Zpráva ČTK: Zemřel Armin Delong

08.10.2017 11:20

    Ve věku 92 let zemřel v Brně v noci z 5. na 6. října světové známý zakladatel elektronové mikroskopie.

    Měl jsem možnost setkat se vícekrát s panem profesorem. Při maximální pracovní vytíženosti si vždy dokázal najít čas a bez zbytečných prodlev. I když měl práce jistě nad hlavu, při žádném z našich setkání neměl na spěch. Vždy bylo příjemně poklidné, přátelské osobní. Byl nejen špičkovým vědcem, výborným pedagogem a organizátorem s jasnou představou, vizí i konkrétní koncepcí, současně  osobností s širokými zájmy přesahujícími odborné zaměření. Člověk práce, který svým dílem přečníval, přitom skromný, nijak se nevyvyšující, vnímavý k okolí… Takový, jak asi opravdu velké osobnosti mají být. Něco z jeho já i dnes přiblíží text z rozhovoru, jak jsem naslouchal a zapsal před několika lety pro Literární přílohu KAMu.

Příjemný život s vědou

    Armin Delong je muž, kterému přísluší americké „selfmademan“. V rodině neměl příklad pro své budoucí studium a zaměření. Otec krejčí, jeho bratr krejčí, dědeček taky krejčí. Možná pracovitost. I po osmdesátce může A. Delong rozdávat mladším nadšení, nápady i pozitivní myšlení. Pracovní nasazení má neuvěřitelné. Od brzkých ranních hodin do pozdního večera, včetně soboty. Dovolenou nezná. „Nudil bych se,“ říká. Muž práce. Výrazná osobnost české vědy, významem přesahující hranice, vysokoškolský profesor, vynálezce, podnikatel, především člověk s jasnou vizí s pregnantním názorem na sepětí studia s praxí. Poslední z řady ocenění jeho díla se jmenuje Česká hlava. – Nejvyšší, které může český vědec získat ve své vlasti.

Začalo to stavebnicí

    Nevím přesně, kolik mi bylo, stavebnici, kterou mi koupil tatínek, si ale pamatuji dodnes. Byl v ní telefon, mikrofon, různé elektrosoučástky. Sestavit bylo možno třeba galvanický článek, nechyběla ani skalice modrá, zkrátka úžasná stavebnice. A mě to nějak chytilo. Předtím jsem stavěl letadýlka, teď modelářství vystřídala elektřina. Když jsme se z Petřvaldu přestěhovali do Hranice, už jsem dělal rádia, vysílačky, bavil jsem se radiotechnikou. To jsem již byl rozhodnut, že půjdu na techniku. Jenže byla válka a vypadalo to, že pojedu do Hamburku jako Technische Nothilfe. Měl jsem štěstí. Prodělal jsem žloutenku, u prohlídky jsem trochu nahrál potíže a mohl jsem zůstat doma. Musel jsem samozřejmě do průmyslu, to jsem ale považoval za dobré. Pracoval jsem u vrtačky, na soustruhu, nakonec jsem skončil jako elektrikář – údržbář. To mi bylo později moc užitečné.

Zvláštní, zvukomalebné jméno

    Hugenotské. Mí předkové přišli na nábožensky tolerantní Slezsko asi v XVI. Století. Ve Stonavě jsou dodnes Delongové. Nedávno mi nějaká paní volala, že je Delongová a že u nich na severu bydlí Delongové. Původně prý sem kdysi přišli dva bratři. Mí přátelé historikové v Brně mi dokonce tvrdili, že jsme snad měli zámek ve Stonavě, moc tomu ale nevěřím. Když jsem byl v Torontu, nahlédl jsem do telefonního seznamu, protože vím, že se hugenotové hodně stěhovali do Kanady. Našel jsem šestnáct Delongů! Musím však říci, že kolega, který tam byl se mnou a má ryze české jméno, to své nalezl v hojnějším počtu. Myslím, že je to dobré jméno, všude se snadno vysloví a napíše. A musím říci upřímně, že je mi docela milé, že tu je firma, která se jmenuje jako já. Určitě milejší než mít třeba v budoucnosti někde nějakou desku.

