Před 110 lety se narodil Jan Zahradníček, jeden z našich nejosobitějších básníků, spjatý s Vysočinou a Brnem

10.03.2015 13:25

    „Báseň je jiskra, která odlétla od kovadliny, kde se kuje zbroj duše…“

    Mezi osobnostmi, jimž byla před několika dny udělena cena Rytíř české kultury, byl také – bohužel už jen in memoriam – brněnský básník Zdeněk Rotrekl. Patřil mezi katolicky zaměřené tvůrce, kteří byli po roce 1948 zatčeni a v zinscenovaných procesech odsouzeni kvůli svým postojům a své tvorbě. Sám Rotrekl dostal trest smrti, který mu byl později změněn na doživotí, v roce 1962 byl podmínečně propuštěn z výkonu trestu. O některých odsouzených i o několika dalších literátech pojednal v publikaci Skrytá tvář české literatury. Na počátku 90. let jsem měl možnost se Zdeňkem Rotreklem mluvit o osudech některých katolických básníků i o jeho vlastním životním příběhu, poskytl mi tehdy pro můj článek o jeho knize cenné informace. Ve zmíněné publikaci neopomněl stručně vylíčit ani tragický životní příběh básníka Jana Zahradníčka, od jehož narození (17. ledna 1905) uplynulo letos 110 let, přičemž na podzim v tomto roce si připomeneme i 55. výročí jeho úmrtí (7. října 1960). Ale nejen kvůli výročím si osud Jana Zahradníčka zaslouží připomenutí…

    Nikoli až po roce 1948 a v letech následujících, ale již po skončení druhé světové války v roce 1945 se v Československu nově formující pokroková kulturní fronta silně opřela do představitelů literárního katolicismu. Terčem tvrdé kritiky, která pochopitelně vyvrcholila po únoru 1948, se tak stali mimo jiné katoličtí spisovatelé a intelektuálové, mezi něž patřil na jednom z předních míst i básník Jan Zahradníček, jenž byl právě kvůli svému integrálnímu katolicismu solí v očích literárním hlasatelům pověstných světlých zítřků, soustředěných na zámku v Dobříši (jak nevzpomenout Werichova výroku – „Zámek plnej spisovatelů!“) a občas předváděných veřejnosti třeba také ve filmových týdenících. Básník odpovídal po svém – tj. verši – a například v básni Na vrata dobříšského zámku si všiml i těch filmových týdeníků: „Ještě jsme nedošli a jak už bývá / hanebnost na hanebnost vrší se / Točí se otroci jak ruka kývá / točí se oči lačně po míse // Vraždí se? Krade? Čas dosud krví kluzký? / Vznáší se jarem přízrak příštích már? / Nevadí pánům Páni radši schůzky / recepce řeči whisky kaviár // Důvěrné tête à tête hlav našich s hosty / jiskření esprit v tváři celebrit / kamera chytá aby divák prostý / v zášeří kina moh se poklonit // Zámecký interiér s erby rovněž / při záběru se vkusně uplatní / Kousek dál křičí k nebi křivdy pro něž / nepohnou prstem tito udatní // Řvou výmluvněj než všechny manifesty / mlčení jejich trouby jerišské / Hluší na očích klapky – tak se držet cesty / služební příkaz váže dobříšské // Jen úchylku nespáchat na nauce / Jediná starost které se tu dbá / Jinak ať přijde ne-li revoluce / jinak ať přijde třeba potopa“ (Akord XIII, č. 9-10, s. 372, červen 1947, bez uvedení autora.) Obdobně vyznívá báseň Na vrata jedné hospody: „Jsou tady básníci a není nad ně / Jsou tady básníci – kdo popřít by si trouf / Že nemáme jich dost že zmůže snadně / Co těžko jednomu když na to půjde houf // Proto en bloc a proto v roji v hejně / Brigádníci na nivách revuí verše žnou / Být sám a jeden nevyplácí se stejně / Být v stádu náladu živí odvážnou // Bez nebezpečí ledacos napodobit / Půvabně zahrát čím dřív se týrali / Tak třeba Quijota pod penzí anebo pobyt / Rimbaudův v pekle kde to nepálí // Metafyzický neklid jenom šimrá ztlumen / Podbřišek veršů jež napřed uhodneš / Snadné je plivnout kde už napliváno snadné z humen / K nebesům prázdným zarouhat se též“ (Akord XIV, č. 1, s. 27, září 1947, bez uvedení autora.) Bylo tedy jen otázkou času, kdy pověstná železná pěst dopadne i na Zahradníčka. Těžko říci, zda už nějaký čas před svým zatčením uvažoval o tom, že by mohl očekávat nezvanou návštěvu, ale dá se předpokládat, že určité obavy měl – nejen kvůli obecné politické situaci, ale i proto, že jen asi tři týdny předtím byli v Brně zatčeni spisovatel, redaktor a ředitel Družstva Moravského kola spisovatelů Václav Prokůpek a divadelní dramaturg, režisér a básník Václav Renč, v Praze pak spisovatel a úředník Národní galerie Josef Kostohryz. A dříve či později byli zatčeni i další katoličtí spisovatelé a intelektuálové.

