Karel TACHOVSKÝ (12. 2. 1926 – 29. 4. 1989)

06.02.2019 19:50

    Celý život zůstal novinář, dramaturg, spisovatel a dramatik Karel Tachovský bytostným Brňanem. Absolvoval klasické gymnázium, po maturitě pracoval v Lidových novinách a publikoval v Rovnosti, začal (ale nedokončil) studium na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. V roce 1956 byl redaktorem časopisu Host do domu, o rok později pak redaktorem a poté dramaturgem literární a dramatické redakce Československého rozhlasu v Brně, kde našel své životní poslání. Nastoupil tam v době, kdy na místě šéfa redakce střídal Oldřicha Mikuláška Jan Skácel. Tachovský se jako autor brzy začlenil do jimi vytvořené „silné sestavy“ brněnské rozhlasové literární redakce. Jako dramaturg usiloval o rehabilitaci rozhlasové dramatické tvorby, tehdy opomíjeného rozhlasového žánru, v 50. letech zavrhovaného pro údajný formalismus. Tachovský uvedl v 60. letech do rozhlasového vysílání nejlepší brněnské dramatiky (Miloš Rejnuš, Antonín Přidal, Milan Uhde, Ludvík Kundera, Roman Ráž). To v té době představovalo i značné riziko, které však Tachovský vědomě podstupoval. Díky jeho úsilí a bohatému teoretickému zázemí, kterým disponoval, se naše rozhlasová hra dostala na evropskou úroveň. Také díky vlastní autorské zkušenosti se Karel Tachovský vypracoval na špičkového dramaturga. Dokázal rozpoznat mladé talenty a přivést je k úspěchu doma i v zahraničí. Škoda, že jeho teoretická studie o rozhlasové hře „Poznámky ke studiu o chudé příbuzné“ zůstala jen torzem. Sám jako autor prošel pestrou škálou žánrů. K jeho povinnostem patřilo v 50. letech připravovat literární a zábavná pásma. Tachovský jich má na kontě desítky (Koncert po maminku, Malá noční poezie, Co by říkal Matěj Brouček, Drsný hlas ze severu, Jak se dělají noviny). Zajímal se o současnou lingvistiku (Knížka plná dobrodružství) i literární vědu (Mácha stále tajemný). K jeho dramaturgickým počinům patří adaptace brechtovské (Lukullův výslech, Strach a bída třetí říše), blíže však měl k náročné poetice Vančurově (Jezero Ukereve, Rozmarné léto, Učitel a žák, Hrdelní pře), k antické klasice (Aischylův Prometheus), z moderní dramatické světové poezie upravil hru Janise Ritsose Žena a moře. Jako samostatný autor rozhlasové hry zaznamenal Tachovský úspěch osobitou aktualizací antického námětu Kudy bloudí Odysseus (uvedena v Polsku, Jugoslávii a NSR), inscenací Chatrná paměť pana Z., v níž nechává ožívat své literární lásky. Po srpnu 1968 koncipoval spolu s Ludvíkem Kunderou a Antonínem Přidalem triptych Královská sonáta, soubor sebereflexí tří významných českých panovníků. Tachovského Zpověď Václava II. v hodině smrti se zabývá osudovostí rozhodnutí a osobní odpovědností vládce v závažných historických okamžicích.

    Centrem tvůrčí činnosti Karla Tachovského byl rozhlas. Začínal ovšem jako autor novinových reportáží, veršů, krátkých próz, literárních kritik. Psal texty pro avantgardní začátky divadla Večerní Brno, v nakladatelství BLOK vydal sbírky veršů Netečné nebe a Hodiny a orloje. Jeho rozhlasovou práci ukončila normalizace. Z Československého rozhlasu musel odejít. Ještě se stihlo odvysílat několik detektivních příběhů pod jménem Karel Kalenda a pod jménem Blanky Budínové hra Kvintet. Jejich autor ovšem našel jen práci pomocného dělníka, později expedienta v Královopolské strojírně Brno, několik posledních let života byl zaměstnán v archivu Moravské galerie v Brně. V 80. letech, kdy byl prakticky na indexu, nebála se redakce Programu Státního divadla v Brně uveřejnit jeho pozoruhodné teatrologické studie Člověk v tragédii a tragédie člověka a Historické drama a historická skutečnost. Divadlo bratří Mrštíků uvedlo v roce 1987 jeho hru na boccacciovské téma Mor, byl autorem libret k operám a oratoriu Zdeňka Zouhara (Velká láska, Proměna, Plameny kostnické). Koncem 80. let uvedla Čs. televize dvě pohádky podle jeho scénářů (Šahrazád, Bratr Paleček), opět pod jménem Blanky Budínové.

    Ve druhé polovině 80. let nová dramaturgická generace Čs. rozhlasu znovu objevila Tachovského – rozhlasového autora. A tak mohla být v roce 1987 natočena a o rok později uvedena jeho hra Příliš vzdálená milá o brněnském židovském lékaři Jeittelesovi, který odmítl opustit město za epidemie cholery. Nastudována byla i další hra, Paní Šarlotka. Premiéry hry Jak poradit panu králi se však už autor nedožil.

    K dokreslení osobního portrétu Karla Tachovského patří láska k hudbě (byl výborným pianistou a obdivovatelem Leoše Janáčka), sportu (byl nadšeným golfistou s mistrovským titulkem), laskavý humor a přirozená kultivovanost. Patřil k nevýraznějším osobnostem brněnské kulturní scény. Jeho neúnavná rozsáhlá a neokázalá tvůrčí práce pomohla vytvořit hodnoty, kterými Brno přesahuje svůj rámec.

    Zastupitelstvo města Brna udělilo Karlu Tachovskému na návrh Syndikátu novinářů jižní Moravy v roce 1998 Cenu města Brna in memoriam v kategorii Literární činnost.

JANA ČIPÁKOVÁ