JE TO, JAK TO JE

Zemřel Vladimír Čech

8.12.2015 12:15

    Data 22. 3. 1944 – 4. 12. 2015 jsou rámem života Ing. Vladimíra Čecha, hudebního a divadelního kritika. Znal jsem ho od mládí, naposled jsem s ním hovořil v rajhradském hospicu, kde 4. prosince po několikatýdenním pobytu zemřel. V týž večer se v Janáčkově divadle konala premiéra Smetanovy Hubičky. Za jiných okolností by nechyběl. Mezi premiérovými diváky bylo dost těch, kteří se po představení pravidelně stavili na kus řeči či ze zvědavosti na jeho názor u invalidního vozíku, bez kterého se delší čas již neobešel. Jako vždy, i tentokrát, byl foyér po premiéře zaplněn do posledního místa. Nikde mezírka, ani fuk. Vzpomněli jsme na něj mezi řečí, nikoho nenapadlo, že právě tento večer je jeho poslední…

    Vladimíra jsem poznal v roce 196l. Neznámý kluk seděl na prázdném vozíku, kterým se rozvážel materiál. V zámečnické dílně brněnské Chirany, kam řízením osudu dorazil, se očividně necítil. Na obor, který si přál studovat, ho nevzali. Já po vyučení dělník (jako všichni z rodiny), stal jsem se výjimkou, dal jsem se na tzv. jedenáctiletku pro pracující, nejvíc snad proto, že si můžu vybírat studijní volno. Bral jsem to levou zadní, škola navíc nemohla dát, co regulérní denní studium. Chyběl mi, jak se dnes říká background, to nelze nikdy plně nahradit. Zde musím Vladimírovi, tentokrát do jiné dimenze, třeba bohužel nevěřím, že taková existuje, ještě jednou zaslat dík. Před maturou do mě poctivě nahustil matiku. Ze čtverkaře, pak trojkaře, jsme se vyhoupli na dvojku a nečekané vyznamenání. Na chvilku jsem neoblíbenou matiku trochu pochopil, málem by mě začala bavit. A díky Vladimírovi a vlastně celé jeho rodině, se mi trochu pootevřel svět opery a klasické hudby.

    Vladimír, zájmy odlišně orientovaný, šel na techniku, s větší šancí k přijetí. Myslel jsem tehdy, že jeho přesné, matematické myšlení, je dobrým předpokladem. Omyl. Stal se inženýrem, slaboproudařem, obor mu však zůstal zcela vzdálený, nikdy v něm nepracoval. Studium ho stálo dost sil. Určitě však posílilo jeho vlastnost obecně obdivovanou: houževnatost, vytrvalost. K té přispěla i léta sportovního tréninku. Závodně plaval, poctivě dřel, třebaže zde nedosáhl na špičku.

    Od šedesátých let byl v Brně známý zejména mezi tehdejší mladou generací, velmi navštěvované byly jeho pořady v Malém divadle hudby. S kvalitním slovním doprovodem nabízel málo dostupné původní nahrávky světových zpěváků a skupin populární hudby, zvukové záznamy muzikálů ve slavných provedeních. Díky kontaktům v zahraničí, měl diskotéku jako málokdo. Svým dílem tak přispíval k otevřenosti tehdejšího kulturního dění a atmosféry.

    Hudební a divadelní vědu na brněnské filozofické fakultě vystudoval, nějaký čas působil jako redaktor kultury, v těch letech populárním Brněnském večerníku. Většinu produktivních let byl na volné noze. – Připravoval pořady, stále víc orientované na klasickou hudbu, zejména operu, opět s nahrávkami předních světových interpretů. Psal recenze, vedl také kurzy pro neplavce, překládal, doučoval němčinu, angličtinu i češtinu.

    Po roce 1989 možná vůbec první od nás, navázal spolupráci s Vídeňskou státní operou, v domácím tisku a rozhlase soustavně referoval a přibližoval hudební dění v blízkém městě na Dunaji. Širokou posluchačskou odezvu měly jeho bezprostřední zasvěcené reflexe ve vysílání Vltavy. Spolupráci rozšířil i na další vídeňské scény a koncertní produkci. Vypracoval se v uznávaného recenzenta a kritika. Psal pro více novin a časopisů, soustavně sledoval dění na domácí, zejména místní a regionální hudební scéně, reflektoval i činoherní scénu. Psal zasvěceně, přitom čtivě a svižně, byl otevřeně kritický a přímý, kde bylo na místě.

    Nevím, zda měl řidičský průkaz, vůz nikdy neřídil. Do Vídně, Bayreuthu, jiných zahraničních a domácích míst, potřeboval někoho za volantem. Těch, kteří s ním putovali za divadlem a koncerty, byla řada. Občas i já. Vladimír, nejspíš bez řidičáku a nepochybně bez řidičských buněk, byl dokonalým organizátorem zájezdu, navigátor, vždy orientovaný v místě i čase. Na vojně by řekli: kvalifikovaný velitel vozu.

    Nešlo jen o řidičák. Trpěl vážnou a postupující nemocí pohybového aparátu. – Opora hole, pak podpora další osoby při chůzi, poté vozík, doma plošina do strmých schodů za nezbytné asistence, později prkénko, aby ho provázející, teď již dva, nějak dopravili do vozu a z vozu, ke konci jen občasné cesty na invalidním vozíku, dotlačeném do nedalekého divadla.

    Žil vlastně výhradně cestami za kulturou, pak doma psaním. Mnohokrát říkal: tato cesta může být poslední. Nejednou, k údivu okolí, překonal krize zdravotního stavu vůlí, tréninkem. Měl úsloví, které často opakoval, jak nemoc postupovala: JE TO, JAK TO JE.

    Dlouho vzdoroval fyzickému handicapu. Až už to nešlo. Ležák, zbavený všeho ve svém, vždy spíše uzavřeném světě. Špitál, umělá výživa, rajhradský hospic. Když jsem ho naposled viděl, neopomněl říct: „Je to, jak to je“.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Snímek z šedesátých let. Pohled z balkonu domu na Drobného ul. Kolemjdoucí či projíždějící tu léta vídali Ing. Čecha za stolkem u psacího stroje. (V létě u pověstného bazénku ke čvachtání.)