Vlastimil Bubník: Byla jiná doba

7.1.2015 10:25

    Získat k rozhovoru Vlastimila Bubníka nebude snadné, varovali mě z více stran. Jedna z našich velkých sportovních osobností o publicitu nestojí, novinářům se vyhýbá. Se zdravím na tom není stoprocentně, občas ze slov pronikne i kousek osobní hořkosti. Z někdejší slávy pár trofejí na polici, důchod v porovnání s horentními příjmy dnešních hokejových a fotbalových hvězd směšný, slabý i v relaci s penzí průměrného občana.

    Hrozivé předpovědi se nenaplnily ani v nejmenším. Snad i zásluhou manželky Hany a její sestry Jiřiny Machatových, před lety známých baletek a úspěšných uměleckých gymnastek. Rozhovor s velkou legendou hokeje, ale i fotbalu, plynul v příjemné pohodě u vánočního stromku v tříkrálovém dopoledni nového roku 2004.

Když se zahradník nestane houslistou

    V dětství jsem sportovat nesměl, otec si to nepřál. Sportoval jsem vlastně potajmu, maminka to kryla. Otec, zemědělský inženýr, byl ze čtrnácti dětí, do Brna jsme se přestěhovali z Valašska. Dostal místo v ústavu na Kociánce jako hlavní zahradník, tam jsme bydleli. Říkal: musíš se učit! Něčím být! – Rodičovská obava, aby dítě mělo v životě nějakou jistotu. – Uč se, dělej něco pořádného, co tě uživí! – Skončíš ve třiceti a co potom? Tak se na to díval. Byla jiná doba, sport byl amatérský.

    Otec hrál na čelo a basu. V Kelči, odkud jsme přišli, měl hudební skupinu. Housle byly doma, tak to na mě padlo. Marná snaha, zapíchnul jsem to v patnácti. Navíc jsem byl levák. Když učitel houslí viděl, jak to držím, byl na omdlení. Pět, šest hodin denně trénovat, to na mě nebylo.

    Manželka Hana doplní: Vlastík chodil do houslí tak, že venku je s pouzdrem schoval a šel na hřiště na kadetku.

    V Králově Poli byla spousta kamarádů, ti mne přivedli na hřiště, kde hráli za žáky. Teprve když jsem se dostal na určitou úroveň, dozvěděl se otec o mém sportování od učitele, který k němu chodil do zahradnictví. Nakonec to přijal, že by tomu fandil, to ne. Sportu nehověl. Vzpomínám, jaký měl strach, když jsem se zranil – to už jsem hrál první ligu za Královo Pole. Zranění je při sportu častá záležitost, on  ale přiběhl do kabiny, celý špatný. Bylo znát, jak se mu ulevilo, když jsem řekl: je to dobrý. První ligu jsem hrál od sedmnácti, samozřejmě za Královo Pole. U otce jsem se však vyučil zahradníkem. Pak jsem šel na střední ekonomickou na Pionýrskou – tam byli výborní profesoři, kteří měli rádi sport.

Zrození Komety

    V Brně poválečných let byly velkými rivaly Židenice a Královo Pole: Šimice a Kényk. Oba kluby hrály prvoligový hokej. Nějaký čas před osmačtyřicátým rokem tu byl ještě AC Harnach. Bratři Harnachové byli známí lékaři a sestavili mužstvo z hráčů z okolí Brna, z venkova. Později se sloučilo s Židenicemi – Zbrojovkou. Kluby totiž šly k velkým podnikům, fabrikám. Hrálo se pod jejich hlavičkou: V Brně to byly Královopolské strojírny a Zbrojovka-ZJŠ (Závody Jana Švermy)). Na počátku padesátých let vznikaly příkazem shora kluby pod ministerstvy obrany nebo vnitra. V Brně Rudá hvězda. Vybrala si nejlepší hráče z Židenic a Králova Pole – kluby nemohly nic namítat. Takže Kometa, jak se po čase začalo novému týmu říkat, byla síla. Nějakou dobu nebyl klub v oblibě, ale vyhrávalo se, tak se to brzy změnilo. Myslím, že pro Brno, to bylo dobře. Předtím tu dva kluby proti sobě tvrdě bojovaly, jeden se snažil porazit druhého, na vrchol však ani jeden neměl. Jednou sestoupil do nižší soutěže ten, podruhé onen. Po sloučení se začal hrát v Brně opravdu silný hokej. Spojení bývalých rivalů přineslo městu i fanouškům užitek. Dokud byly v Brně dva kluby, Praha hrála jasný prim a dva brněnské kluby se vlastně vzájemně potápěly. Brno se nemohlo dostat výš. Najednou se to změnilo. Mohlo dosáhnout nejvýš.

