X 59, zpíval v BROLNu a angažoval se v Klubu Antonína Trýba na lékařské fakultě. Kolega Ladislav Vencálek ho za Moravskoslezský kruh požádal, aby jako nestor brněnských urologů (nar. 1935) zavzpomínal na svá učňovská léta. Zde tedy pohled do nedávné minulosti.

Brno mých učitelů

26.01.2016 17:15

    Přes nepřízeň nevlídných padesátých let dvacátého století, byla studia na lékařské fakultě brněnské univerzity velice podnětná a kvalitní. Pro mě, který jsem po maturitě na gymnáziu šel do dělnického povolání, abych s novou maturitou na Dělnickém gymnáziu (jako převychovaný dělnický kádr) mohl nastoupit ke studiu, byly určitým lákadlem i známé osobnosti lékařů literátů.

    Prof. MUDr. Jiří Štefl (1904–1961), přednosta katedry farmakologie LF Brno, mě upoutal již v době mých gymnazijních studií svými prózami, chytrými detektivkami (Vrah duší, Vražedný polibek, Případ profesora Rocha). Když jsem se pak jako student druhého ročníku dozvěděl o jedinečnosti až senzačnosti jeho přednášek, musel jsem na některé zajít, byť farmakologie mě čekala až za pár let. Na přednáškách profesora Štefla bývalo doslova nabito. Docházeli tam medici všech ročníků, posluchači farmakologie a další lidé bůhví odkud. Přednášel totiž skvělý rétor, popularizátor vědy a v neposlední řadě známý spisovatel. Byl to přitom na slovo vzatý badatel s širokým medicínským, ale i společenským rozhledem, rodilý bonviván. Nešetřil humorem, sám jsem si od něho ve chvíli, kdy jsem byl na chodbě ponořen do nějaké knížky, vyslechl: „Kolego, nechejte si něco sil na večer!“ Na odborných přednáškách z farmakoterapie často zazněly mnemotechnické pomůcky (fenolftalein 01, sraček plná bedna atd.). Ale vážněji. Pro šíření vědeckých poznatků udělal pan profesor Štefl opravdu hodně. V několika vydáních vyšla za války i po ní Šteflova Farmakoterapie praktického lékaře, opora generací lékařů, kdy se ještě hodně předepisovaly rozepisované léky. Pro studenty farmacie vyšla klíčová Farmakologie pro lékárníky. Celá řada populárně vědeckých knížek pro širokou veřejnost byla ve své době populární pro svoji dobrou přístupnost a stylizaci zajímavých témat (Život a smrt, Lékař hovoří s muži, Lékař hovoří s ženami). Jeho práce vycházely i ve slovenštině, např. knihu určenou dětem ilustroval jiný vynikající Brňan Ondřej Sekora. V rámci čistek byl profesor Štefl pro buržoazní postoje zbaven v roce 1958 vedení ústavu. Zemřel v ústraní, slyšel jsem, že jeho pohřeb byl tichou demonstrací.

    Další osobností byl profesor MUDr. Karel Žlábek (1902–1986), zakladatel poválečného Anatomického ústavu a Ústavu histologie a embryologie. Byl to workoholik, který s neobvyklým úsilím, houževnatostí, systematičností a pečlivostí, hraničící navenek až s pedanterií, vybudoval „ své ústavy“ v prostorách opuštěných vojsky. Perfektní znalost anatomie a anatomické topografie je naprosto nezbytným základem pro studia medicíny. Obávaný profesor znalosti vyžadoval a byl nekompromisní; od zkoušek poslal k reparátům i syny svých vysokoškolských kolegů. Byl autorem učebních textů pro několik lékařských generací. Při povinných pitvách byl cenným a laskavým rádcem, byl přímo prototypem vědce gentlemana. Svou přímočarostí a zásadovostí byl režimu nepohodlný, a tak v den jeho šedesátin mu byl pracovní poměr na fakultě striktně ukončen. Tehdy byla uspořádána malá oficiální rozlučka, při jejímž závěru podal pan profesor svým spolupracovníkům ruku, až na jednoho, který se dral kupředu po stranické linii. Když se tento kolega (později propracovaný na jeho profesorské místo) po chvíli ohradil, že jemu pan profesor ruku nepodal, traduje se odpověď, jinak známého gentlemana: „Hm, teď vám ruku podám, jdu právě z hajzlu.“ Při čistkách v té době musel ústav opustit předpokládaný nástupce profesora Žlábka, docent Jánský, aby nestál v cestě ambicióznímu kolegovi. Pan profesor se dále v soukromí věnoval vědě a pomologii. Zdědil totiž po matce velký sad u Třeboně, který s vědeckou přesností ošetřoval. Když musel být v pokročilejším věku operován, do poslední chvíle před operací studoval učebnici pomologie. Záhy po probuzení z vlivu anestetik ve studiu pomologie pokračoval. To mohu dosvědčit, neboť jsem asistoval u jeho operace a byl jeho ošetřujícím lékařem. Na pohřebním obřadu v brněnském krematoriu v normalizační době nebyl žádný oficiální zástupce Lékařské fakulty v Brně. Ještě poznámka: na místo prof. Dr. Žlábka nastoupil solidní odborník, profesor Přemysl Poláček, kterého však normalizátoři v r. 1970 zbavili vedení ústavu. Pod novým šéfem, profesorem Dr. Malinovským, (přijaté příjmení po osvoboditeli Brna maršálu Malinovském) byl převeden do pozice technického zaměstnance.

