Kniha malíře Štolfy – na rozloučenou

01.03.2018 20:45

    Malíř Miroslav Štolfa (11. 8. 1930 – 25. 2. 2018) – Brněnský rodák, celým životem a tvorbou spjat s městem. Svým dílem hranice města přesahuje. Životní dílo osobnosti soudobého výtvarného umění přiblížila nedávno vydaná rozsáhlá velkoformátová monografie s množstvím barevných reprodukcí a zasvěceným slovem Jiřího Hlušičky. Obsahuje i soupis malířského díla v rozmezí let 1944 až 2016. 788 titulů nezahrnuje pastely, množství působivých kreseb uhlem či mistrovských miniatur. Škoda, že z těch drobných, precizních dílek za doprovodu textu či poezie nevznikla bibliofilie. Určitě by to byla půvabná knížečka.

    Miroslav Štolfa byl i v loňském roce před letošním s blížícím se věkem dvou osmiček plný vitality, elánu a tvůrčích sil. Jeho aktivita a pracovní nasazení byly vždy úctyhodné, v jeho věku až neuvěřitelné. Nové obrazy, další výstavy. Nikdy přitom neustoupil rutině, při vysoké profesionální virtuozitě, stále překvapoval něčím novým. Dnů, kdy by ho návštěvník nezastihl v tvůrčí činnosti v některém z jeho dvou ateliérů, by bylo poskrovnu. Výstižně napsal Jiří Hlušička, autor fundovaného průvodního textu knihy: „tvorba je způsobem Štolfovy lidské existence“.

    Osobitý a výrazný tvůrce vstoupil do silné generace výtvarníků „šedesátých let“ s vlastním tématem a rukopisem. Základní inspiraci mu dalo již dětství na brněnském předměstí, prolínání i střet přírody a venkova s ruchem města, průmyslem a technikou. Začal zachycovat krajinu i městský ruch, motorová vozidla, hlavně motocykly. Sám nadšený motorkář zaujal obrazy s motocyklovými závodníky. Možno tu nalézt i jistou námětovou blízkost s obrazy cyklistů staršího Bohumíra Matala, jednoho z předních představitelů českého poválečného výtvarného umění.

    Štolfa svou tvorbou uchopoval civilizační procesy s technikou v sepětí i sváru s přírodou jako ústřední námět. Odtud postupně směřoval k abstrakci. Podle J. Hlušičky na počátku tisíciletí stál na vrcholu snažení, s očima do budoucnosti, jak dokládal i název pozdější výstavy Nová naleziště. (K malířovým 85 narozeninám.) Malíř tvoří a otevírá vlastní vnitřní svět, blízký poezii. Jeho obrazy možno přijímat jako básně psané štětcem. J. Hlušička, který sledoval jeho tvorbu soustavně od počátků se snažil nalézt slovo, které by dílo vystihlo. „Nakonec jsem dospěl k pojmu obraznost,“ opět vyjádřil podstatné.

    Obrazy M. Štolfy jsou zastoupeny v Národní galerii, v Moravské galerii, v Muzeu města Brna a dalších.  Výčet množství výstav samostatných i společných v řadě míst doma i v zahraničí podává monografie. Malíř se jí mohl těšit jen krátce. V nemocnici, pak snad ještě trochu, když ho odtud na pár dní pustili domů. Stihl mi ještě poslat podepsaný výtisk. Setkávání s malířem, současně skromným dělným a dobrým, člověkem, budou chybět.

    Následující řádky jsou z povídání s Miroslavem Štolfou, otištěného v Literární příloze KAMu (č. 2. 2006.)

Strojvůdce učitelem kreslení

    Malířem jsem chtěl být od dětství. Možno říci, že mým prvním učitelem malování byl strojvůdce. – Tehdy mladý muž, něco přes dvacet, bydlel v podkroví v podnájmu u našeho domácího v Maloměřicích. Stavební firma Konstruktiva tenkrát upravovala terén pro nové seřazovací nádraží. Nepoužívala se nákladní auta jako dnes, položily se koleje, zemina se vyvážela ve vagoncích tažených malou lokomotivou. Právě tu můj první učitel řídil. Po návratu z práce kreslil lokomotivy, letadla a podle fotky taky děvčata do kterých se zrovna zamiloval. Čekával jsem, až přijde domů a začne kreslit. Používal červenou tužku s plochou tuhou, která se mi velice líbila. Nevěděl jsem, že jde o tužku tesařskou, myslel jsem, že je to tužka umělecká. Dlouho jsem po takové tužce toužil. Doma jsem po něm zkoušel kreslit sám a dlouho jsem toužil po té umělecké tužce.

