Režisér Zdeněk Kaloč má osmdesát

09.12.2018 14:55

    Kdo alespoň jen potkává režiséra Zdeňka Kaloče v brněnských i jiných divadlech, určitě by mu nehádal čerstvých 80 let, narodil se 10. prosince 1938 v Ostravě. Kdo má to štěstí a zná ho blíž, ví, že je obvykle dobře naladěn, svěží, plný energie a stále se zajímající o současné dění nejen divadelní. Jako režisér proslavil české divadlo i v zahraničí a Brňáky může těšit, že nejdelší část svého tvůrčího života prožil v činohře dnešního Národního divadla Brno, tedy v Mahenově divadle, v Mahenově činohře. O divadle dovede vyprávět s velkým zaujetím.

    Z jeho životopisu připomeňme, že ve Frýdku-Místku žil až do junáckých let, po gymnáziu vystudoval na pražské DAMU režii, byl žákem mj. Alfréda Radoka a Radovana Lukavského. A v roce 1961 začal ve svém prvním režisérském angažmá v tehdejším Divadle Julia Fučíka na Výstavišti, později Divadle bratří Mrštíků. Dříve narození si ještě pamatují toto svérázné divadlo na výstavišti, za první republiky tam vystupovala i slavná dvojice W+V. V lednu 1966 nastoupil jako kmenový režisér Mahenovy činohry. Jiný velký divadelník, režisér a někdejší ředitel Národního divadla Brno Mojmír Weimann, označuje toto období za nejzářivější éru dosavadní historie první brněnské činohry. Ještě jako host inscenoval Kaloč v „Mahence“ Klicperova Hadriána z Římsů. Následovaly Uhdeho Děvka z města Théby, Šúdrakův Hliněný vozíček, Euripidovy a Sartrovy Trójanky. Velmi úspěšná inscenace Puškinova Borise Godunova byla v době nastupující normalizace (1970) po několika reprízách stažena.

    Za Kaločova působení v Brně vyrostla řada výrazných hereckých osobností, jmenujme alespoň Vlastu Fialovou, Helenu Kružíkovou, Ladislava Lakomého, Josefa Karlíka nebo Jaroslava Dufka, nositele Ceny Thálie za roli Fjodora Karamazova v inscenaci Bratři Karamazovi (1995).

    V době normalizace Kaloč nerezignoval, nýbrž se zaměřil na ruskou klasickou tvorbu i na špičkové tituly ze soudobé produkce sovětských autorů. Vedle Godunova to byla velká tolstojovská freska Vojna a mír a první z jeho dodnes připomínaných inscenací děl F. M. Dostojevského – Idiot se zmíněnými Ladislavem Lakomým a Jaroslavem Dufkem ve stěžejních rolích Myškina a Rogožina. Idiota inscenoval Kaloč později i v pražském Národním divadle. Z inscenací sovětských autorů rozhodně stojí za zmínku první české uvedení titulu kirgizského autora Čingize Ajtmatova Den delší než století a Gorinova dramatická adaptace povídek Šoloma Alejchema Tovje vdává dcery. V této době, tedy v 70. a 80. letech, se Kaloč nevyhýbal rovněž české klasice. V roce 1981 byly výraznými inscenacemi Jenůfa a Gazdina roba podle Gabriely Preissové. Gazdinu robu uvedl později v Divadle na Vinohradech s Dagmar Veškrnovou v titulní roli a v roce 1976 vzbudila zaslouženou pozornost jeho inscenace Jenůfy v brněnském studiu tehdejší Čs. televize. Jenůfku hrála Ivana Valešová, Lacu Miroslav Středa, Števu Svatopluk Skopal, Karolku Libuše Šafránková. Kostelničkou byla Dana Medřická. Ačkoli tato herečka v Brně v letech 1940 až 1941 začínala, byla tato její role jedinou natočenou v brněnském tv studiu. V osmdesátých letech je Kaloč podepsán pod inscenací dvou Tylových textů  Strakonického dudáka a scénické montáže Dvě stě čtyřicet sedm dní, Jan  Hus, kde uplatnil princip prolínání původního Tylova textu s úpravou Jindřicha Honzla a s vlastním autorským vkladem.

    Po Listopadu 1989 se Kaloč vrací k dosud zapovídaným autorům. S úspěchem uvádí původní novinku Karla Sidona Shapira, hry francouzského dramatika Paula Claudela Zvěstování panně Marii a Saténový střevíček. Vrací se rovněž k ruské klasice. Po Gogolově Ženitbě si vybral Fjodora Michailoviče Dostojevského a jeho Běsy, Zločin a trest a Hráče a již zmíněnou a Thálií ověnčenou inscenaci Bratři Karamazovi. Milovníci divadla mají v paměti jeho novější inscenace, například v jednom večeru uváděnou trilogii A. V. Suchovo-Kobylina pod názvem Tearelkinova smrt, případně Dvojhlavý orel (Cocteau) nebo Kozlí zpěv (Werfel). Patří sem i Hamptonovy Nebezpečné vztahy i Shakespearův Hamlet. Zdeněk Kaloč působil i na dalších českých scénách – v Národním divadle moravskoslezském a v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, v plzeňském Divadle J. K. Tyla. V norském Oslu režíroval Ze života hmyzu od bratří Čapků a v ruské Voroněži Haškova Švejka. V Německu, Rusku, Řecku a v Bulharsku uvedli Kaločovu hru Mejdan na písku. Sám ji režíroval v brněnské televizi. V pražském Divadle Ungelt měl velký úspěch muzikál A. L. Webera Líp se loučí v neděli s Martou Kubišovou. Dostala Thálii za rok 2001.

    V bohatém výčtu Kaločovy tvorby nesmí chybět operní režie. Na scéně Janáčkova divadla v Brně to byly tři janáčkovské inscenace  Z mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa, v pražském Národním inscenace oper Trojí přání od Bohuslava Martinů, Síla osudu Giuseppe Verdiho a Pucciniho triptych Il trittico. V plzeňském divadle uvedl Borise Godunova, výčet ovšem není celý.

    Kaloče odborníci oceňují jako režiséra, jenž důkladně analyzuje text, avšak případné změny ve struktuře díla u něj nikdy nejsou v rozporu s původním autorským záměrem. Kladně a s respektem o něm hovoří herci. Kaloč je od roku 2003 držitelem Ceny města Brna v oboru dramatické umění.  (tr)