Student milionářem

    Na elektrofakultě v Brně se mě jednou profesor Bláha zeptal, jestli bych nechtěl pracovat jako pomocná vědecká síla. Samozřejmě jsem odpověděl ano. Po nějaké době pan profesor přišel, že bychom mohli zkusit vyvinout elektronový mikroskop. Tehdy to byla poměrně málo známá věc. Přizval ještě jednoho kolegu studenta a konstruktéra. Asi rok a půl jsme intenzivně pracovali, pan profesor našel možnosti, jak několik našich mikroskopů vyrobit a uplatnit po ústavech a firmách. Významný okamžik, když jsme se s kolegou vypravili do brněnské Tesly. Dost jsme se snažili, až jsme nakonec přemluvili a získali ředitele. Tak se do toho v Tesle pustili a začali náš elektronový mikroskop v roce 1957 vyrábět. Na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 získal Zlatou medaili. Vyrobilo se přes tisíc kusů, velká část šla na export, především do Spojených států. Měli jsme s kolegou příslib, že za každý kus obdržíme po dvanácti stovkách. To ovšem nikdo netušil, kolik se jich prodá. Mohli jsme být milionáři, to ale tehdy nešlo. Nakonec jsme dostali jednorázovou několikatisícovou odměnu.

Cesta pro pedagogy a studenty

    Už na fakultě jsem věděl, že elektronová mikroskopie znamená perspektivu na celý život. Má cesta logicky vedla do Ústavu přístrojové techniky. Zpočátku šlo o vědecké dílny, několik laboratoří a pracovišť. Stal jsem se ředitelem Ústavu, současně jsem přednášel na VUT. Do svých pětašedesáti. Tehdejší rektor o mé další služby neměl zájem, tak jsem v roce 1992 na Technice skončil. Zanedlouho poté jsem byl vícekrát vyzýván, abych se zúčastnil konkurzu na rektora, vrátil jsem se vša ke zpět do Ústavu ke svým mikroskopům. Mí studenti dnes vlastní firmu, a já jsem přešel k nim. Dlouhá léta doporučuji vysokoškolským učitelům dobrou cestu. – Vybrat si schopné studenty jako spolupracovníky, nabídnout nosné téma a vést je k založení jejich vlastní firmy.

Nenaplněná vize

    Nedlouhé období, kdy jsem se vzdálil každodenní práci s konkrétním obsahem, přinesla změna v listopadu 1989. V roce 1990 jsem se stal místopředsedou tehdejší Federální vlády a prezidentem Společnosti pro vědeckotechnické parky. Jezdili jsme po větších městech za starosty a primátory a snažili jsme se je pro tu myšlenku získat. Připadali jsme si jak buditelé. Dnes parky existují, vesměs však ne v podobě odpovídající původní představě a zahraničním modelům. Park má nabídnout absolventům fakult možnosti uplatnění, podmínky k zakládání vlastních firem a k rozběhu za co nejméně peněz. Bohužel, zvolen byl opačný přístup. Objekty, získané školou za symbolickou cenu, jsou pronajaty zahraničním firmám. Zaměstnání v nich najde nemalý počet absolventů. Cílem však mělo být vlastní podnikání studentů s uplatněním inovativního myšlení. Tak je to kupříkladu v Berlíně. Firma vyklidila pro ni již nevyhovující prostory a dala je k dispozici magistrátu. Ten areál renovoval a rozparceloval na menší části, které pronajímá téměř zdarma začínajícím firmám. Je výhodnější motivovat podnikavost a tvořivost mladých odborníků ve prospěch rozvoje domácí ekonomiky než vytvářet podmínky jiným, přidávat mozky a levnější pracovní sílu.

