Eliška Junková a mé setkávání s touto legendou

(část 2.)

26.11.2014 11:15

    Eliška Junková je Hanačka, a to přímo z Olomouce. Ale pokud budeme hovořit o ní, je nutno upřednostnit jejího manžela Čeňka Junka, který vzato zběžným pohledem, jakoby stál v jejím stínu. Avšak pravý opak je pravdou. Ba je nutné říci, že pokud by nebylo Čeňka, že by nebylo ani Elišky. Avšak děj tohoto mimořádného závodního páru se nalézá v podobě složitě protaženého příběhového oblouku, jenž svou pouhou prozaičností vytváří pozoruhodnou románovou podobu.

    Místo Čeňkova zrodu a pobytu v mladosti byl městys Čermná u Kyšperka, dnes Dolní Čermná pod Orlickými horami. Tedy Čeňka, správně zní Vincence, kdy Čeněk je českým ekvivalentem jeho pravého jména a zde se už názvoslovná střela nemohla trefit lépe, protože Vincenc znamená vítězný, což tento mladý muž ve svém životě nesčetněkrát potvrdil.

    Mladý muž, pocházející z rodiny krejčího šesti dětí, nastoupil do Pražské úvěrové banky, která patřila spolu se Živnostenskou k absolutní bankovní špičce své doby. Čeněk Junek měl absolutní nadání pro finanční transakce, kdy jeho talent neušel pozornosti generalitě Pražské úvěrové banky, která jej převeluje do Olomouce se záměrem zřízení filiální pobočky.

    A co náhoda nechtěla, právě tam se přihlásila i jistá Alžběta Pospíšilová, dcera majitele malé zámečnické dílny, otce osmi dětí, z nichž postupně čtyři zemřely. Alžběta, říkejme jí Bětka, uměla dobře psát na stroji a mluvila velmi výborně německy, anglicky a domluvila se dobře francouzsky a italsky, kdy úroveň lingvistických znalostí prokazovala schopností jejich překladů při různých oficiálních jednáních. Holka v té době vskutku k pohledání, z níž vyzařovalo, že se určitě neztratí. To tedy vskutku ne, a kdyby jenom…!

    Čeněk měl rovněž čich na lidi a kromě toho byl mladý muž a Bětka mladá žena. A když ti dva pracovali spolu, nebude asi potřeba obšírně popisovat, jak to vše pokračovalo dál. Jejich osobní kontakt překročil už i rámec pracovní doby a tento pár lze označit za blízké přátele. Čeněk v rekordním tempu zvládá založení filiálky v Olomouci a výkonná bankovní rada ho posílá do Brna za stejným účelem jako předtím do Olomouce. Bankovní finančník má u svých představených takové jméno, že si může s sebou vzít personál dle vlastního výběru. Že k němu patřila i Bětuše, netřeba zajisté zmiňovat. A ani v této metropoli se činnost Čeňka Junka nemine s úspěchem. Navíc velký příjem mu umožňuje splnit si svůj velký sen, kterým je možnost věnovat se automobilovým závodům, které realizuje prostřednictvím nákupu Mercedesu, s nímž dosahuje hned od začátku pozoruhodných úspěchů. Ale přišel i neúspěch v podobě havárie a automobil slavné značky byl na odpis, naštěstí s bezškodním průběhem v souvislosti s majitelovou tělesnou schránkou.

    Alžběta a Brno by nebylo jen samostatnou kapitolou, ale námětem na celou knižní publikaci. Bětka kromě své vrozené šikovnosti a nadání na jazyky hrála rovněž slušně na klavír. Její muzikálnost a schopnost nástrojové instrumentace vyvrcholila dokonce zápisem na brněnskou konzervatoř, která vznikla z varhanické školy, kterou v Brně založil Leoš Janáček v roce 1881. V roce 1919 vznikla soukromá, a o rok později Státní hudební a dramatická konzervatoř, jejímž zakladatelem i prvním ředitelem byl samotný Leoš Janáček!

