Neztratit optimismus

04.12.2014 13:50

    Kulturní program brněnské pobočky Židovského muzea pokračoval ve čtvrtek 27. listopadu 2014 v sále na tř. Kpt. Jaroše besedou s prof. PhDr. Antonínem Přidalem, překladatelem z angličtiny, španělštiny a francouzštiny, spisovatelem, publicistou, vysokoškolským pedagogem, rozhlasovým redaktorem i režisérem, televizním moderátorem – jak ho posluchačstvu představila iniciátorka besedy paní Erika Bezdíčková.

    V úvodu se prof. Přidala optala, jakými cestami osudu se stal tím, čím se stal – tedy překladatelem spisovatelem, rozhlasovým redaktorem...

    Prof. Přidal konstatoval, že se tak stalo díky jeho naivitě: Jako student španělštiny a angličtiny jsem měl představu, že po vystudování budu cestovat a číst nejnovější španělské, francouzské a anglické romány a časopisy... ale – kdepak cestování v padesátých letech...! A z literatury jsme měli k dispozici jen starší věci a klasiky, říká prof. Přidal... Ale jednou se mi dostal do ruky článek muzikologa a tehdy i kovaného stranického ředitele brněnského rozhlasu Josefa Burjanka o Argentině. Byl tam s nějakou delegací a všiml jsem si, že přivezl hromadu všelijakých časopisů, a tak jsem mu napsal, jestli by mi nějaké nepůjčil. Odpověděl, že ano, a tak jsem se jednoho dne dostavil do jeho rozhlasové ředitelny a zíral na kupu mexických a argentinských časopisů... Můžete si to vzít, řekl – ale nebude to zadarmo – projděte to a zjistěte, co by se z toho dalo použít v rozhlase. A přeložte to. Literární redakce sídlila ve čtvrtém patře a vedl ji tehdy Jan Skácel, byla tam silná sestava, spisovatelé Miroslav Skála a Karel Tachovský, Vlastimil Pantůček a Vladimír Fux z Večerního Brna... a já jsem tehdy vybral a přeložil nějaké španělské kramářské písně z Mexika. Byl jsem v rozhlase se svou jazykovou orientací jediný, a tak mne vzali jako brigádníka – a po vojně jako redaktora eléva...

    A strávil jste tam deset let, než jste v sedmdesátém roce jako nepoučitelný musel odejít, konstatovala Erika Bezdíčková...

    Antonín Přidal pak prožil nelehké období. Nesměl publikovat ani překládat, rozmýšlel jsem se tehdy, zda nemám vzít nějaké zaměstnání, třeba skladníka, jako to udělalo mnoho podobně postižených – ale pak jsem vsadil na překlady a psaní do šuplíku. Byl jsem optimista – a idealista... Říkal jsem si, že posrpnové období za rok, za dva skončí... Byla to těžká léta, příjem měla jenom manželka a měli jsme děti. Sem tam mi nějaký překlad uveřejnili pod cizím jménem. Slovo pokrývač tehdy dostalo další význam...

    A běžela léta sedmdesátá... a osmdesátá... a nic se neměnilo. Jen Antonínu Přidalovi se v šuplíku hromadily překlady i jeho vlastní tvorba. Teď, po tolika letech o tom hovořím s jakousi lehkostí – ale nechtěl bych to prožívat znovu, říká...