    Další velkou osobností byl prof. MUDr. Jan Navrátil, DrSc., (1909–1992), chirurg a hlavně kardiochirurg světového jména. Rodák z rakouského Spielbergu byl zakládající osobností naší i evropské chirurgie srdce. Na tomto tématu pracoval již od doby, kdy převzal vedení II. chirurgické kliniky nemocnice U sv. Anny v r. 1952 (po odchodu doc. Bohdana Hejduka do emigrace, v době, kdy měl tento skvělý lékař legií na Sibiři v patách StB). Emigrace zachránila doc. Hejduka (očekávajícího každým dnem profesuru) před komunistickým kriminálem. Navrátilovo zaujetí chirurgickými zákroky na srdci bylo vskutku pionýrské, což dokládají první výkony, které začal provádět již od roku 1953, a to nejen u dospělých, ale i u dětí. V r. 1956 provedl jedinečnou operaci srdeční přepážky v celkovém podchlazení operovaného na 26,5 st. Celsia. Tímto způsobem mohl pracovat na otevřeném srdci, byť po omezenou dobu. Tuto nevýhodu tým jeho spolupracovníků, vedený MUDr. Vašulínem, nahradil vývojem mimotělního oběhu. Náročný přístroj vznikl spoluprací s brněnským vývojovým pracovištěm, neboť stejný přístroj nebylo možno dovézt ze zahraničí (USA), kde byl již vyvinut a vyzkoušen. První operaci s užitím tohoto vlastního přístroje provedl prof. Navrátil v r. 1958. Dalším skvělým úspěchem byla implantace umělých srdečních chlopní v r. 1963, technicky podložená pracemi brněnského Výzkumného ústavu pro zdravotnictví. S pomocí zdravotnické techniky byl vyvinut a úspěšně na II. chirurgické klinice užit zevní srdeční defibrilátor. Srdečních operací, provedených právě prof. Navrátilem, bylo v rámci tehdejšího východního bloku několik. Pan profesor byl velmi cílevědomý a mimořádně pracovitý člověk s velkou skromností a pokorou. Tím vším byl pro mne velkým vzorem. Mým snem bylo na jeho kliniku jednou nastoupit. Po praxi na chirurgických pracovištích v Třebíči, Znojmě a Valticích se mi to v roce 1968 skutečně povedlo. Leč pan profesor Navrátil už na klinice nebyl. Tlak na jeho odchod při dovršení důchodového věku, posílený také tím, že pan profesor se před náročnými výkony vždy v ústavní kapli pomodlil, vedly k tomu, že vyhověl nabídce vídeňské lékařské fakulty k vybudování kardiochirurgie. Avšak ještě víc než rok operoval v Brně. Tak se stalo, že jsem ho ještě zažil, a nejen to, mohl jsem mu jednou i asistovat. Brněnskou kliniku, vedenou pak již docentem Janem Bednářem, navštívil i profesor Christian Barnard, který provedl první transplantace srdce na světě. Setkání jsem se zúčastnil. Brněnská Masarykova Univerzita výjimečného člověka, kardiochirurga světového jména, profesora MUDr. Jana Navrátila, DrSc., ocenila po zásluze čestným doktorátem o mnoho let později.

    Ve výčtu osobností z řad významných poválečných profesorů brněnské Alma Mater nemohu opomenout přednostu dermatovenerologické kliniky a zakládajícího odborníka venerologické péče u nás, a to prof. MUDr. Antonína Trýba, DrSc., (1884–1960). Pan profesor mě sice neučil, přesto mě svým příkladem ovlivnil. Znal jsem jeho básnické sbírky Loňské listy a Kruh, ovšem i prózy Příběh domu na Canp-Wu a skvělé dílo Císař chudých. Zaujal mě i jeho zvláštní osud, od lékaře legionářů na Sibiři až po založení specializované péče o nemoci venerické, kterých bývalo kdysi hodně, a jejich léčení nebylo nikde soustředěno. Teprve, když odborník pro kožní choroby, kterým pan profesor byl, založil v r. 1921 brněnskou kliniku, připojil péči o venerické pacienty do rámce soustavné péče. Není snad třeba podotýkat, že do zavedení antibiotik po druhé světové válce byla účinná léčba v této specializaci hodně obtížná. Pan profesor Trýb sice odešel do penze v r. 1956, takže jsem ho již nezažil jako examinátora, ale toužil jsem ho poznat. A tak jsem zorganizoval skupinku mediků a v den sedmdesátin jsme pana profesora navštívili v jeho bytě. Přinesli jsme kytici tulipánů. Pan profesor nás pohostil štamprličkou a kytičku zhodnotil; dodal, že určitě neznáme květomluvu. Ovšemže jsme neznali – a tak nám bylo vysvětleno, že dát někomu tulipány znamená podle květomluvy dát najevo, že obdarovaný je blbý. Pochopil, že ten úmysl jsme neměli, a projevil potěšení z toho, že si na něho mladí adepti lékařství vzpomněli, dobrý dojem podpořilo i to, že někdo zná a čte jeho literární dílo.

RUDOLF VÉVODA