Eliška Junková a mé setkávání s touto legendou

(část 3.)

27.11.2014 19:15

    Roku 1985 nastupuji po výběrovém konkurzu v roli komentátora na klasický Masarykův okruh. Můj vstup do prostoru závodního depa byl pro mne vkročením do posvátného motoristického chrámu. To, co jsem dříve sledoval z ochozů v uctivém odstupu a snové představě, že jsem jedním z těch, co ovládali v závodním zápalu stovky řvoucích koní, tak nyní mám možnost vidět z vnitřního pohledu jako na dlani a ve veškerých niterných detailech.

    Můj zrak ulpí na postavě jezdce, který dokázal zopakovat v automobilové historii Masarykova okruhu slavný Chironův vítězný hattrick, a to až o 51 roků později, konkrétně v letech 1982, 1983 a 1984. Byl to Brit Tom Walkinshaw, přezdívaný major Tom pro svoji vojenskou důslednost, který své trio slavných vítězství vybojoval s vozy Jaguar, ale tentokrát tu byl s Rovery. Později se stal i majitelem stáje F1. Mého nitra se z takového setkání zmocňuje chvění. Je odstartováno a major Tom se rve jak anglický bulteriér o vedení se švédskými tanky značky Volvo. V průběhu závodu budou Rovery střídat a já ve snaze zaujetí co nejlepší pozice pro získání informací přeskakuji nízkou zídku dělící prostor depa od boxové komunikace. Můj přeskok je tak nešťastný, že s nadzvednutým kolenem zasahuji Walkinshawa střídajícího parťáka Percyho do rozkroku. Krve by se ve mně v tom okamžiku nedořezal. Debut pro nováčka vskutku k pohledání! To ale ještě nebylo vše. Při informačním pobytu v depu jdu se starším kolegou, když se v tom jeho prst zvedá v signálu něčeho důležitého a ukazuje směrem k jedné osobě. Spatřuji starší paní, drobné menší postavy, jak si prohlíží jeden ze závodních vozů. Kolega na mne mrkne s výrazným gestem v očích a s dotazem, zda ji znám? Chvilka soustředění na uvedenou osobu mně něco napovídá, ale myšlence v této souvislosti se nechce dostat do sféry vzpomenutí si.

    Avšak najednou pociťuji teplo v pravé ruce a vzpomínkový impuls mě přenáší o 16 roků proti času. No jistě, vždyť to přece nemůže být nikdo jiný než Eliška Junková, která mně podala ruku, když projížděla v historickém Mercedesu čestné kolo s Louis Chironem v roce 1969 po Masarykově okruhu! Její teplý stisk mně od té doby nevymizel z pocitové paměti. Hledím na ni jako spadlý z višně. Kolega mě vybízí, abych v tréninku závodní konverzace šel požádat Elišku o návštěvu rozhlasové kabiny. Nepatřím mezi trémisty, ale tohle už bylo nad mé síly. Zdráhám se cokoli udělat a vybízím jej, ať to udělá on. Avšak ten trval na svém. No, byl to náš vedoucí, musel jsem uposlechnout. Na můj požadavek paní Junková kývla, usmála se a domluvili jsme si dobu návštěvy v nejvyšším patře řídicí věže. Vtom mě polila horká vlna, protože zpětná myšlenka ve mně nabudila podezření, zda jsem prosbu k paní Junkové v požádání o návštěvu v mé nastalé nervozitě, která mi dokonale vypnula centrum soustředění, nezaměnil v požádání o ruku?!

    Příběh velké legendy závodních tratí a historická sága úspěchů, mně proběhla v rychlosti hlavou s uvědoměním si, že jsem svým zanedbatelným minipromilem nyní dokonce její součástí! Byl jsem z toho totiž dočista paf!

    S paní Eliškou jsme se setkávali pokaždé při pořádání Velké ceny automobilových závodů v Brně, a taktéž následně i na novém automotodromu, kam jsme přecházeli v roce 1987. A pokaždé bylo možné z prostředí zlaté závodní éry i úspěchů značky Bugatti a dalších příběhů naslouchat z úst té největší z největších závodnic světa, něčemu pozoruhodnému. Bylo tomu avšak jen do roku 1989, kdy již u paní Junkové začala pozvolna klepat devadesátka na dveře a zdravotní stav jí nedovoloval cestovat. Její úmrtí v lednu roku 1994 mě velice zarmoutilo, jako i mnoho ostatních. Ale vzpomínka na ni a na neuvěřitelné úspěchy této výjimečné ženy a pro mne historický teplý stisk její ruky v gestu pozdravu, tak to vše ve mně zůstane až do konce mého života.