Jedenáctkrát mistry republiky

    Začalo to být dobrý, hráli jsme o první místo, jedenáctkrát jsme vyhráli titul, lidi byli nadšení, fandili nám. Protože jsme často suverénně vyhrávali, neměli nás v lásce na jiných místech. Někde se opravdu těžko hrálo – proti místním fandům. Co jsme vyslechli, a co všechno se házelo na led v Bratislavě, Ostravě! V Chomutově házeli na led dokonce myši! Říkalo se, že máme lepší podmínky než jiní, pravda to však nebyla. Od vnitra jsme dostávali plat dva tisíce, za vyhraný zápas sto osmdesát korun, remíza polovic, prohra nic. Tajné fondy nebyly. Vím, že třeba v Ostravě měli hráči slíbeno po tisícovce, když nás porazí. Něco takového u nás možné nebylo. Snad jedinou výhodou bylo, že náměstek ministra, Pražák, který nám ale fandil, zajistil občas výstroj nebo brusle s botami z ciziny. Jinak nic. Řeči o lepších podmínkách byly výmluvy, v té době jsme prostě byli nejlepší. Mužstvo bylo vynikající, stabilní, byli jsme dobrý tým, kolektiv. Také se říkalo, že jsme dobří jen proto, že můžeme vybírat z kluků, co šli na vojnu. Je pravda, že šli buď do Dukly Jihlava, nebo k nám, náš úspěch ale stál na základním kádru. Kometa – to byli nejlepší hráči Králova Pole a Židenic, kteří vytvořili na řadu let nejlepší mužstvo té doby v republice. Sešla se prostě výjimečná sestava hokejistů – Brňáků. S tím se zvláště Praha nedokázala smířit.

Proč se Kometa nerozpadla

    Na různých místech se nelíbilo, že stále vyhráváme. Nakonec se našlo řešení: kluby při ministerstvech budou zrušeny. Předpokládalo se, že Kometa zanikne, hráče si rozeberou jiné kluby. Nevyšlo to. My hráči jsme se domluvili, že chceme do jednoho oddílu. Měl jsem známého ředitele v Zetoru, tak jsme šli za ním, jestli by nás vzali. Mužstvo zůstalo pohromadě. Že jsme byli kamarádi, je důvodem, proč se Kometa nerozpadla. Prahu to netěšilo. Odtud přece přišel tlak na zrušení vojenských celků. Posily tam nepřišly, zůstali jsme pohromadě. Fungovalo to, tak proč to trhat?  Bylo přitom jasné, že ten nápad vznikl kvůli nám. Červená hvezda Bratislava zůstala, Dukly také. Praha nemohla přenést přes srdce, že jsme roky mistry a občas jsme to pocítili. Jako jednou na Spartě. Tenkrát existovala směrnice, že mužstvo, které překročí určitý počet trestných minut, nesmí vyjet za hranice. Nám k tomu chyběly dvě minuty. Tak rozhodčí odpískal neexistující faul.  Na protest jsme odjeli do kabin. Papaláši se nakonec dohodl a rozhodli. Kontumačně jsme prohráli, vyjet ven jsme však mohli.

