Sochařka Sylva Lacinová-Jílková

(6. 3. 1923 Brno – 20. 1. 2019 Brno)

17.03.2019 19:50

    Brněnský chodec při své, zpravidla kvapné chůzi ulicemi, náměstími, parky, snad jen periferním viděním vnímá sochy, reliéfy, pamětní desky, které po usazení v místě s okolím splynou v jeden celek. Kolemjdoucí ví, že tu jsou, existují, pouze málokdo se zastaví a obhlédne dílo zblízka. Ještě míň je těch znalých tvůrce, vědoucích, kdo vtisknul tvar a podobu dřevu, kameni, kovu.

    Na mnoha místech v Brně se potkáváme s řadou děl, nesoucích podpis paní Sylvy Lacinové. – Pamětní desky Petra Bezruče či Oldřicha Mikuláška, busta Viktora Kaplana, sousoší „Pohostinství“ u hotelu International, „Ženy po koupeli“ na náměstí 28. října, „Česající se dívka“ za Domem umění, okouzlující něžnou krásou i grácií zachyceného pohybu, „Hudba“ v Kohoutovicích jímavá, tóny rozechvělá… Nejen zde se s paní sochařkou setkáme. Její práce zdobí více míst Moravy i Čech.

    Od pohledu na sochařku, navíc autorku monumentálních děl, nevypadala. – Žena subtilní, jemná, do vysokého věku vyzařující půvab a šarm. Dáma vnímavá, noblesní, přitom ani trochu neokázalá, skromná.

    Celý svůj čas žila a tvořila v Brně. Po návratu z pražských studií ji doma ve vilce v Masarykově čtvrti čekal ten nejlepší svatební dar: – Nově zbudovaný ateliér. Tehdy se jí zdál prostor až příliš rozlehlý. Po letech, když sem vstoupil návštěvník, nevěděl, kam pohlédnout dřív. Bylo nač se dívat, vrchovatě byl dávno zaplněn plastikami, modely, torzy, studiemi…

    Sochařka Lacinová prožila dlouhý a plný život. Uměla zajímavě vyprávět, ani v nejmenším však nebyla z těch, kteří o sobě rádi hovoří, ptát se bylo třeba. Trochu se i zasloužila, že jsem se z chvátajícího brněnského chodce posunul k tomu, co si občas rád udělá pauzu a jen tak se zadívá…

    Kdysi jsem v krátkém fejetonu psal o osudu soch. Ony totiž, ač neživotné, sdílejí a spoluprožívají s lidmi události, jak je dokutálí kolo dějin, když se čas od času pořádně roztočí. To pak nastane kácení, bourání, strhávání skulptur, plastik a jiných připomínek překonané minulosti. Sotva kdo by si přál setkávat se na veřejném prostranství s bronzovými Hitlery či Staliny. Ve vybraném, omezeném množství patří do skladu muzea kuriozit dějin. Když se však zvedne vichr společenského obratu, odfoukne často i co mohlo a mělo zůstat. Za příjemných setkání s paní Sylvou Lacinovou mě zvlášť zaujalo vyprávění, jak sochy a jiná umělecká díla nenápadně mizí i za docela všedních, obyčejných dní.  A pozorný chodec se ptá: kde ty všechny sochy jsou…

Mohla jsem být hostinskou

    Upřímně řečeno, do školy jsem ráda nechodila. Ve vyučování jsem si čmárala, kreslila, i do učebnic a sešitů. Při svém malování jsem vždycky měla pocit, že mi něco chybí: plasticita, třetí rozměr. Už v dětství jsem ráda modelovala, i když jen z toho nejdostupnějšího materiálu: plastelíny. O sochařství jsem nevěděla skoro nic. V sextě jsem se rozhodla, že na gymnáziu dál pokračovat nechci. Od rodičů jsem pochválena nebyla. – Něčím se přece musíš živit!

