Ve svých devadesáti odešel Erik Knirsch, kapelník legendárního brněnského big bandu

25.07.2018 22:15

    Setkání s kapelníkem, aranžérem a skladatelem Erikem Knirschem bylo vždy i schůzkou s precizností, přesností, smyslem pro řád a pořádek, s tím související řečí bez zbytečných slov – a se skromností. Tyto rysy byly u známého brněnského hudebníka čitelné takřka na prvý pohled. Na co nepadl přímý a jasný dotaz, zodpovězeno nebylo. Vždy jaksi předpokládal, že druhý ví, nač se ptát, a pakliže se tázající na něco neptá, je to pro něj nejspíš nezajímavé, nepodstatné. Se svou paní, naturelu zcela odlišného, obýval rodilý Ostravák dlouhá léta domek v Brně Žabovřeskách. Ta svůj protějšek samozřejmě dobře znala, měla tedy nutkavou potřebu do rozhovoru vstupovat, a to důležité sama doplnit.

    Hudební život Erika Knirsche se dělí na dvě části: v druhém období, časově delším, je dirigentem Orchestru Studio Brno a skladatelem. V tom prvním (od padesátých let do půle šedesátých) kapelníkem velkého tanečního orchestru, který je magnetem pro tehdejší brněnské mládí. Ze stabilně vyprodaných sálů, je to především „domácí“ Stadion na dnešní Kounicově ulici, tehdy „na Lenince“. Hrálo se v rytmu swingu, pak přišel rock and rolll, tehdejší mocí považován za nebezpečný, až ďábelský tanec, nástroj diverze pokleslé západní kultury. Knirschův big band sobotu co sobotu přinášel čerstvé hudební novinky. Kapelník je nastudoval z poslechu zahraničního rozhlasu, upravil pro orchestr, napsal český text a dodal titul. Prakticky bez prodlení se tak v Brně tančilo na nejnovější světové hity (či šlágry). V době, kdy z domácího rozhlasu hned od rána zněly budovatelské a bojové písně, jak šel Frantík kolem zahrádky, že tmy vláda je svržena a zítra se bude tančit všude, mladí z Brna i okolí vyráželi v sobotu večer „na stadec, na Erika“.

    Každý týden stály před pokladnou dlouhé fronty, zahájila vzpomínkou jeho paní. Vždycky jsme s holkama losovaly, kdo to vystojí. Jednou ve škole dopadla třída špatně při písemce a spolužák napsal na tabuli:

    Utiší vám každý bol
    Knirsch a jeho rokenrol

    A nedávno mě zastavila ve městě nějaká starší dáma. Vystoupila z auta s vídeňskou espézetkou a povídá: Já vás odněkud znám. Odkud já vás znám? Hm. Nechodila jste na stadec? A hned bylo jasno.

    Velký sál Stadionu a orchestr, který hrál s plným nasazením s pořádnými decibely v rytmu rokecu, praskal ve švech. Sál Stadionu byl i jinak vytížen. Přivykl klasické hudbě koncertů Státní filharmonie Brno, odbývaly se tu velké putovní estrády s účastí populárních zpěváků, herců a bavičů až z Prahy. Vlastně byl stadec, byť z nutnosti, místem tolerance, kde se setkávaly žánry značně odlišné, zdánlivě neslučitelné. Nejpikantnější však, že velký sál, kde o sobotních večerech na „plné pecky“ hřměla zavrhovaná, striktně odmítaná, pokleslá západní hudba, sloužil jinak snad především nejrůznějším schůzím, konferencím a oslavám všech možných tehdy významných výročí. Pro ty, kteří prožívali mládí v padesátých a šedesátých letech, je však Stadion na Kounicově asi nejpevněji spojen s big bandem Erika Knirsche.