    V Husovicích jsem měl strýce knihaře, to byl nedělní malíř. Tetě barvy nevoněly, vlastně smrděly, Malovat musel v koupelně. Maloval však s velkou láskou a těšil se vždy na neděli Mám od něj pár obrázků, napůl jsou naivní, napůl poučené I moje maminka kreslívala. Když už byla stará, chtěl jsem mít od ní obrázek, ona se ale styděla, že ne. Tak žádný nemám. Toho studenta, který kreslil lokomotivy, letadla a slečny – byl odněkud z Vysočiny –, jsem už nikdy nepotkal. Ani na žádné mé vernisáži se neobjevil.

Komín jako borovice

    Směr, kterým se ubíralo mé malování, byl nejspíš určen tím, že jsem se narodil skoro pod komínem maloměřické cementárny. – Zajímavá stavba od dobrých architektů ve funkcionalistickém stylu, jako malý kluk jsem ji rád kreslil, obdivoval jsem tu výšku. (Před pár lety ji zlikvidovali, vyhodili do vzduchu.) Všude kolem jsme měli stále spoustu techniky: bagry, různé stavební mechanismy, fabriky. Otec byl řidičem elektriky, já jsem mu do vozovny nosíval oběd. Od dětství jsem byl v blízkosti techniky, vlastně mezi ní vyrostl. Později, když jsem studoval v Brně u profesora Miléna, všiml si mého zájmu o techniku, civilizaci a město. Zadal mi diplomovou práci cyklu obrazů na téma Město ve čtyřech ročních dobách. Zájem o techniku mne provází celou dobu. Navíc jsem později získal tento ateliér na Svitavském nábřeží…

    Přes podzimně zšedlé, opršené krátkým skokem oka přes úzký kalný proužek řeky Svitavy, jedna vedle druhé zachmuřeně trčí v jinak opuštěném prostoru s opadávající omítkou chátrající tovární haly kdysi významné a slavné brněnské Zbrojovky.

    Maloměřický komín měl jednu zvláštnost. Kroutil se jako borovice. Snažili se to nějak zaretušovat, a tak vypsali jednou soutěž, jak komín pomalovat, aby se to zakřivení ztratilo.

    V té době jsem byl zrovna ve velké komisi pro architekturu a vidím, že přichází Zemánek, jeden z mých žáků z olomoucké fakulty, s komínem pod paží. Říkám: „Kam s tou rourou jdete?“  - „Nesu návrh na pomalování komínu.“ Nakonec na komíně vytvořili takovou diagonální červenou linku širokou asi metr, která ho obtáčela, jak had. když se však díváte proti obloze, tak se barva moc neuplatní. Už to myslím neobnovují.

Léta žákovská, léta učitelská

    Po ukončení husovického gymnázia jsem studoval výtvarnou výchovu na brněnské pedagogické fakultě. Ta měla na škole poměrně výsadní postavení, měla výborné učitele. Vedoucím katedry byl Eduard Milén, skutečně charismatická osobnost, Urban učil malbu a na sochařinu jsme chodili k Makovskému na Rybářskou. Myslím, že škola nám dala komplexní přehled a základ o vizuální kultuře. Studovali jsme ovšem na počátku padesátých let, takže v době největší represe a socialistického realismu. O moderním umění jsme se moc nedozvěděli. Jako druhý obor jsem zvolil historii na filozofické fakultě. Také zde jsem zastihl několik výborných profesorů: Stiebitze, Macůrka, Šebánka.

    Měl jsem představu, že po škole budu malířem na volné noze. Končil jsem v roce 1953, kdy proběhla měnová reforma. Kdo a za co by si asi koupil obraz? Tak jsem začal učit. Nejprve v Boskovicích, pak v Tišnově budoucí učitelky mateřských škol, poté jsem v Brně učil studentky knihovnictví. Časově to bylo dost náročné, učilo se i o sobotách, hlavně však ředitelé zatěžovali výtvarníka různými výzdobami. Na chodbě musely být nástěnky, hodnotily se, na krku to měl výtvarník. Proč nejsem matematik, měl bych pokoj, říkával jsem si často.

K vlastní tvorbě

    Deset let po absolutoriu, v roce 1963, se mi podařilo získat ateliér. Do té doby jsem využíval školní kabinet, doma bylo místa málo, měli jsme dvě děti. Vyhrál jsem také konkurz v Olomouci. Na Katedře výtvarné teorie a výchovy tamější filozofické fakulty jsem učil malbu. Měl jsem více možností i prostoru k vlastní tvorbě. Také celková situace se uvolňovala, začaly vznikat výtvarné skupiny. Založili jsme skupinu Parabola, nejmladší ze čtyř tehdejších v Brně. Teoretikem byl Václav Zikmund: malíř a fotograf, který do roku 1947 patřil k surrealistické avantgardě – skupině Ra. V roce 1965 se stal vedoucím olomoucké katedry, já jsem habilitoval, výuky bylo méně, mohl jsem začít věnovat se malířství skutečně profesionálně.