    Tento dobře položený základní kámen velké myšlenky, na který se postupem času zbudovala kvalitní stavba do podoby dnešní Janáčkovy akademie múzických umění, ve zkratce JAMU. A právě sem, respektive do její původní skromnější podoby hudební konzervatoře, se zapsala i Alžběta Pospíšilová ke studiu hry na klavír, ve které měla průpravu již od svých dětských let. Byla pilná, talentovaná a chtěla vyniknout. A když ji pochválil i sám maestro Leoš Janáček, tak není dozajista potřeba zdůrazňovat, jaká rajská hudba rezonovala v její duši a s jakou o to větší vervou se pustila do dalších cvičení klavírních kompozic.

    Čas kvapil a mezi Čeňkem a Bětuší dozrál čas až do té podoby, o které se v příslovečném znění praví, že byla ruka v rukávě. Téměř byla, ale rezonance ženské duše bývá někdy záludným kovem, který zmátne poslání střelky kompasu v ukazování vytýčeného směru.

    Bětuše si najednou uvědomila, jak je vedle Čeňka malá a svou působností prakticky bezvýznamná vedle takového velikána, jakým byl Čeněk, kterého brali jako sobě rovného i zkušení bankéři institucí toho největšího kalibru. Odstředivá síla rozervaných pocitů a citových zmatků ji uvrhla do víru silných pochyb, zda si má Čeňka vzít anebo ode všeho utéct. Nakonec udělala to druhé, kdy odjíždí do francouzského přímořského střediska Antibes, v blízkosti Cannes, proslaveného svou květenou, kterou zbožňovala od malička, a kde rovněž rád pobýval malíř Picasso. Zde se nechala najmout jako zahradnice a chtěla nabýt klidu ve své duši, aby se rozhodla, co a jak dál.

    Mezitím se v Paříži konal velký automobilový veletrh, kterého se zúčastnili přední výrobci automobilů té doby. Čeněk hodlal tuto motoristickou přehlídku rovněž navštívit se záměrem prohlédnutí si a případné koupě značky Bugatti, která začínala opanovávat přední posty automobilových závodů. Při té příležitosti zve Alžbětu na setkání a návštěvu autosalonu.

    Oba se setkávají v salonku Ettore Bugattiho a Čeněk předloží návrh na koupi tohoto stroje, kdy se tento obchod stal námětem pro tuto značku coby první zakoupenou do Československa. Transakce je dojednána, ale má svoji trochu komickou dohru. Jednalo se o dobu po první světové válce, jejímž účastníkem byl i Čeněk jako příslušník rakouské armády, kdy utrpěl i těžké zranění. Tato válka důkladně zamíchala politickou situací, v níž došlo k rozpadu čtyř monarchií, a některé porobené státy nabyly samostatnosti. Když položil Bugatti dotaz, kam má svou bugatku poslat, a odpovědí mu bylo, že do Prahy, dotázal se kdeže to je a „blýskl“ se smyslem pro nově vzniklou geografickou situací v Evropě, kdy dodal, že to bude hodně daleko, prý někde v Asii, nejméně přes dva tisíce kilometrů daleko. A zda tou jejich Prahou neprotéká Dunaj, že by taková doprava byla lacinější. Pobavení Alžběty a Čeňka zajisté nebude třeba popisovat.

    Bětuše svým pobytem mezi automobily začala v sobě vnímat zvláštní a do té chvíle u ní netušený vnitřní pocit zajímavého duševního rozpoložení, které ji naplňovalo něčím neobvykle přitažlivým. Bylo to pro ni mnohem lákavější než všechny módní předměty a doplňky mající pro ženy magickou přitažlivost. Mezi auty a zvukem jejich motorů se jí zmocňovala absolutní duševní nirvána, rovnající se čarovnému kouzlu, kterému v plné míře podlehla.

    Nastávající děj obou pokračuje za zvuků svatebního pochodu Felixe Mendelssohna a Alžběta Pospíšilová si s Čeňkem Junkem řeknou své životní ano.

    Dále psáno v post skriptum. Jméno Alžběta, podomácku Bětka, v souvislosti s nadpisem článku je v pořádku. Obě pojmenování značí jednu ženu. České jméno Alžběta, ve zdrobnělině Běta, Bětka, Bětuše, má svůj původ ve jménu Elizabeth, zkráceně Eli. A od této Eli je již pouhý krůček k naší Elišce, jak se po sňatku Bětka Pospíšilů, tedy již Eliška Junková, nechávala oficiálně nazývat.

– pokračování –

JIŘÍ V. ŘEZÁČ