Konzervatoř s klarinetem, život s džezem

    Už od malička mě přitahovala hudba, hrál jsem na harmoniku. Své asi sehrála dědičnost, maminka byla výborná klavíristka. Na konzervatoři jsem však studoval klarinet, akordeon studijním předmětem nebyl. Dirigentství tehdy studijním oborem také nebylo. Studium bylo zaměřeno k vážné hudbě, jiné žánry tu uplatnění neměly. Měl jsem svou kapelu už ve čtrnácti letech v Ostravě, mí spolužáci na konzervatoři znali také dobře můj zájem a zaměření. Nedalo jim moc práce, přesvědčit mě, abych postavil kapelu. Stalo se, od 4. ročníku jsem byl kapelníkem big bandu. Hrozil však vyhazov z konzervatoře. Taneční orchestr se vymykal tehdejším názorům školy na umění. Zachránilo mne, že jsem do hodin chodil připraven a měl jsem také dobrého profesora. Jmenoval se Horák a ten mi vždycky říkal: Víte, pane Knirsch, ten džez, nevím, nevím. – No, je to váš život... Byl to hodný člověk.

    Tak vznikl náš orchestr, který pak hrál patnáct let. Byli v něm studenti a absolventi konzervatoře, ale i další kamarádi, kteří měli pro džez buňky. Mnohý konzervatorista umí jen klasiku a třeba swing prostě nezahraje. Takže jsem měl v orchestru i špičkové amatéry, kteří měli profesionální úroveň. – Big band. Osm plechů, deset saxofonů, rytmika a zpěváci. Milana Chladila, rodilého Brňáka, jsem objevil v jeho sedmnácti, zpíval u nás v letech 1945 až 1954. Přešel pak do Prahy, roky byl nejpopulárnějším zpěvákem, sólistou orchestru Karla Vlacha. Začínala u nás i Eva Pilarová, také Brňačka, ta u nás byla krátce. – Složil jsi pro ni přece skladbu Starý lampář, vmísí se do hovoru jeho paní. To byla vůbec první skladba, kterou nazpívala v brněnském rádiu.  Pilarová si to dodnes pamatuje. Dirigent ji přeruší a upřesní: ten záznam už neexistuje. A jestli to byla její první písnička, nevím, to bych se jí musel zeptat. Nijak si na tom nezakládám. Není to nic podstatného v mém, ani v jejím životě. Po odchodu Chladila a Pilarové přišli další, kteří už tolik v povědomí posluchačů nezůstali, protože měli třeba i jiné povolání, nevěnovali se pak již zpěvu. Jana Konůpková, Zdeněk Sychra, Štěpán Mátl, Tibor Lenský a další.

Největší diskotéka – Tenkrát na stadecu

    Na Stadionu jsme začali hrát v roce 1950. Dá se říci, že šlo o jakousi obdobu pozdějších diskoték, podle dnešních měřítek možná největší v historii. Chodilo na nás kolem patnácti set lidí! Jenže nešlo o přehrávání záznamů, třeba špičkových a původních, ale o setkání s živou, velkou kapelou! To dnes už není. Hráli jsme hlavně světové novinky, z naší populární hudby jsme přebírali věci od orchestru Karla Vlacha. Začínali jsme ve swingové době, které vévodil orchestr Glenna Millera, pak další světové orchestry. Pátral jsem stále po nejnovějším, co se objevilo v taneční hudbě ve světě, ale i doma. To nejlepší jsem přebíral a rozepisoval pro svůj orchestr. Prezentovali jsme to mladým nejen na Stadionu, ale i v jiných sálech, také na odpoledních čajích. To označení přetrvávalo z dřívějších dob, čaje začínaly zpravidla ve čtyři hodiny. Mladí přicházeli, aby uslyšeli světové hity v české verzi, ale i domácí novinky. Dostával jsem se k nim poslechem rozhlasu a z gramofonových desek. Jinak to tehdy nešlo. Hodně jsem sledoval Vídeň, kde vysílali mnoho šlágrů, noční džezové programy a tehdy populární laxík – Radio Luxembourg. Měl jsem už tenkrát magnetofon, nevím, co to bylo za značku, pamatuji jen, že měl obrovskou rychlost a strašně velké cívky. (O magneťáku se ví, že posléze dosloužil u kdysi věhlasného brněnského učitele zpěvu pana Bernarda Kočaře.) Každou sobotu jsme návštěvníkům představili alespoň dvě, tři novinky. To myslím hodně táhlo. Do týdne musely být písničky připraveny k prezentaci. Přepis, aranžmá, text, nastudování. Byla s tím spousta práce, ale: prostě mě to bavilo. Texty a názvy skladeb musely být samozřejmě české, kdo neměl přehled, nepoznal zahraniční původ. Ti, kteří si přišli poslechnout a zatančit, myslím většinou originál znali. Když jsem viděl ten ohlas v sále, tak to bylo pro mě hnací silou. Moc peněz za to nebylo. Muzikanti chodili s osmdesáti korunami za večer domů, já se třemi stovkami. Hráli jsme až do roku 1965. Patnáct let. Swingové melodie a potom samozřejmě rokenrol.

