Vzpomínání s Erikou Bezdíčkovou

Návrat do Osvětimi

18.01.2018 19:05

    Vydatné sněžení, které v úterý 16. ledna zasypalo Brno, napovídalo, že na promítání filmu Návrat do Osvětimi a na besedu s paní Erikou Bezdíčkovou nedorazí mnoho diváků či posluchačů. Přesto se sál brněnské pobočky Židovského muzea zaplnil do posledního místa, ba nutno bylo přidávat další posezení. Setkání chtělo připomenout 78. výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

    „Poprvé jsem se s nenávistí k Židům setkala jako malá holka. Chodily jsme se koupat do Kysuce a tam mi hrozili kluci, že mě utopí, protože jsem špinavá židovka.“… říká Erika Bezdíčková. „To byl ovšem jen začátek; poté, co vznikl Slovenský štát, začalo pronásledování Židů, v roce 1942 odjely první transporty a posléze do nich byla zařazena také naše rodina. Slovenský štát byl jedinou zemí z porobených Hitlerem, který vyplácel Německu 500 říšských marek za každého odsunutého Žida s podmínkou, že se na Slovensko již nevrátí.“

    Tak vzpomíná Erika Bezdíčková v dokumentárním filmu Návrat do Osvětimi z roku 2016 režiséra Karla Snopa a reportéra Martina Hlaváčka, jehož promítání připravila brněnská pobočka Židovského muzea pro své členy i pro širší, najmě brněnskou novinářskou obec. Film popisuje kritické okamžiky, které Erika prožila v Osvětimi: příjezd v kalném mrazivém ránu ve vlaku s těmi co v něm zemřeli, o neskutečném křiku a řevu povelů, bouchání vagonů, o vězních s dlouhými holemi, kteří vyháněli lidi z vagonů, o štěkotu psů – kdyby někdo chtěl vylíčit alegorii pekla, tak to bylo zde…, říká paní Erika. A vypráví, jak jí tatínek, když ho odváděli, řekl: dej pozor na mamičku, a jak ji oddělili od maminky, a jak na otázku kam? – jí jedna z vězeňkyň řekla: tam je, v tom dýmu z pecí…

    Film s použitím dotáček z archivů podává podstatné z dnů, které paní Erika strávila v Osvětimi. V závěru hovoří o odchodu z tábora – o pochodu smrti, o likvidaci těch, kteří už nemohli, o tom, jak se za šera s kamarádkou pokusily utéct a jak se jim to podařilo.

    Film se jmenuje Návrat do Osvětimi – reportér ve filmu přiznává, že mu trvalo hodně dlouho, než paní Eriku přesvědčil, aby se s ním do Osvětimi vrátila: „Jednak mě nechtěly pustit děti a vnoučata, a pak jsem si byla vědoma, že se budu vracet do bolestné minulosti, která poznamenala můj další život.“

    Erika nakonec do Osvětimi s filmaři jela… Proč? Neměli bychom zapomínat, říká. A každá vzpomínka, nejen filmová je i odpovědí na otázku, kterou slýchá od školáků a studentů na desítkách besed u nás, v Rakousku a v Německu: Je návrat Osvětimi možný?…Může se něco podobného opakovat? „Já jim říkám, že možné je všechno. Německo bylo po mnoho let považováno za kulturní národ, zemi básníků, spisovatelů, umělců a filosofů – a pak přišel jeden nenávistiplný a sugescí nadaný zločinec, který využil sociálně nestabilní situace Německa po první světové válce a pobláznil, ne sice všechny, ale masy ano.“

    Paní Erika jela do Osvětimi poprvé v roce 2012 s Olgou Sommerovou, která s ní a o ní natočila dokument Hořký návrat z pekla (k vidění v archivu ČT 2, kde má téměř třicet tisíc zhlédnutí) a na naléhání rodiny a přátel popsala běh svého života v knížce Moje dlouhé mlčení. Knížka nekončí se zánikem Říše, ale pokračuje i Eričiným dvouletým putováním po rozbité poválečné Evropě, v níž hledala své blízké a popisuje nepochopitelný vznik nové protižidovské vlny v padesátých letech, která zasáhla i její soukromý život. Politicky angažovaný manžel ji opustil, vzal jí i syna, s nímž se sešla až po mnoha desetiletích… 

    Na besedách, které paní Erika absolvuje, často zazní otázka, co jí pomáhalo přežít všechny ty doby, ztrátu milých a hlad a příkoří…Erika obvykle odpovídá: „Musíte mít v srdci naději, a vůli k životu… takovou má už po věky celý židovský národ…“

    A já bych rád dodal, že by to nešlo bez židovského smyslu pro humor. To jeden z Eričiných souvěrců řekl: „Víš, jak tys musela toho Hitlera naštvat? Nechal žít jednu Židovku a teď je vás s dětmi, vnoučaty a pravnoučaty sedmnáct. A kdoví kolik vás ještě bude….“

LADISLAV VENCÁLEK

 

Besedu s Erikou Bezdíčkovou uváděla Kateřina Suchánková.