    V šedesátých letech byl výtvarný život Brna bohatý. Hodně se o to zasloužil tehdejší ředitel Domu umění Adolf Kroupa. V čele Svazu stály takové umělecké osobnosti jako Makovský, Foltýn, Milén, Doubrava, předsedkyní byla Linka Procházková.  Stát se členem nebylo ovšem jednoduché. Muselo se vystoupit po třech stupních. Uznání za výtvarníka z povolání. –To byl prvý stupeň. Druhým bylo kandidátské období, které trvalo několik let, před stupněm třetím: přijetí za člena.

    Dům umění se stal místem prezentace a konfrontace brněnských umělců. V roce1958 došlo k prvnímu narušení monolitu socialistického realismu v podobě Výstavy mladých výtvarníků ČSR. Repríza této celostátní výstavy v Praze však již povolena nebyla. Konfrontací brněnských výtvarníků s tím, co se děje v ostatních částech republiky, byla celostátní výstava Obraz 67–69.

    V Olomouci jsem skončil v roce 1978. Ne že by mě práce s posluchači nebavila či nezajímala, určitě obohacovala, vždycky jsem však chtěl být především dobrým malířem.

Inspirace civilizací, technikou i přírodou

    První samostatnou výstavu jsem měl v roce 1955 v Klubu zaměstnanců školství. Byl tenkrát v Paláci Morava na výstavišti. První velkou výstavou byla ta v hodonínském Domě umění roku 1965.

    Vystavoval jsem závodníky, průmyslové objekty, stroje. Technické náměty a motivy vycházely z mého zaměření. Po otci jsem zdědil i zalíbu v motorkách. Měl starou mašinu Derod z roku 1924, na nový motocykl neměl. Mašinu neustále rozebíral a spravoval, takže anatomii techniky jsem měl od malička před očima. Když mi bylo sedmnáct podepsal otec revers, abych mohl jezdit na motorce. Na deset let jsem tomu zcela propadl, vystřídal jsem deset motorek, prodal jsem vždycky slabší a koupil silnější. Skončil jsem na tehdy nejsilnější dvouválcové třistapadesátce jawě. Populární dvěstěpadesátka byla raritní. Dovezl jsem si ji přímo z Kolína. Byla určena pro export a měla hráškově zelenou barvu. Jawy, jak známo, byly červené.

    Samozřejmě jsem byl pravidelným návštěvníkem motocyklových Velkých cen, dobře jsem se znal s panem Havránkem bývalým ředitelem, pak ředitelem tiskového střediska. Mohl jsem do depa, fotografovat a kreslit přímo tam. Inspiroval jsem se situacemi před startem, které se mi zdály napínavější než samotný závod. – Zachytit ten moment, než to vypukne, okamžiky, kdy se odečítají vteřiny. Evokovalo mi to, snad překvapivě, metafyzickou malbu starých italských mistrů, kdy v nehybnosti objektů bylo možno číst jakési skryté vnitřní napětí. Závodníci navíc do Brna přiváželi vůni tehdy vzdálené, nedostupné ciziny. Zvláštní doba.

    Při výstavě v Kabinetu umění na České u Barviče jsem schytal kritiku, proč mám na jednom obraze nápis Continental. Nemáme snad vlastní českou pneumatiku Barum? Hotel Continental, který v Brně zanedlouho už nevadil.

Cesta k dnešku

    Už po válce byla v Brně snaha o založení vysoké školy výtvarných umění. Příležitost přišla mnohem později, po rozdělení Československa. Nad přípravami se nás scházelo sedm: Chatrný, Kundera, Preclík, Rajlich, Ruller, Zhoř a já. Hlavní úlohu hráli Ruller, který byl děkanem fakulty architektury a Preclík, který dojížděl z Prahy vyučovat sochařinu. Zastávali funkce, ze kterých bylo možno vývoj ovlivnit. V Praze byl proti především Knížák. Byl v akreditační komisi a vznik druhé vysoké výtvarné školy v republice považoval za zbytečný.

    Pro nás hrála i dobrá personální sestava. Ruller a Preclík byli profesory, Chatrný a já docenty. Na školu se mi sice moc nechtělo, chtěl jsem však podpořit dobrou myšlenku. Po roce přišli mladí docenti, mohl jsem odejít. Malba je pro mne zkrátka na prvém místě.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: autor a MmB, Špilberk