Textař z nutnosti

    Bez problémů to nebylo. Vždycky jsme to ale nějak zvládli, i když jsme v tom režimu neměli snadnou pozici, nějak jsme probruslili. Dost důležité bylo asi právě to, že jsme prezentovali zahraniční novinky ze západu českými texty. To nebylo tak podezřelé.   Sám jsem texty psal, i když se za textaře nepovažuji. Byla však nutnost nějak to přeložit a napsat.

    Některé z Knirschových textů přetrvávají jemu vyměřený čas. Dokládá to i historka, historka, kterou sám nevzpomenul. Přichází jednou ke svému orchestru kapelník Karel Vlach a nadšeně: Pánové, novinka! A představí dodnes zelenou melodii. Milan Chladil, čerstvá posila ansámblu, zareaguje po brněnsku. – Pane Vlach, tohle se v Brně hraje už hezky dlouho! S výborným textem! Textaře nehledejte! A tak se na Knirschova slova slavná Buona Sera Signorina ozývá na tanečních zábavách i z rozhlasu dodnes. 

    Já jsem zpěvu v cizí řeči stejně nefandil. Chtěl jsem, aby lidé na té obrovské diskotéce věděli, o čem se zpívá. Rusky bychom zpívat mohli a jistě by nás za to pochválili, zpívali jsme ale výhradně a prostě česky. Respektovat se samozřejmě musel konec zábavy, i když se návštěvníkům samozřejmě končit nechtělo. Po půlnoci ani minuta navíc, končit, vyklidit sál! Někdy se do nás obuli v tisku, nakonec to však nějak přešlo.

Z dobového tisku

    V novinách z druhé poloviny padesátých let nalezneme nyní snad komické řádky, z nichž však možná i dnes zamrazí:

„Článek „Mládež si nezaslouží dobrou zábavu?“ měl značný ohlas u našich čtenářů. Kritizovali jsme jeden z tanečních večerů, který vinou orchestru E. Knirsche vyhovoval nejnižšímu vkusu přítomné hrstky pásků.“

    Smích návštěvníky docela přešel a pohoršení nabylo vrchu, když v závěru umělecké těleso E. Knirsche, zaměřilo se na nejnižší vkus některých přítomných: hlas zpěváků nabyl chraplavě vulgárního akcentu, pokud se neomezil na volné přednášení málo duchaplných textů písní.“

    „Hudební umění, které vyrostlo z duše našeho lidu, nemohlo by do svých kouzelných tónů zahrnout i vedle sebe strpět projevy tak protinárodní a protitřídní jako jsou sentimentální šlágry a kosmopolitní skladby…všechny ty taneční orchestry s jejich často i pochybným repertoárem by neměly být jen lampou, kolem které krouží netopýří havěť.“

Konec éry velkých tanečních orchestrů

    V šedesátých letech zvolna doznívá éra velkých tanečních orchestrů. Mizí i ty brněnské, ztrácejí se známá jména kapelníků: Mirko Foret, Jožka Karen a řada dalších, kteří hráli léta v brněnských sálech, kavárnách a vinárnách. Big band Erika Knirsche končí v roce 1965 a jeho zakladatel vstupuje do druhé „půle“ svého hudebního života. Vyhrává konkurz a stává se dirigentem Orchestru Studio Brno.

