Dnešní divadlo se bez nás neobejde,

říká mistr zvuku Josef Soumar

14.04.2018 08:20

    Sedíte v divadle, herci mluví, někdy i v činohře zpívají a přes hlasitější hudbu najednou dobře slyšíte i mluvené slovo. Umožňuje to technika a ti, kteří ji ovládají, zvukaři. Těm nejlepším, nejzkušenějším se správně říká mistr zvuku. Patří k nim Josef Soumar, jenž velkou část svého života zasvětil ozvučování scén Národního divadla Brno, nyní pracuje v Mahenově divadle a pomalu se chystá do důchodu – k poslednímu letošnímu prosinci.

    Ostatně už osmý rok přesluhuje, na krku je sedmdesátka, ačkoli vypadá o řadu roků mladší. Zvukařinu měl rád od nejútlejšího mládí a líčení jeho začátků v souvislosti s tehdejší technikou je malé dobrodružství. Po vyučení vystudoval večerní průmyslovku a začal se zaměřovat na elektroakustiku a také akustiku interiérů. Vzdělání doplnil na Scénografickém ústavu Praha. Profesionálně začal jako zvukař jezdit s náchodskou módní přehlídkou po celé Evropě, pracoval pak i v Praze. Nakonec zakotvil v brněnském tehdy Státním, dnes Národním divadle, pracoval taky ve studiu i v přenosových vozech Čs. televize. Ozvučil například prvních patnáct Manéží Bolka Polívky.

    Význam kvalitní zvukařiny si uvědomí pozorný divák v současnosti při návštěvě některého představení opery či baletu v pavilonu P na brněnském výstavišti. Neobvykle velký prostor dává netušené možnosti režisérům a choreografům, o to více dává zabrat všem účinkujícím. A také zvukařům, kteří zajišťují kvalitní zvuk pro celé hlediště. Před novým představením to znamená práci na celý den. Zavěšování reproduktorů i ve výšce, umístění zvukařských pultů na konstrukci hlediště. K tomu zajistit ještě dotáčky pro imitaci zvuku – bouře, deště apod.

    Josef Soumar nevzpomíná nijak nostalgicky, určitě se s prací a vlastně svým celoživotním koníčkem úplně nerozloučí ani jako důchodce. Bilancuje a vzpomíná, třeba na roky 1969 až 1972 v pražském divadle Apollo, kde poznal Karla Gotta, Jiřího Štaidla a především scénickou zvukařinu, která je jiná než koncertní. V Národním divadle Brno prožil nejdelší část svého aktivního života, celých 48 sezon. Rád se vrací ke svým tamním začátkům. Byl u prvního ozvučeného kabaretu v roce 1976. Zvuk zachytávaly ze stropu zavěšené mikrofony, další směrové byly upevněny na lávkách i jinde na scéně. Režiséři a choreografové museli aranžovat pohyb  herců a pěvců tak, aby vždy stáli v dosahu některého mikrofonu. „Jako první v Československu jsem v roce 1984 na jevišti brněnské Reduty ozvučoval muzikál s použitím tehdy moderních mikroportů. Vyráběla je anglická firma Audium, byly hodně drahé,“ vzpomíná Soumar a líčí, jak si herci v průběhu představení – Charleyova teta – museli mikroporty v zákulisí rychle měnit, protože mikroportů bylo méně než herců. Náročnější už byl muzikál Kiss Me, Kate o dva roky později, rovněž v Redutě. K šesti portům zapůjčili další dva od soukromníka, a přesto museli herci v zákulisí opět přehazovat. „Orchestr jsme ozvučovali až v pozdějších letech, zpočátku třeba jen skupinu smyčců nebo tympán, klavír, podle potřeby. Vlastně celou kapelu jsme ozvučovali až v roce 2002 na scéně Mahenova divadla pro muzikál Muž z kraje la Mancha. Dvaceti mikrofony a dvaadvaceti porty pro účinkující,“ přibližuje mistr zvuku zajímavé momenty. Zdůrazňuje, že při použití mikroportů už je zvukař uměleckou součástí souboru.

    Soumar stál za zvukařským pultem též u muzikálu Mauglí (1992) v Redutě, ozvučoval Jižní Pacifik (1999) a Divotvorný hrnec (2003) – už v „Mahence“. Muzikálů v obou divadlech byla samozřejmě celá řada, My Fair Lady, Řek Zorba, Sweet Charity a další. V květnu 2004 Soumar dělal celou zvukovou režii k muzikálu Edith, vrabčák z předměstí s Radkou Fišarovou. Letos v únoru dávali (v Mahenově divadle) 90. reprízu.

    „Dnes už režiséři využívají mikroportů běžně i na činoherní scéně. Pro zvukaře je náročnější, když herec mluví do hudby a jeho hlas nesmí zanikat. Divák herce lépe slyší, ale zvuk z reproduktoru snižuje dramatičnost, protože zní z jednoho místa. Ve světě existuje technika, která dokáže zachytit a reprodukovat slovo či zpěv pohybujícího se herce, ale zatím je dost náročná a příliš drahá,“ říká Soumar.

    Založil divadelní rodinu, jeho manželka pracuje jako vedoucí garderoby v Mahenově divadle, tam se také poznali. A dceru Veroniku byste měli znát, je herečkou.  (tr)