    Eiška Junková usedá do závodního vozu značky Bugatti nejdříve jako spolujezdec jejího manžela. Tenkrát platilo pravidlo, že každý, kdo jede závod, a to i vrchařský, musí mít spolujezdce. Pak si Junkovi pořídili třetí Bugatti a Eliška již přesedá za volant. A jde současně s Čeňkem od úspěchu k úspěchu. V Brně v Soběšicích v závodě do vrchu vítězí Eliška i v celkovém pořadí, kdy vítězí i nad svým manželem. Ale v zájmu objektivity je nutné uvést, že její jízda probíhala na lehce vlhké trati, ale v případě Čeňka se již jednalo o velkou průtrž mračen. Každý z nich jezdil rozdílné kategoriem a tak závodiště mnohdy opouštěli s dvojitým zlatým úspěchem a zvěst o vítězné závodní manželské dvojici se nesla celou Evropou.

    V roce 1927 si Eliška připisuje velké vítězství na slavném Nürburgringu, a protože pořadatelé neměli k dispozici československou hymnu, tak zahráli úryvek z Prodané nevěsty „Proč bychom se netěšili.“

    Eliška se zúčastnila i veleslavné Targy Florio, v té době nejtěžšího závodu světa, kdy se dokonce vypracovala v průběžném umístění na první místo, ale porucha vodního čerpadla ji odsunula do hloubi závodního pole. V průběhu závodu, který měřil 540 km (!) a jedno kolo, dosahovalo délky 108 km se však znovu vrací na špici závodu, kde zaujímá druhou pozici. Vezměme v potaz, že snové vymoženosti v podobě posilovačů brzd, řízení a dalších, v té době neexistovaly, což se u ní projevilo po závodě do krve rozedřenými dlaněmi. Ale její největší soupeřka v ženské kategorii Němka hraběnka von Einsiedelová na ni nechala nastražit dva kameny, v zájmu docílení její porážky, z nichž jeden způsobil defekt zadního kola Eliščina Bugatti. Což později vypověděla svědecká výpověď jednoho z místních pořadatelů.

    Česká závodnice dojela i přes uvedené potíže na celkovém pátém místě, ale vyhrála dámský pohár, získala cenu za nejrychlejší kolo a stala se nejlepším jezdcem v kategorii „Isolato“, tedy soukromník.

    V roce 1928 měla obhajovat své loňské vítězství na Nürburgringu, ale na start už nenastoupila, protože v předchozím závodě téhož dne došlo k tragické nehodě jejího manžela a Eliška ukončila svou přebohatě úspěšnou závodní kariéru.

    Při této havárii byla přítomna i česká delegace složená z členů organizačního výboru nově vznikající brněnské trati Masarykova okruhu, jehož premiéra se konala v roce 1930. Eliška v Brně na slavném okruhu nikdy nezávodila, ale stala se členkou realizačního štábu s funkcí manažerky pro styk se zahraničními závodníky, z nichž každou veličinu z nich znala osobně a nejednou se s ní utkala i na trati. Přítomnost závodníků Nuvolari, Chiron, Stuck, Fangio a dalších, kteří startovali na Masarykově okruhu, byla její zásluha.

    Po kratší době od smrti manžela odjela na Cejlon a do Indie, což byl její původní cestovatelský sen, a přitom na požádání Ettore Bugattiho prováděla propagační akce i náborový prodej strojů Bugatti. Získala po svém úmrtí mnoho domácích a mezinárodních uznání, její jméno nesly mnohé automobilové závody a akce, rovněž tak ulice a mnohé další.

    Od roku 1933 pracovala ve firmě Baťa na vedoucí pozici prodeje. Každý pracovník u této společnosti, který přicházel do kontaktu se zákazníkem, musel výrobek, který propagoval umět i vyrobit, aby dokázal podat co nejpřesnější informace. Eliška pracovala v oddělení pneumatik a jí vyrobené automobilové obutí použila pro svůj vlastní automobil.

    U Bati se sešla trojice podnikatelů, kteří uzavřeli dohodu o spolupráci na výrobu pneumatik. Byli to pánové Baťa, Rubena a Mitas. V průběhu jednání došlo k bodu o názvu tohoto produktu. Padaly různé návrhy, jejichž meritum vyřešila sama Eliška, která navrhla, aby se název utvořil podle iniciál všech tří podnikatelů. Vznikl u nás dlouho používaný výrobek pod názvem BARUM. Dne 16. listopadu letošního roku, v den narození naší nejlepší závodnice všech dob, byla v budově Autoklubu ČR v Praze uskutečněna vzpomínková akce při příležitosti jejího narození, kam jsem byl rovněž prezidentem Ječmínkem pozván.

    V osobním zážitku ze setkávání s naší největší závodnicí Eliškou Junkovou a zejména v úctě k jejím výjimečným závodním úspěchům, jsem si dovolil napsat divadelní hru Báječná Eliška na báječném Bugatti, která je tohoto času v nastudování brněnského divadla Řečkovická 13 a měla by mít premiéru příštího roku při 115. jubileu jejího zrodu.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ

 

Eliška Junková s komentátory Masarykova okruhu.