    Tahle má druhá perioda je delší. Dvacet šest let. Nedá se říct, na kterou etapu svého profesionálního života raději vzpomínám. Celou dobu se pořád učíte, pořád je člověk učedníkem. Patnáct let jsem získával zkušenosti, abych mohl pracovat na vyšší úrovni v rozhlase. Tam přibyly smyčce, tak jsem se musel naučit pracovat s tímto obsazením. Celých jedenačtyřicet let jsem se stále učil. Jakmile člověk sleduje, co se děje ve světě, neustále zjišťuje, co všechno ještě neumí. Já jsem obě období bral jako přínos, jako stejně hodnotná. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl dělat, pro co jsem od malička žil, a to je muzika. Hudba je samozřejmě velmi široký pojem. Můj zájem směřoval k taneční. Řídil jsem orchestr, při práci v rozhlase jsem však také komponoval. Skládal jsem i písničky, ty ale mají jepičí život, hlavně jsem se věnoval komponování orchestrálních skladeb.  Po stránce kompoziční jsou přece jen trochu náročnější. Chtěl jsem vyjadřovat různé nálady a podle toho jsem skladby také nazval. Třeba některé z těch orchestrálek osloví lidi i po čase.

    Na soutěžích orchestrálních skladeb se Erik Knirsch pravidelně umisťoval na předních místech, velkým úspěchem na mezinárodním poli bylo jeho působivé aranžmá ruské písně Oči čornyje za účasti operního sboru. Pravidelně spolupracoval s televizí, s orchestrem pod jeho aktovkou zpívali nejen přední protagonisté tehdejší naší populární hudby, ale kupříkladu i pěvec s velkým mezinárodním renomé, tenorista s nádhernou barvou hlasu, sólista brněnské opery Vilém Přibyl. O svých úspěších, jako o sobě, Erich Knirsch vždy spíš mlčel. K populárnímu big bandu, který patnáct let řídil, se vyslovil: Byla to spíš jen krajová záležitost. Málokdy jsme se dostali někam do Čech, tam už hrály pražské kapely, tam nás skoro nikdo neznal. V rozhlase vždy dominovala Praha. Řada lidí z Brna, kteří něco uměli, se jaksi vytratila, nebo přestoupili do Prahy. Pochopili – to odpovídám jejich ústy a jejich myšlenkami, že Brno bylo vždy na okraji, centrum je v Praze. Rozhlas i televize v Brně měly určeno z Prahy kolik možno vysílat nebo natočit. A v plné míře se centralismus projevil v této době. Ale já a do Prahy?  Proč? Já jsem byl tady v Brně velice spokojen. Pokud můžete dělat celý život, co vás baví, co můžete chtít víc? Nejsem ten, který kouká, že někde může víc vydělat. Měl jsem zde svůj domov a neměl jsem důvod mít se snad líp.

Soudobá taneční hudba

    S přibývajícím věkem je hodnocení složitější, protože nutně tam vklouzne dávka konservatismu. Nedovedete se ztotožnit se současností a její hudbou, protože jste žil celý život s jinou. Takže je problematické, abych něco odsuzoval, nebo chválil. Dnešní hudba je hudbou dnešní generace, jako tehdejší hudba byla hudbou generace tehdejší. Jestliže dnešní generace přijímá tuto hudbu, hodnotí ji sama a mně nepřísluší ji zatracovat. Již proto, že já se s ní nemůžu ztotožnit.

    Erik Knirsch (11. 6. 1928 Ostrava – 9. 7. 2018 Brno), vlastně poslední z řady brněnských kapelníků éry velkých tanečních orchestrů. Podobou jako by se příliš neměnil od let, kdy stával na pódiu „stadecu“ před svým big bandem. Téměř do posledních svých dní vitální, aktivní, přísně přesný, spolehlivý, solidní. Nesnášel neplnění slibů, nedochvilnost, liknavost, výmluvy a podobné nešvary, tak časté pro dnešní dobu, snad i rys národní povahy. Výborný hudebník, profesionál, osobnost, která se zapsala do brněnského dění. Skromný člověk. Ocenění se dočkal dost pozdě (Cena města Brna 2011, Cena Jihomoravského kraje 2013).

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Kapelník Erik Knirsch s partnerkou v Brně na Šelepce.
Nebe plné hvězd, 30. 4. 2018. (Foto: Jaroslav Bobek)