Eliška Junková a mé setkávání s touto legendou

(část 1.)

24.11.2014 17:10

    Píše se rok 1969 a na klasickém Masarykově okruhu se odehrává lítá automobilová bitva, kterou lze jejím obsahovým dramatem zařadit do skupiny závodů coby legendárních. Byla to doba, která vycházela ze startovního principu mekky vytrvalostních závodů Le Mans, kde start probíhal tak, že jezdci ponejprve stáli mimo své vozidlo a na povel startéra se v běhu přemístili do kokpitu vozu a teprve poté mohli nastartovat a prostřednictvím plynového pedálu popustit uzdy svých řvoucích ořů do absolutního maxima.

    V úvodu naznačená legenda měla dvojí příčinu, kdy prvá spočívala v přítomnosti významného závodníka Rakušana Helmuta Marka, jezdce formule 1, a ta druhá v jeho vozu Chevrolet Camaro.

    Americký automobil masivní konstrukce se vyjímal mezi smečkou soupeřů ve značkových dresech BMW, Porsche či Alfa Romeo jako bizon mezi šakaly. Osmiválcový Chevrolet vyznačující se objemem motoru pět litrů a výkonem přes 400 koní, jehož dominanta spočívala rovněž i v rychlosti, kdy laťka hranice možností spočívala na vrcholové kótě 280 km/h. Záporem byla vysoká hmotnost přes dvě tuny a horší ovladatelnost vozu.

    Samotný závod začal pro Camaro více než špatně, když opouštěl startovní prostor zcela poslední. Těžko lze dnes hovořit o aktuální příčině, ale je potřeba vzít v potaz i možnou variantu, že jezdec Marko, byť měl na první pohled obě oči, tak jedno z nich bylo skleněné!

    Čelo závodu opanovaly turbokompresorové BMW, ale těžkotonážník Chevrolet jim byl zanedlouho v patách a usadil se na druhém místě. Helmut Marko byl velmi zkušený jezdec a jeho dramaticky nabyté poznatky ze soubojů mezi elitou nejrychlejších vozů světa F1, mu byly v těchto chvílích přínosným bonusem. Masivní Camaro oplývalo nadbytkem výkonu, a tak při mém pohledu z prostoru trati „nad křížkem“, o zatáčku dál nad Farinkou, se naskýtal fascinující pohled na široký Chevrolet, jenž při přidání plynu pokaždé začal v kopci v podélném směru plavat, jak mezi sebou soupeřily o převahu podvozek s motorem.

    Marko najížděl na soupeře na každé kolo něco přes vteřinu a při setrvalém stavu bylo zřejmé, že jej pozice na čele závodu nemine, z níž by již byla snadná cesta až na nejvyšší stupeň vítězů. Podmiňovací způsob v reportáži je na místě, neboť se odehrává průběh sedmnáctého kola, Chevrolet zpomaluje z důvodu defektu pneumatiky a zajíždí do depa k výměně. Jakás takás šance ještě žila, ale…!

    Mechanici ve snaze v co nejkratším tempu závadu odstranit, vložili ve zmatku zvedák místo do vyhrazeného záchytného prostoru pod benzinovou nádrž, kdy došlo při zdvihu heveru k jejímu neodstranitelnému poškození. Největší atrakce závodu tím byla mimo hru. Závody tak ztratily na svém atraktivním dramatu a věnce si mezi sebou rozdělili zástupci značky BMW.

    Avšak byla tu jiná záležitost, která zanechala v divácích hluboký dojem a mám-li hovořit za sebe, tak i přes strhující průběh závodního klání, mnohem hlubší než závod samotný, kdy uvedený vjemový pocit ve mně zůstal až do dnešních dnů. A s jistotou vím, že mně už nikdy neopustí, dokud mé smysly budou sloužit.