    Tak jsem se ocitla na odborné škole hostinské. Školu založil pan profesor Dašek, tehdy známá brněnská osobnost. Měl restauraci na Kobližné. Pamětníci snad ještě znají slogan „Každá flaška, chválí Daška!“

    Na rozdíl od paní Lacinové jsem pana profesora osobně nepoznal, slogan mám však v paměti. Tyhle věci se přenášejí na následující generaci, pak se zvolna z kolektivní paměti vytrácejí. Flaška pana Daška je pro mě hezkým příkladem původního brněnského „hantecu“ z dob, kdy německá slova jaksi mimoděk vklouzávala do hovorové češtiny.

    Ve škole bylo docela veselo, samy jsme nejen vařily, ale učily jsme se třeba hrát kulečník. Odpoledne jsem docházela do řezbářské a restaurátorské dílny bratrů Kotrbů. Karel Kotrba byl především restaurátorem, Heřman řezbářem. Byl tu také vyučenec Kotrbů, řezbář František Moštěk, se kterým jsem později hodně spolupracovala. V restaurátorské dílně schované v uličce za chrámem na Petrově jsem uprostřed války prožívala nádherné dny. V poklidu, který tu panoval, člověk přestával myslet na všechnu tu okolní hrůzu. Na stěně jsme měli mapu, jak fronta postupovala, zapichovaly se praporečky, stále bližší a bližší… Můj první učitel Heřman Kotrba byl nádherný člověk. Laskavý, vzdělaný v kunsthistorii, jedinečný znalec materiálu, se kterým pracoval, mistr svého řemesla. Velká škoda, že slavná dílna mistrů Kotrbů už neexistuje.

    Také jsem tam docházel. O něco později. Ne uprostřed hrůz války, pouze za tísnivě bublavé normalizace sedmdesátých let. Nacházel jsem tu samou oázu klidu a přátelské atmosféry. U pana Heřmana, v království plném krásných artefaktů a třísek z dílny mistra řezbáře, nalezli přístřeší a místo k vlastní tvorbě malíř Vladimír Svoboda a se dřevem pracující sochař Miloš Vlček. Ti tři byli každý jiný, řadu let tu každému z nich šla vlastní práce od ruky, rozuměli si. Dokázali si i najít čas k povídání s četnými návštěvníky. Známou dílnu odvál čas, jako tu pár kroků odtud, též na Petrově, kde pracoval mistr knihovazačského umění pan Jindřich Svoboda.

    Válka se blížila ke konci a já si přála dostat se do Prahy na Akademii výtvarných umění. Vypravila jsem se do Zlína, kde byla tehdy škola s mimořádnou úrovni, vyučovala tu řada předních uměleckých, současně pedagogických osobností. Pan profesor Vincenc Makovský neměl v sochařině ženy zrovna v lásce, udělal však výjimku, dovolil mi pracovat pod jeho vedením. To nedlouhé období několika měsíců bylo pro mě velice důležité. Dodnes, když posuzuji vlastní dílo, uvažuji, jak by se na ně asi díval profesor Makovský…

    Hostinskou školu jsem ale dokončila! Dokonce jsem dostala diplom, že mohu provozovat živnost hostinskou! Tatínek se radoval. Naši říkali: víš, není snadné něco prodat, když člověk začne malovat nebo dělat sochy. Musíš mít něco pro případ, kdybys jako sochař neuspěla!

    Ke konci května roku 1945 jsem jela do Prahy ke zkoušce. Přijali mě. Na Akademii jsem byla zařazena do ateliéru Otakara Španiela. Z toho jsem šťastná nebyla, protože já si přála dělat monumentální sochařinu u profesora Karla Pokorného. Nakonec se mi to podařilo, tak jsem po Makovském měla dalšího vynikajícího učitele. Léta studií v Praze byla z nejkrásnějších období mého života. No, byla jsem mladá... Vidíte, a dnes jsem skoro nejstarší z brněnských sochařů!