    Vše má začínat u vysokoškolského pedagoga, který inspiruje a vede studenty k praxi. Technická škola není teoretická! Bohužel na praxi orientovaní profesoři jsou výjimkou. Kupříkladu v holandském Delftu, kde jsem nedávno byl, mají třicet procent profesorů, kteří jsou jasně prakticky orientovaní a současně zaměstnáni v průmyslu! Hledejte takových třicet procent u nás!

Tam už ne

    Ještě dnes když jedu v Praze kolem budovy bývalého Federálního shromáždění, zamrazí mě v zádech. Toho času, co jsem se navysedával! U všech těch možných interpelací! Nebo mi řekli: teď proneseš projev! – Mám ho mít přece zítra, nic s sebou nemám. – Nějaké papíry tady od tebe máme, tak to předneseš. – Přednesl jsem, pak se mě poslanci ptali stejně na něco úplně jiného. Dost si mě oblíbili velvyslanci. Když zjistili, že mluvím německy, francouzsky, anglicky, tak se mnou vysedávali hodiny. V Praze jsem měl bydlet. Vezli mě dlouho, až kamsi na jakési sídliště. Prohlížel jsem si byt a říkal jsem si: ukazujte, stejně tu bydlet nebudu. Musím říct, že raději jsem v Brně. Moravská nátura je mi bližší, otevřenější. Nesoutěžíme spolu, spolupracujeme, všechno je tu blízko, ovzduší příjemné. Do politiky už ne. Stačilo.

Příjemný život s vědou

    Profesor Herčík říkal, že je z devadesáti devíti procent otrava, ale to jedno procento, že za to stojí! Přál bych každému poznat to vzrušení z objevování. Je to jak v Nezvalově Edisonovi. Dobrodružství jak na moři, uzamykat se v laboratoři. Teď to vypadá, že se podaří mikroskop pro studium velmi malých částic proteinů a že bude fungovat líp než stávající. Dosavadní přístroj váží několik tun, náš dvacet kilo a bude tak desetkrát levnější. Když začal fungovat, musím přiznat, že jsem si pro sebe říkal: Jseš dobrej. Umístili jsme sérii především v Americe – kde o tom pozitivně referují. Teď budeme usilovat v Evropě o větší uplatnění v medicíně. Podaří-li se nám vzbudit zájem, se stovkou kusů ročně asi nevystačíme.

    Druhý mikroskop bude složitější, je pro badatelskou činnost v biologii. Má vysoký stupeň originality, opravdu mě to těší.

    Tesla, jako řada podniků v Brně, se rozpadl. Dne však tu existují tři firmy a jeden ústav v oblasti elektronové mikroskopie. Zaměstnávají šest set pracovníků. S kooperujícími firmami je to kolem tisícovky pracovních míst. Mám kolem sebe dobré lidi. Ředitel Ústavu je můj bývalý žák, stejně jako ředitel firmy Delong Instruments. Co si přát víc? Já už ledacos nemusím, od pondělí do soboty jsem v Ústavu nebo ve firmě, v neděli pracuji jen trochu a pouštím si Dvořáka. Prostě příjemný život.

    Dodám jen, že by se mýlil, kdo by naznal, že profesor Armin Delong nezná nic než práci a svou vědu. Muž širokých zájmů a záběru má blízký vztah ke kultuře, rád má klasickou hudbu a poezii. Pohoda vládne v rodině, i když děti, samozřejmě dávno odrostlé, se nevydaly v otcových šlépějích elektronovou stezkou. Nakonec, on také nešlapal cestu krejčáků. Kdo ví, co by, kdyby. Možná by přišel s něčím novým, co by třeba dalo přežít a vyrůst k novým vrcholům kdysi slavnému moravskému Manchestru.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

(Literární příloha KAM, ročník XII., č. 4, 2006)