Nerozborná sborná

    Když jsme se s nároďákem utkávali s Rusy, často nás poráželi. Mezi fandy se dokonce říkalo, že je vyhrát necháváme. Nesmysl. Oni nám zadarmo nic nedali, my jim taky ne. Sověti byli navyklí hrát hokej na velkých hřištích s míčkem, takže překvapili rychlým bruslením. Také strojovou hrou. Byli neuvěřitelně sehraní,  nadrilovaní, hráli vše na jeden dotek. Vynikající individualitou byl Bobrov. Největším úspěchem za mé éry byl zisk titulu mistrů Evropy v roce 1961. Není naší ostudou, jak nám unikl titul mistrů světa. Neprohráli jsme jediné utkání, jen s Kanadou jsme remizovali. V závěrečném utkání hráli s Kanadou Sověti. Kdyby vyhráli, remizovali nebo prohráli pouze 3:0, byli bychom první my! Jenže prohráli 4:0!  Po utkání jsem šel za trenéry Tarasovem a Černyševem říct, co si o tom myslím. A oni: Vlasto, tak to není, opravdu ne, čestné slovo, nemohli jsme, nestačili jsme. Myslím si o tom dodnes své. Když už utkání prohrávali, nechtěli připustit, abychom byli první my. Byl jsem rád, že jsme alespoň mistry Evropy, vezeme stříbro, že jsme cosi udělali. Slyšel jsem ale: Proč jste to nevyhráli? A když jsme přijeli do Prahy, lidi vítali hlavně hráče z Prahy.

Místo stříbra z Chile k maturitě

    Od klukovských let jsem se věnoval stejně fotbalu jak hokeji. Půl na půl, sezóny pro oba sporty dělilo počasí. Třetího prosince zamrzlo a led vydržel do března. Hrál jsem oboje a nemyslím, že jedno líp nebo hůř.

    Hana se přidává: psalo se, že jsi poslední, kdo reprezentoval jak v hokeji, tak fotbale. Poslední „obojživelník“.

    Přeruší ji mávnutím ruky: Třeba jich bylo víc. Hrál jsem za Československo kvalifikační utkání na mistrovství světa, byl jsem nominován do Chile, kde naši skončili druzí. Musel jsem se z účasti omluvit, v čase, kdy se mistrovství konalo, jsem měl maturovat. Odklad by mi nedali, to se nedělalo. Otec by mě hnal, kdybych neodmaturoval! Kdy bych to potom dokončil? Chodil jsem do denního studia, už starší až po vyučení.

Pohled do současnosti

    Na sporty v Brně nezbývá peněz, většina je v útlumu nebo zanikla. Podniky jsou ve špatném stavu, sponzoři nikde, tak se z Brna odchází… Dnes se všechno příliš točí kolem peněz. Doba vybičovala požadavky hráčů do neúnosné výše, funkcionáři myslí spíš na vlastní profit, než na sport. Kdyby byly v Brně vyšší soutěže, určitě by měly návštěvnost. Bez peněz to nejde, jenže dnes i některé sportovní modly dávají příklad, že s penězi si můžeš dovolit všechno a morálka, že je vedlejší.  U sportu mají dělat lidé nejen s obchodním myšlením, ale také se zájmem o věc. A kam mají chodit mladí? Sport je vytlačován hospodou, drogami, násilím…

    Slyšel jsem z více stran a sám si myslím, že kdyby velká legenda ledního hokeje, ale i výborný fotbalista Vlastimil Bubník, žil svůj sportovní život dnes, mohl být obdobou jedinečného Jaromíra Jágra.

    Byla jiná doba…. Jako by vpadl do mých úvah, uzavírá Vlasta Bubník své vyprávění.

(JAROSLAV ŠTĚPANÍK – KAM v Brně 3/2004)


6. ledna 2015, na den jedenáct let poté, přichází smutná zpráva: Vlastimil Bubník ve věku osmdesáti tří let zemřel.