    Před hlavním mezinárodním čtyřhodinovým závodem byla přestávka, jíž předcházel závod monopostů formule 3. Tato pauza byla oproti minulým ročníkům prodloužena o čtvrt hodiny. Časová nástavba měla svůj významný důvod, protože se do Brna vrátila významná automobilová legenda a miláček brněnského publika Louis Chiron, který v letech 1931, 1932 a 1933 dosáhl na prvé variantě Masarykova okruhu (29.144 km, jezdilo se proti směru hodinových ručiček) vítězného hattricku. Jednalo se o závodníka, pod jehož jménem zdomácnělo na Brněnsku synonymum pro rychlou jízdu a zároveň i došlo v roce 1997 k přejmenování ulice jeho jménem v původní trase brněnského závodiště. Ale spolu s tímto Francouzem, respektive Monačanem, přijela další velká legenda, a to českého původu a příslušnosti. Byla to žena. A ta je do dnešních dnů považována za nejlepší závodnici světa na okruhových či vrchařských závodech všech dob.

    Do tajenky této reportážní křížovky si s jistotou téměř každý dosadí i její jméno, které zní Eliška Junková.

    A právě tito velikáni závodních tratí, kteří se spolu rovněž utkali za volanty závodních automobilů na strojích Bugatti, seděli v oné přestávce mezi formulovými a cestovními vozy v roce 1969 v otevřeném historickém Mercedesu a projížděli čestné kolo po třetí a předposlední verzi závodního okruhu (13.940 km), kdy divácký aplaus nejenže nebral konce, ale předčil i decibely závodních motorů.

    Byl to jeden ze šťastných a nezapomenutelných dnů mého života. Hlas místního hlasatele z rozkřáplého amplionu oznámil odjezd obou jezdeckých titánů a my se ve vzrušení nemohli dočkat chvíle, kdy projedou kolem nás. Sportovní Mercedes z roku 1927 jsme neslyšeli a ani nemohli, ale přesto nám bylo od zatáčky Baltisberger zřejmé, že se již blíží. Zvěstoval to na velikou dálku hlahol diváků, kolem nichž slavný pár legend projížděl. Všech sedících na přírodním svahu se zmocnilo napětí a ještě před příjezdem očekávaných jsme stáli na nohou ve snaze zlepšení výhledu na napnutých špičkách chodidel. Ponejprve spatřujeme les zvedných rukou a sluch je zahlcen nadpozemským diváckým hlaholem a poté historický Mercedes s oběma závodními legendami opětující pozdravy nadšených diváků.

    Někteří diváci se odpoutávají z místa sezení a běží závodním idolům vstříc, aby si s nimi podali ruku. I já, osmnáctiletý mladík, rozmnožuji jejich dav.

    Mercedes nejede sice rychle, ale nikterak pomalu, abych zvládl podat ruku oběma. Louis Chiron se nachází na opačné straně vozu, odkud přibíhám a je mně jasné, že si s ním ruku podat už nestihnu. Ale Eliška je vůči mně na bližší pozici a zde by to snad mohlo vyjít. A skutečně! Naše dlaně se spojily ve stisk a já se přistihuji, že něco vykřikuji. V návalu tak velkého dojmu jsem si v první chvíli ani neuvědomil, co křičím, ale nade vší pochybnost to bylo něco více než upřímného. Teprve až po chvíli jsem se rozvpomněl, co má ústa ve spolupráci s mým sotva plnoletým rozumem vyprodukovala. Nebylo to nic duchaplnějšího než populární bravo, kdy jsem si v té chvíli vybavil scénu z jednoho filmu ze závodního prostředí, kdy na vítězného závodníka dav obdobně křičel.

    V průběhu následujícího závodu jsem svou dlaň, která se spojila s tou, jež patřila té největší z největších, držel ve stálém zatnutí. To proto, aby mně tato zlatá vzpomínka z mé dlaně nevyprchala. A opravdu se tak nikdy nestalo, protože když přijde nějaká souvislost v řeči o paní Junkové, nebo když pracuji na svém památníku ve Farinově zatáčce, zbudovaném v díkůvzdání k veškerému dění na Masarykově okruhu v letech 1930–1986, tak mě vždy zahřeje v pohnutí, úctě a vzpomínce teplo Eliščiny dlaně…

    Zdálo by se, že tímto vše končí, ale opak je pravdou, protože tímto teprve vše začíná! Ani v tom nejrůžovějším snu by mě tenkrát napadlo, že s touto českou ženskou závodní legendou se budu setkávat po sedmnácti letech na klasickém Masarykově okruhu v roli místního komentátora, a že mně osud umožní s ní provést i rozhlasové interview!?

– pokračování –

JIŘÍ V. ŘEZÁČ