Nemohli mě nutit do Gottwaldů

    Zase jsem byla doma, v Brně. Tady jsem se narodila a dům, ve kterém žiji, je přesně tak starý jako já. Čili: hodně starý. Ještě před ukončením studia jsem se provdala a před návratem mi tu manžel nechal postavit ateliér. Dnes se tu skoro nedá pohnout, přitom z toho, co jsem udělala, by se sem vešel jen zlomek. Přijali mne do Svazu výtvarných umělců a dařilo se mi i prodávat. Určitě také díky spolupráci s mým bratrem Luborem, architektem. Byl nejen výtvarně nadaný, ale také velmi aktivní. Vlastně to byl on, kdo mne tlačil do různých soutěží. Já jsem byla sice pilná, průbojná ale ne. Vždycky jsem pochybovala, spíš si říkala: to nedokážu, to není možné… Bratr byl však neúprosný a nahnal mě do toho. Často jsem si i tajně přála: ať skončím v soutěži raději druhá a nedojde k realizaci.

    Pro výtvarníky bylo v té době velmi dobré, že při výstavbě se počítalo s určitým procentem na umělecká díla. Měla jsem také štěstí, že se na mě často obraceli architekti o spolupráci. Účast v soutěžích a práce na monumentálních dílech vyžadovaly hodně času, komorních věci mám proto poměrně málo.

    Přišel srpen 1968 a následné prověrky. V komisi vykládali, že Dubček byl pěkná potvora, paktoval se s tou Kubišovou, chtěli, abych mluvila stejně. To mi nešlo. Ptali se, zda souhlasím se vstupem spřátelených vojsk, to jsem nemohla. Pak řekli, abych šla ven, že rozhodnou. Moc příjemně mi nebylo. Trnula jsem: jen, aby mě nevyhodili z Fondu! Přes ten se muselo účtovat, to bych nemohla nic dělat.

    Vyloučili mě jen ze Svazu výtvarných umělců, a také z účasti na soutěžích. To mi však nakonec tolik neuškodilo. Alespoň se na mne neobraceli a nemohli mě nějak nutit, abych dělala Gottwaldy a podobné věci. Strach jsem ale tehdy měla, trochu jsem už i počítala, že možná uplatním tu svou hostinskou kvalifikaci.

Přátelé, štěstí a zlatá kolie

    Myslím, že jsem měla v životě štěstí na lidi kolem sebe. V sedmdesátých letech se na mě obraceli i architekti, které jsem neznala, a nabízeli mi práci. Tak přišel kupříkladu architekt Jan Dvořák a povídá: Paní Lacinová, vás vyhodili ze Svazu, že? – Takže vám nesu práci. Tak vznikla plastika Křídla, na tehdy novém autobusovém nádraží v Brně. Ještě předtím jsem navázala jinou spolupráci, díky zvláštní šťastné náhodě. Můj syn si moc přál psa. Když jsem se ho ptala: Honzíku, nechtěl bys bratra nebo sestřičku? – Ne. Já chci psa! V novinách jsme objevili inzerát na štěně kolie. Rozjeli jsme se na místo a tam se ukázalo, že prodávajícím je architekt Horáček. Do té doby jsem ho neznala. Pracoval pro Spoje. Odjížděli jsme se štěňátkem zlaté kolie a s nabídkou ke spolupráci, která pak trvala dlouhý čas.

    První samostatnou výstavu jsem měla až ve svých šedesáti letech. Díky tehdejšímu řediteli Moravské galerie Jiřímu Hlušičkovi. Nemyslela jsem, že by v té době měl někdo odvahu, dělat mi výstavu. Říkala jsem mu, že z toho bude mít nepříjemnosti, on, abych to nechala na něm, že je to jeho věc a starost. A tak se má první samostatná výstava v roce 1983 v Moravské galerii konala.

    Po převratu v roce 1990 jsem dostala nabídku na samostatnou výstavu v Praze. Nevěděla jsem, zda přijmout, uvažovala jsem o pozdějším datu k mým sedmdesátinám. Pan Hlušička radil, abych neváhala, další nabídku, že nejspíš nedostanu. Určitě měl pravdu. V Praze je mnoho výtvarníků, z mimopražských mají šanci představit se spíše členové některé výtvarné skupiny v rámci její prezentace. To já jsem nebyla. Takže má velká samostatná výstava se v roce 1990 v pražské Nové síni konala.