    Čtvrtek 14. června roku 1951 byl docela obyčejný všední den. Přesto se právě tehdy tragicky změnil i život básníka, redaktora a překladatele Jana Zahradníčka. O půl osmé ráno zazvonili na dveře jeho bytu v Brně, v Černopolní ulici číslo 50, kde manželé Zahradníčkovi žili se třemi malými dětmi (všechny křtil kněz a známý literát Jakub Deml, nejmladší Kláře byly necelé tři týdny), příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ho přišli zatknout. („Očima ještě v ráji synáček nechápe, proč jsem tak nakvap odcházel onehdy ráno, když pro mne přišli ti cizí lidé.“ Dům Strach).

    Zatčení literáti byli rozděleni na pražskou a brněnskou část. Zahradníček byl zařazen do brněnské skupiny s Bedřichem Fučíkem, Zdeňkem Kalistou, Josefem Knapem, Františkem Křelinou a několika dalšími: represivní moc ji označila názvem Václav Prokůpek a spol., neboť právě ruralistický spisovatel Václav Prokůpek byl určen za vůdčí osobnost této skupiny. Brněnské zasedání pražského státního soudu se konalo začátkem července 1952, vycházelo z údajné velezrady obviněných a ve vykonstruovaném procesu vyneslo velice tvrdé tresty. Prokůpek byl odsouzen ke dvaadvaceti letům vězení, Zahradníček byl potrestán třinácti lety žaláře: pod rozsudkem je podepsán JUDr. Vladimír Podčepický – ten pak v roce 1968 spáchal sebevraždu. V obvinění bylo zneužito i Zahradníčkova setkání s přáteli na podzim v roce 1948 při vinobraní v obci Starovičky (nedaleko Hustopečí). O tomto posezení podal zprávu spolupracovník StB, estébáky pak bylo označeno za protistátní spikleneckou schůzku (zúčastnil se jí i F. Křelina). Formulace obsažené v rozsudku byly zcela absurdní: obsahovaly například zmínky o formálně vybroušené básnické propagaci nejreakčnějších vatikánských názorů či o protisocialistickém a protipokrokovém charakteru poválečných veršů. V roce 1956 byl Zahradníčkovi rozhodnutím Krajského soudu v Praze trest snížen o čtyři roky, zřejmě na zásah básníka Jaroslava Seiferta u prezidenta Antonína Zápotockého. Už po zatčení se jménem Svazu československých spisovatelů Zahradníčka zastali Vítězslav Nezval (byl potom jeho procesu přítomen) a Václav Pekárek, zatímco část vedení SČSS (Drda, Nový, Čivrný, Štoll) mu po procesu přitížila.

