Třiatřicet nových mudrování a jedna povídačka navrch

Herec Jaroslav Tuček slaví 80. narozeniny

05.09.2018 06:00

    Před 80 lety – 5. září 1938 – se v Břeclavi narodil herec, pedagog, literát, umělecký šéf a divadelní ředitel Jaroslav Tuček. Vyučil se frézařem, ale už od mládí ho přitahovalo divadlo. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění u profesorky Loly Skrbkové nastoupil v roce 1962 do svého prvního angažmá v tehdejším Divadle Julia Fučíka na brněnském výstavišti. Dva roky pobyl v Ostravě a poté se definitivně vrátil do Brna. Hrál pod vedením zkušených a slavných režisérů Miloše Hynšta, Aloise Hajdy, Evalda Schorma, Zdeňka Kaloče či Stanislava Fišera. Z mnoha rolí připomeňme alespoň Ambrože v Čapkově hře Život a dílo skladatele Foltýna (1969), postavu Ivariho v Ševcích z Nummi od Aleksise Kiviho (1971), roli Valenty v Mahenově Chroustu či Porotce číslo 5 v Roseových Dvanácti rozhněvaných (1973).

    Rok 1980 vnesl změnu do jeho života; byl jmenován uměleckým vedoucím Divadla Na provázku. Dramaturgyně, publicistka a teatroložka PhDr. Eugenie Dufková vzpomíná: „Jaroslav Tuček brzy poznal neutěšený stav divadelního zázemí a rozhodl se, podporován především režisérem Peterem Scherhauferem, vybudovat pro „Provázek“ divadelní dům. Los padl na Dům pánů z Fanalu na Horním náměstí, dnešním Zelném trhu. Začala jeho rozsáhlá rekonstrukce. Máme za jisté, že dnes, po tolika letech, na mnohé zapomněl, zejména na každodenní těžkosti. Veškeré. Pamětníci sedmdesátých a osmdesátých let uplynulého století si vzpomenou, že stavět byla nejobtížnější disciplína ze všech obtížných. Kdysi, při náhodném setkání, mu pravil teatrolog a divadelní kritik, profesor Zdeněk Srna: Jako herec jste byl dobrý, ale jako šéf – nikdo se vám nevyrovná.“

    Po generální rekonstrukci Domu pánů z Fanalu následovalo totéž na studiové scéně JAMU – v divadle Marta v Bayerově ulici, a poté ještě stavba třetího divadelního domu – Polárky.

    V letech 1976–1981 učil Jaroslav Tuček jevištní řeč a hereckou výchovu na brněnské konzervatoři, v letech 1988–1989 umělecký přednes na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 2008 vydal svoji první knihu „Záloha na vzpomínání“, o čtyři roky později následovaly „Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku“ a vzápětí poté „Mudrování (nejen) nad divadlem“.

    Dnes odpoledne pokřtí svoji další knížku – „Třiatřicet mudrování a jedna povídačka navrch“. Tentokrát nechybějí úvahy o festivalech Divadelní svět 2017 a 2018, Setkání/Encounter 2017 a Dance Brno 100 RE:PUBLIKA. Připomeneme si zajímavá díla Zdeňka Pololáníka, Arnošta Goldflama, Petera Scherhaufera, Josefa Kainara, Jana Skácela, Kateřiny Tučkové, Milana Uhdeho a dalších autorů, a v závěru také povídání o návštěvě básníka Allena Ginsberga v brněnské Martě v roce 1993. Knížku věnoval nedávno zesnulému pedagogu, dramaturgovi a scenáristovi profesoru PhDr. Josefu Kovalčukovi.

    Jaroslav Tuček neustále o něčem přemýšlí, nad něčím mudruje. Od roku 2013 publikuje své úvahy v samostatném blogu Divadelních novin na internetu. Už jich tam zveřejnil 372. Určitě není náhodou, že jedno z nedávných povídání věnoval své bývalé profesorce z JAMU paní Lole Skrbkové (1902–1978). Učila ho lásce k experimentu, být na jevišti nespoutaným, svobodným hercem. Ve filmu Jiřího Weisse Vlčí jáma ztvárnila zlobnou, mentálně postiženou služku Petronilu natolik přesvědčivě, že si o ní mladý student nechával vyprávět na individuálních hodinách herectví.

    Při setkáních a autorských čteních s Jaroslavem Tučkem v Mahenově památníku i jinde se čas od času vedou debaty o tom, co vlastně jsou ta jeho mudrování, kam je zařadit. Jsou to eseje, recenze, fejetony, reakce na společenské či politické události? Autor nahlas přemýšlí, filozofuje a přemítá, píše jakousi kroniku, která má budoucím generacím předat zprávy o kulturním dění v Brně. „Mudrování jsou prostě mudrování,“ říká Jaroslav Tuček. Nezkoumejme tedy, k jakému literárnímu žánru patří. Buďme především rádi, že je autor píše, že si je můžeme přečíst v knížkách či na internetu. Díky za ně!

 

 

Věru, pro mě to byl svátek hrát s Provázky...

Rád jsem stával v sufitách a škvírkami koukal na představení. Ovšem, musel jsem se mít na pozoru před zraky pana režiséra Scherhaufera, abych nezaslechl jeho: Zas nemáš co na práci…?!

Divadlo bylo pro Petera všechno. Říkával: Ten, kdo mi šáhne na divadlo, je můj nepřítel. Dělaj tak, abychom mohli robit divadlo tak, jak chceme my…

Měl úžasný cit pro rytmus a spád inscenace. Neváhal ve prospěch vyznění díla vyškrtat celé nazkoušené obrazy. Cenzurní zásahy však neuznával a ani je nerespektoval.

Na festivalech mi přikazoval:

Musíš vidět co nejvíc inscenací. Ne celých, na to není čas. Rozumíš…

Některým spektáklům věnoval jen pár minut. Říkával: Vidím, jak mají postavenou scénu, a vím, tam už nemusím chodit.

(Jaroslav Tuček: Mudrování – vzpomínka na slovenského orla, spoluzakladatele Divadla Husa na provázku, režiséra Petera Scherhaufera)

 

    Jaroslav Tuček je dílem kritik, dílem dokumentarista, citlivý posuzovatel mladé a nejmladší generace divadelních tvůrců, přitom pamětník, zaznamenávající současný stav divadla s porozuměním pro všechny jeho nedostatky, problémy, prohry a výhry – napsala PhDr. Eugenie Dufková v předmluvě ke knížce, kterou dnes odpoledne pokřtíme. Tak hezky a výstižně bych to určitě nevyjádřil…

    Milý jubilante, za sebe i za další novináře, s nimiž spolupracujete nebo se s nimi tu a tam potkáváte, přeji hodně zdraví, neutuchající elán a nadšení, hodně dobré pohody a také chuť psát další zajímavé úvahy o divadle. Už teď se těšíme na Vaše nová mudrování.

JAROSLAV BOBEK
Foto: autor

>><<

Mudrování (nejen) nad divadlem si můžete přečíst v internetových Divadelních novinách:

www.divadelni-noviny.cz/rubrika/serialy-a-blogy