Moravskoslezský kruh chystá vydání knížky o Brně. Budou v ní příspěvky autorů řady profesí. S drobným zpožděním jsme oslovili i hudebního skladatele Pavla Blatného. Poslal příspěvek a nám se jej už nepodařilo vtěsnat do knížky. Protože je zajímavý, myslíme, že si jej rádi přečtete.

Janáčkovi žáci

26.01.2016 16:55

    Možná se podivíte, proč volím takřka historické téma, vždyť z těchto skladatelů, kteří měli to veliké štěstí, že jejich učitelem byl jeden z největších géniů světové moderní hudby – nikdo nežije. Patřil k nim i můj otec, který kromě toho, že byl žák, byl později i Janáčkův asistent v mistrovské třídě skladby. Tehdy to byla ještě varhanická škola, která se později proměnila ve skutečnou konzervatoř, a mistrovské třídy byly něco jako vysokoškolská nadstavba.

    Zde si vzpomínám na historku, kterou otec dával k dobru ve vinárně U Stopků, kde byl pravidelným návštěvníkem. Setkal se zde jednou s dalším hostem, který si k otci přisedl, a protože otce oslovovali „profesore“, chtěl vědět, kde učí. Když zvěděl, že na konzervatoři, beze slova vstal a přesedl si k jinému stolu. Horší bylo ale, že přezíravý a arogantní přístup nejen k brněnské konzervatoři, ale přímo k Janáčkovi přicházel z pražských hudebních míst, kde jako tvůrce, item jako přední pedagog, vládl Vítězslav Novák. Ten si dal dokonce tu práci, že když se poprvé provedla v Praze Janáčkova Sinfonietta (kterou dnes rád poslouchám na francouzském televizním kanále Mezzo), uspořádal pro své žáky seminář o tom, „jak se Sinfonietta psát nemá.“

    Ale abych byl objektivní – tento postoj nesdílel další významný pražský tvůrce i pedagog, Josef Suk. Když byl na premiéře Janáčkova Tarase Bulby, a to se svým žákem Pavlem Bořkovcem (což byl později zase můj učitel) – užasl – společně s Bořkovcem nad velikou plochou v závěru třetí věty, naplněnou nečekanými harmonickými spoji (já říkám: to jsou spoje na vrcholu 20. století). „Co to ten Janáček dělá?“ opakoval prý užaslý a očarovaný Suk.

    Nicméně, i někteří Janáčkovi žáci jako doplněk vzdělání se na čas stali i Novákovými žáky (Vilém Petrželka, Jan Kunc, Václav Kaprál), aby se posléze vrátili do Brna a zase přísahali na jediného učitele – Janáčka. Bylo tomu tak i u Jaroslava Kvapila, který studoval dodatečně dokonce v Lipsku u Maxe Regera.

    Takže ti, kteří zůstali ve studiu věrni jen Janáčkovi, byli tři: můj otec, Osvald Chlubna a Pavel Haas (bratr Huga Haase, který zemřel velmi mlád jako oběť holocaustu).

    Ten je dnes nejvíc frekventován mezinárodně – a to proto, že se nejvíc přimknul ke svému učiteli, ale po svém a originálně, a teď pozor! Janáček totiž nesnášel, když ho někdo doslovně napodoboval. Můj otec, dávno po studiích, musel škrtnout celou jednu větu v houslové sonátě, která se Janáčkovi zdála „janáčkovská“.

    V Praze to byl pravý opak: Novák vychoval celou řadu malých „Nováků“ – kteří samozřejmě mistrovství svého učitele nedosahovali. Podle mne pak nejvíce využil a přetavil Nováka právě „přespolní“ Brňan Petrželka v mistrovské kantátě Námořník Mikuláš.

    A tak jsme se dostali k tomu, proč jsem volil toto téma pro svou glosu. Janáčkovi žáci byli pro mne vzorem v tom smyslu, že ač byli stylově velmi různorodí, a napsali každý z nich pozoruhodná díla – nepřemístili se nikdy jinam (do Prahy, do ciziny) a zůstali věrni Brnu.

    A nejbližší byl otci (později i mně) Osvald Chlubna. Ještě za časů Rakousko-uherské monarchie se scházeli vždy v neděli, na hlavách široké klobouky – typ S. K. Neumann – a korzovali po České ulici. Tento zvyk udrželi i za první republiky a to před válkou i po válce – až do jejich smrti. Já jsem Chlubnu poznal ještě jako chlapec. A třebaže jsem ještě nerozuměl jeho mistrovské práci s orchestrem (s impresionistickou barevností) či dramatismu hned několika jeho oper, udělal na mne mocný dojem svým povoláním. Chlubna totiž nikde neučil (jako jeho kolegové), nýbrž byl jedním z šéfů záložny, která byla v Brně na Zelném trhu. Pro mne to byl důležitý úředník, či rovnou bankéř. A to chtělo úctu.

    Ve vztahu k otci, jehož dílo bylo většinou komorní, byl prost jakékoliv povýšenosti a nadřazenosti. Naopak, když slyšel od otce orchestrální Komorní symfonii, vyjádřil se přesvědčivě: „Kdyby to podepsal Poulenc, tak by se to hrálo všude po světě!“

    Ale i já jsem uslyšel od Chlubny potěšující prorocká slova: jako penzista vyučoval na konzervatoři instrumentaci a v jedné hodině, kde jsme byli dva – já a Richard Novák (tehdy posluchač skladby), dal nám upřímné rady do života. Novákovi řekl: „…vy budete nakonec zpívat, a to pak budete špičkový sólista!“ A ke mně: „…Máte smysl pro jazz – něco s ním udělejte a budete mít mezinárodní ohlas!“ Tak prosím – už na škole mne Chlubna poslal na cestu k mému Třetímu proudu šedesátých let.

    Co závěrem?

    Ještě bych chtěl doplnit jednoho Janáčkova žáka – Břetislava Bakalu. Ten se ovšem nakonec realizoval jako vynikající dirigent, kterému sám Janáček i jeho žáci vděčili za zasvěcená provedení (mně řídil absolventskou Hudbu pro klavír a orchestr s Vlastimilem Lejskem u klavíru).

    A právě při této skladbě si uvědomuji jednu věc – musím se totiž přiznat: Janáčka jsem vždycky ctil a poslouchal ho vždy se slzami v očích – ale nikdy jsem z něho nevycházel. Moji „inspiranti“ pro dráhu hudebního skladatele byli Stravinský a Prokofjev. Ale to by byla jiná kapitola.

PAVEL BLATNÝ