    Platí-li rčení Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje, pak se Janu Zahradníčkovi dostalo Boží milosti opravdu vrchovatě. Už v dětství si těžce poškodil páteř pádem ze seníku a tělesné postižení ho handicapovalo po celý zbývající život. Po zatčení musel vystřídat vězeňská zařízení v Brně, Znojmě, Praze, na Mírově a v Leopoldově, ale protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, obdržel v roce 1956 smutnou zprávu, že v třebíčské nemocnici umírá jeho manželka i děti po otravě muchomůrkou zelenou. Dcery Zdislava a Klára bohužel na otravu jedovatými houbami zemřely, manželka Marie a syn Jan z nebezpečí vyvázli. („Nechť spí dcerečky naše bokem mateřské země z noci do noci kolébány. Nechť spí. Nechť spí, než procitnou k hrám v zelených stržích nebes.“ Čtyři léta) Vězni Zahradníčkovi byl výjimečně na dva týdny přerušen trest (o ně mu bylo věznění později prodlouženo), aby se mohl zúčastnit posledního rozloučení s oběma dcerami: zřejmě se tak nestalo z humanitárních důvodů, ale proto, že krátce předtím bylo vydáno již zmíněné soudní rozhodnutí o zkrácení trestu; velení Mírova dokonce navrhlo olomoucké prokuratuře Zahradníčkovo podmínečné propuštění, což ale později změnilo kvůli udání ohledně výroků pronesených Zahradníčkem na veřejnosti v době přerušení trestu. K propuštění tedy došlo až po dalších čtyřech letech. Domů se tak básník dostal po amnestii z května 1960: nevracel se však do Brna, ale na rodnou Vysočinu – narodil se totiž v roce 1905 v obci Mastník nedaleko Třebíče a měl šestnáct sourozenců, z nichž se vyššího věku dožilo jen sedm. Staronovým domovem se Zahradníčkovi stal Uhřínov (u Velkého Meziříčí), kde pobýval již před válkou u svého švagra, faráře a básníka Jana Dokulila, s nímž a s dalším farářem Jakubem Zemkem tam za války pomáhal ukrývat manželku generála Ludvíka Svobody, pozdějšího československého prezidenta. V lednu 1948 za to dokonce dostal děkovný list z ministerstva národní obrany, ten mu ale zakrátko nebyl nic platný, poněvadž Ludvík Svoboda již dělal pouze účetního v jednom zemědělském družstvu. Z Uhřínova také pocházela Zahradníčkova žena, jež se tam s dětmi vrátila, když byla vypovězena z Brna. Na Vysočině Zahradníčka po jeho propuštění z vězení čekala nejen manželka se synem (nikdo tehdy nemohl ani snít, že ten se stane zhruba po půl století sněmovním poslancem a poté senátorem), ale i tříletá dcerka, pojmenovaná po mamince Marie, která byla počata v době Zahradníčkovy „dovolené“ v září 1956: krátce po dvou ztracených dětských životech tak vznikl jeden život nový… Janu Zahradníčkovi byl však po všech prožitých útrapách dopřán po návratu z vězení už jen necelý půlrok života: jeho nemocné srdce dotlouklo v pouhých pětapadesáti letech, začátkem října roku 1960. V 60. letech byl rehabilitován (podobně jako jiní v politických procesech odsouzení autoři), plného ocenění se mu dostalo až po roce 1989.

    Je obdivuhodné, že tento subtilní, ba až neduživý muž, jehož život provázely rány osudu ne nepodobné biblickým ranám egyptským, dokázal – i díky víře, byť se ho občas zmocňovala i beznaděj a někdy téměř podléhal zoufalství – udržet si ve vězeňském prostředí mravní integritu i schopnost básnické tvorby. Své verše uchovával hlavně v paměti. Na Pankráci se mu naskytla nečekaná možnost k vynesení lístků s verši díky důvěryhodnému strážnému Sislovi. Strážný lístky uschoval: bylo to ovšem značné riziko, takže není divu, že se je odvážil odevzdat do správných rukou údajně až v době Pražského jara. Na Mírově zase Zahradníček dostal od jednoho z velitelů věznice sešit, do něhož mu bylo dovoleno psát verše. Musel ho ovšem předkládat ke kontrole, ještě v době věznění se však sešit ztratil.