    Opravdu jsem měla v životě štěstí na hodné lidi kolem sebe. Také na výborné spolupracovníky. – To byl už vzpomenutý vynikající řezbář pan Moštěk, nebo pan Stárek, výborný kameník z Olomouce, vyučený u sochaře Pelikána.

Kde ty všechny sochy jsou

    Mé věci jsou ve více galeriích, vystavenu jsem však nikdy žádnou neviděla. Všechno je někde v depozitářích, skladištích, ve sklepích. Netrápí mě to, sochy mám po celé Moravě i v Čechách. Některé ale jaksi mizí.

    Dělala jsem kdysi velkou vodní stěnu, byla v jednom pavilonu na výstavišti… A najednou mi telefonují: Paní Lacinová, musíte si to odvézt, tady se bourá. Povídám: ježíšmárja, jak a kam odvézt? Vždyť to má dvanáct metrů! Nakonec mi vždy pomůže pan stavitel Jaroslav Mittag. Rozebraná stěna odpočívá teď v jeho skladišti. Možná najde uplatnění v novém vysokoškolském areálu.

    Česající se dívka ze zahradní kavárničky nad Grandhotelem, musela pryč, jak se tam stavěla nová obchodní budova. Nějaký čas pobyla v mé zahradě, pak se postaralo město. Dnes má své místo v parku za Domem umění.

    Jindy volají z jednoho obchodního centra: potřebujeme místo na orientační tabule. Do čtrnácti dní si to musíte odvézt! Zasahuje opět pan Mittag. Šestimetrový měděný reliéf zachráněn. Dnes už je v hale Ekonomicko-správní fakulty.

    U Mrštíků, v dnešním Městském divadle jsem měla takový sloup. Myslím, že tam působil dobře, přitom podpíral konstrukci. Pak se doslechnu, že se tam něco děje. Vejdu a jako sloup stojím já. Půlka už byla osekaná. Kdyby aspoň předem řekli. Povídám: ježíšmárja, co to rozbíjíte? – A oni: To my musíme. Bude tu nový interiér.

    Ve vstupu do kláštera voršilek, kde sídlilo Technické muzeum, jsem měla reliéf. Je pryč. Zmizel…

    Některé věci mizí. Strhnou se pro novou omítku, že probíhá rekonstrukce, dosloužily, prostě se už nehodí, musí pryč. Někdy je nahradí věci nových tvůrců, kteří mají své dnešní architekty, jako ti naši měli nás. Tak to je…

    Tak docela by nemuselo. Rekonstrukce může nutit k odstranění díla, které se snad nové koncepci prostoru příčí, mělo by však být uchováno nebo najít uplatnění na jiném místě. Nové tvorbě se otevírají nové budovy a jejich okolí, zůstává množství vhodných míst ve staré zástavbě.

    Procházím parkem v blízkosti Česající se dívky. – Kde ti všichni lidi jsou…

    Sylva Lacinová-Jílková (6. 3. 1923 Brno – 20. 1. 2019 Brno), významná sochařka, autorka monumentálních plastik a realizací v architektuře. Její práce jsou ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie Brno a v dalších. V roce 1950 byla zakládající členkou Svazu československých výtvarných umělců. Roku 1969 vyloučena,1986 znovu přijata. Od roku 1990 byla členkou Unie výtvarných umělců a Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska.

    V roce 1955 společně s bratrem, architektem Luborem Lacinou obdržela Cenu osvobození města Brna. Roku 1960 získala čestné uznání k 15. výročí osvobození Československa. Krajská cena Antonína Procházky jí byla udělena v roce 1965.

    Za celoživotní dílo obdržela v roce 1996 Cenu města Brna.

    (Rozšířený text vychází z rozhovoru, který jsem napsal pro Literární přílohu KAMu (2006).

JAROSLAV ŠTĚPANÍK