    Rozhovor se pak stočil na snad nejznámnější Přidalovo překladatelské dílo, knížku Pan Kaplan má stále třídu rád Leo Rostena. Přidalův překlad vyšel česky v Odeonu v roce 1987, pak v roce 1988 a pak v nakladatelství Lidových novin v roce 1995 a dotisky jsou stále žádané. Antonín Přidal hovořil o úskalích překladu – není to zápas se slovy, ale spíše s významy slov, konstatoval, a nutno brát v potaz spoustu okolností, prostředí, historii, několikeré významy slov, v případě Rostenovy knížky etnický humor a taky vývoj jazyka a řeči, do které se překládá. Leo Rostenovu knížku jako první přeložil do češtiny Pavel Eisner ve třicátých letech a k jazykovému humoru využil pražskou němčinu – my jako děti jsme si tu knížku četli s maminkou a mohli jsme se uchechat – ale svět utečenců, emigrantů i náš je dnes jiný, a tak jsem musel inspiraci ke slovním hříčkám a novotvarům hledat jinde... Antonín Přidal jej našel i u svých dětí, s manželkou poctivě zaznamenávali všechny jejich novotvary – to byste neřekli, co všechno dítě nevymyslí – hříbě je koně, stáj konín..., ale ony to nedělají proto, aby se okolí smálo, pro ně je to tvorba a objevování... Když Antonín Přidal konstatoval, že překládání je každodenní úmorná práce na dlouhý běh, ozval se něžný hlásek dotazující se, zda překladatel při často mnohaletém tvůrčím soužití s autorem neztrácí sama sebe a nepřijímá něco z duše autorovy – prof. Přidal odvětil, že tehdy měl především existenční starosti, a že mu taky valně času zabralo putování po knihovnách a čekání na výpůjčky, neboť dohledat se faktů i jazykových nuancí cizích řečí, bez tehdy neexistujících tzv. rodilých mluvčích nebylo snadné, což si dnes v době internetu už málokdo umí představit...

    Erika Bezdíčková pak převedla řeč na Přidalovu práci pro rozhlas a televizi a připomněla zejména Klub Netopýr a Z očí do očí – počátkem devadesátých let to byly pořady jako z jiného světa – prof. Přidal řekl, že se inspiroval v zahraničí, v debatních klubech anglických a v rakouském Klub Zwei, v nichž vystupovali a volně debatovali lidé všech společenských vrstev. V té době se lidé u nás stále báli mluvit v rozhlase nebo v televizi, moc to neuměli ani lidé vzdělaní – a to jsem chtěl měnit... a pak konstatoval, že v jednom z prvních Klubů Netopýr hovořila i jeho dnešní hostitelka Erika Bezdíčková a téma bylo tehdy ještě téměř téměř tabu: Být Židem. A vzpomněl, jak Erika Bezdíčková přinesla do studia pouštní růži, jak ji dali do misky s vodou, a jak se během povídání rozvíjela a po dvou hodinách rozvinula – ten pořad nebyl omezen časově, mohli jsme hovořit, jak jsme chtěli dlouho, bylo-li o čem, konstatoval prof. Přidal. A dodal, že se s paní Bezdíčkovou neviděl třiadvacet let, až do nedávna, kdy se mu dostala do rukou její vzpomínková knížka Moje dlouhé mlčení – jedna z těch, které hovoří o holokaustu nepateticky, kultivovaně a přitom prostě – a proto jsem zvedl telefon a zavolal jí. A proto se také můžeme dnes setkat na této besedě, dodala paní Erika.

    V závěru se hovořilo o dnešním působení Antonína Přidala na Divadelní fakultě JAMU, kde připravuje studenty zejména na práci v médiích a s médii. Hovořilo se o nesrovnatelných možnostech, které dnešní lidé mají, i o úskalích, které doba přináší – důležitá je odvaha, chuť a umění postavit se na vlastní nohy, a stejně tak je důležitá odvaha postavit se za svůj názor, což ovšem neznamená plácat, co mi na jazyk přijde, ale poctivou přípravu. A potřebný rozhled a intuici neztratit se v nepřeberném množství informací, dosažitelných jediným kliknutím v počítači, rozpoznat demagogy... a motivy..., konstatoval Antonín Přidal.

    Čehož nelze dosáhnout jinak, než s pořádnou dávkou vašeho optimismu, ukončila besedování paní Erika Bezdíčková.

LADISLAV VENCÁLEK

Foto: autor

 

Text byl psán pro internetový portál Židovské obce Brno www.zob.cz.