    Jan Zahradníček byl jistě jeden z našich nejosobitějších literárních tvůrců. V prvních etapách jeho životní pouti by však takové směřování odhadl málokdo. Budoucí básník pocházel ze selského rodu, který provozoval i hostinec, v němž Jan vypomáhal. Po obecné škole ho rodiče dali na krejčovské řemeslo, z něhož zběhl na reálku v Třebíči, kde maturoval s vyznamenáním. Na Karlově univerzitě studoval v letech 1926–1930 germanistiku, českou a francouzskou literaturu, filozofii a estetiku. Namísto státních zkoušek složil nejprve nižší a v r. 1931 i vyšší knihovnickou zkoušku. Verše psal už v době studií, po nichž působil coby redaktor, literát a překladatel – například děl T. Manna, Rilkeho, Galsworthyho, Danta a dalších. Básně a literárněkritické i jiné stati publikoval v řadě periodik, například v  Akordu, časopisu katolicky orientovaných autorů pro literární kritiku a teorii, který dokonce řídil od počátku čtyřicátých let do roku 1948, kdy byl tento časopis zastaven. Už za studií se stýkal s řadou literátů, nějakou dobu dokonce bydlel společně s Františkem Halasem. Bedřich Fučík zaznamenal zajímavou historku z této doby: „Halas měl nad svou postelí kovový reliéf Lenina, Zahradníček obrázek Panny Marie. Pokud byli oba kumštýři doma, oba portréty byly tam, kde měly být. Ale jakmile jeden odešel, musil očekávat, že druhý mu jeho idol sundá a někam pohodí.“ Ani Zahradníčkovi nebyl tehdy zcela cizí poněkud bohémský způsob života, i když brzy se prosadila jeho klidnější povaha a katolické přesvědčení. Zajímavý citát z jednoho Halasova dopisu Zahradníčkovi uvedl ve své Skryté tváři české literatury Z. Rotrekl: „Ty máš sv. Augustýna a co mám číst já? Komunistický manifest? Je to doopravdy nějaká láska, ty Tvé přísné lesy a tma. Potřeboval bych, aby mě to také profoukalo a strhalo všelijaké to falešné a křiklavé peří, které narůstá.“ Zatímco Zahradníčkovy první sbírky (Pokušení smrti, Návrat) ovlivnily fascinace smrtí a melancholie („Obklopen zástupy svých žalujících stínů nedovedu již odolávat sladkým pokušením smrti…“ Pokušení smrti), později se v jeho verších projevila jeho křesťanská víra a souzvuk se světem přírody. Za vrcholy Zahradníčkovy předválečné tvorby bývají pokládány sbírky Jeřáby, Žíznivé léto a Pozdravení slunci. („Krajiny známé ze bdění a ze sna, kde prázdno polí stře se do hnědi, ať nachýlí se žití mé, ať klesna znám štěstí těch, kdo ještě nevědí.“ Jeřáby) V době německé okupace se upnul na katolickou, najmě svatováclavskou tradici (Svatý Václav, Stará země, Žalm z roku dvaačtyřicátého). Už po skončení druhé světové války mu byly tyto tendence vytýkány, ostatně Zahradníček se netajil svými odmítavými postoji a výhradami vůči prvorepublikovému protestantismu a liberálnímu demokratismu. Zahradníčkova skladba La Saletta (1947), spojovaná se 100. výročím  mariánských proroctví ve Francii v roce 1846, je plná skepse k dalšímu vývoji civilizace. Coby obraz totalitní zvůle vyznívá sbírka Znamení moci (z roku 1951, vydaná sice v roce 1969, náklad byl však zničen). Od roku 1948 mohly Zahradníčkovy sbírky vycházet leda soukromě, antedatovány, nebo až o mnoho let později (Rouška Veroničina, Ježíškova košilka, Čtyři léta). Některé byly publikovány v zahraničí – například u Škvoreckých v kanadském Torontu vyšla v roce 1981 knížečka veršů Dům Strach. Před několika lety bylo také vydáno 250 Zahradníčkových dopisů z let 1951–1960, poslaných z vězení manželce Marii (Mezi nás prostřena noc). Dopisy od manželky posílané Zahradníčkovi do vězení bohužel chybějí, protože si je vězeň nesměl ponechat. Publikace představuje pozoruhodný soubor – bez ohledu na to, že pisatel měl omezené možnosti vyjádření, které dovolovaly psát de facto jen o rodinných a některých praktických věcech. Neboť i když se jednalo o soukromé dopisy, samozřejmě podléhaly vězeňským předpisům, takže byly přísně cenzurovány, nemluvě už o tom, že četnost dopisů se řídila zařazením vězně do jedné z několika výhodnostních kategorií, případně prostě vyžadovala souhlas příslušného velitele. Nemohly tak vzniknout nějaké vytříbené literární skvosty, když vězeň si potřeboval napsat ženě o zaslání košil či kapesníků. Přesto mají listy jistou úroveň a jejich četba není nějakým voyeristickým nahlížením do soukromí, ale dojemným, smutným a poučným historickým pramenem. Z dopisů je ovšem na první pohled zřejmé, že Zahradníček se v krutých podmínkách tzv. nápravného zařízení upjal především na svou rodinu, že z dětí se zajímal hlavně o syna, že občasnou beznaděj zapuzoval vírou ve svůj návrat ke svým nejbližším a vírou v Boha, který na něho seslal těžkou zkoušku. Mezi dopisy, které předcházejí tragickému úmrtí jeho dvou malých dcer, a těmi, které po této hrozné události následují, je pochopitelně určitá časová cézura, nicméně právě v jednom z oněch následných dopisů nalezneme také jeden z mála jasných záblesků radosti a naděje, když Zahradníček projevil výrazněji než jindy hlubokou lásku své ženě po jejím oznámení, že díky jejich setkání při přerušení trestu nosí pod srdcem jejich další dítě. Po narození dcerušky si v listech několikrát povzdechl, jak lituje, že malou až do svého návratu nebude vůbec znát, podivuje se také nad tím, že o ní píší jako o Marušce, pro něho trochu nezvyklé podobě rodného jména. Značnou naději projevil v dopise napsaném po informaci, že bude možná předčasně propuštěn. Když se dozvěděl o opaku, nemohl zapřít ve svém psaní hořké zklamání, ale na druhé straně opět projevil osobní statečnost a vůli k překonání i tak těžké překážky, jakou představovala vidina dalších čtyř let věznění (ta „čtyři léta“ jsou nejen názvem jedné básně, ale díky B. Fučíkovi se později dostala i do titulu jedné Zahradníčkovy básnické sbírky).

    V dopise B. Fučíkovi se Zahradníček kdysi vyznal: „Báseň je jiskra, která odlétla od kovadliny, kde se kuje zbroj duše – nic víc. (…) Pravá báseň je jenom odlesk, jenom svědectví, že se děje něco krásného a slavného. Ale toto svědectví nemá platnosti ustavičné…“ V šestém ročníku svého Zápisníku proslulý literární kritik F. X. Šalda napsal o Janu Zahradníčkovi: „Je to veliký kouzelník verše (…). Jeho vesmír je (…) hudebně nekonečný, polyfonicky instrumentovaný a rozrůstající se neustále do nových a nových prostorností.“ Potvrzuje se to i dnes. A rovněž i dnes – ostatně jako kdykoli dříve – platí, že nemusíte být zrovna z pravé strany politického spektra, abyste uznali politické procesy 50. let za hrůzný zločin, stejně jako nemusíte být právě hluboce věřícím katolíkem, abyste uznali Zahradníčkovy kvality básnické i kvality lidské.

JAN MERVART

 

Vlevo: Ukázka z publikace Z. Rotrekla Skrytá tvář české literatury (Blok, Brno 1991) s fotografií básníka Jana Zahradníčka z archivu Z. Rotrekla.  Vpravo: Pamětní deska na rohu Biskupské ulice v Brně připomínající J. Zahradníčka a sídlo redakce časopisu Akord v letech 1946–1948.

Foto: autor