Rok 2019

 

REDUTA

    Reduta je podle slovníku cizích slov “budova s tanečním sálem, určená pro plesy a zábavu“. Jak nás však upozornil náš průvodce po jednom z útvarů Národního divadla Brno pan Martin Foretník, jednalo se hlavně o zábavy maškarní. Sám se nám v maškarní škrabošce představil. Seznámil nás s bohatou a pestrou historií nejstaršího divadelního provozu v regionu a provedl nás zázemím divadla.

    Historie Reduty jako divadelní scény sahá až do roku 1600. Město Brno tehdy koupilo od knížete Lichtensteina budovu na Zelném trhu a zřídilo v ní tavernu, s hostinskými místnostmi pro VIP hosty, vinárnou a sálem pro divadelní přestavení. V roce 1693 ji zničil požár. Po 60 letech zde město postavilo městskou operu, kam pravidelně zajížděly italské a německé divadelní společnosti. V roce 1767 zde koncertoval jedenáctiletý Mozart (otec Leopold odvezl obě své děti do Brna, aby je ochránil před neštovicemi) a poprvé se hrálo divadelní představení v češtině (opera-pantomima Zamilovaný ponocný v provedení badenské divadelní společnosti Matthiase Menningera). V letech 1785 a 1786 řádil v Redutě opět požár. Do úvah o obnově divadla na tomto místě zasáhl sám císař Josef II. Vydal dekret, jímž stanovil jako stavitele a provozovatele město Brno. Nákladem 30 000 zlatých byla postavena nová budova s místy pro 1 200 diváků ve třech pořadích a 48 lóžích. Po dalším zničujícím požáru v roce 1870 však z budovy zůstalo prakticky jen obvodové zdivo. Naštěstí se zachovala krásná klasicistní fasáda palácového typu. Potom se zde byla tržnice, kde se pod provizorním zastřešením konaly taneční zábavy; za napoleonských válek se tu usídlil lazaret a vojenská ubytovna. V roce 1919 byl objekt zadaptován podle projektu K. Reinhardta na redutní sál s divadelním provozem, který ovšem neměl potřebné parametry. Zejména disproporci mezi jevištěm a hledištěm (kapacita 580 míst) nemohla odstranit ani památková rekonstrukce v letech 1955–1957. Svému poslání však budova sloužila s nucenou přestávkou za druhé světové války až téměř do konce 20. století. Využíval ji zejména soubor operety (později Hudebního divadla), jehož inscenace si získaly popularitu a oblibu i mimo Brno a republiku. Navštěvovali je hojně diváci z Rakouska. Od 50. let však budova nezadržitelně chátrala. Nejen neúnosné podmínky v zákulisí a šatnách, ale zejména narušená statika začaly ohrožovat bezpečnost herců, diváků a nakonec i kolemjdoucích. V červnu 1993 se v Redutě konalo poslední představení. Vyklizený objekt sloužil různým podřadným účelům, dokonce i jako sklad pro prodejce ze Zelného trhu. Zpracované studie na uchování památky jako priority v městské památkové rezervaci i změněná politická situace však postavily nutnost rekonstrukce Reduty do popředí zájmu města. Proběhla v letech 2002–2005. Vrátila nejstaršímu brněnskému divadlu jeho uměleckou i společenskou funkci, citlivě propojila moderní prvky s původní dochovanou architekturou. Divadelní provoz byl opět umístěn do východního křídla, Mozartův sál, kde jsme na představení byli zvyklí a snažili se rozluštit původní dispozici, dnes slouží koncertům a komorním aktivitám. Autorem jeho umělecké výzdoby je Petr Kvíčala, který výtvarně pojednal také teraco v přízemí i klenbu kavárny. Zahajovací představení, na kterém se podílely všechny soubory NDB, se uskutečnilo 1. října 2005. V roce 2008 byla před divadlo umístěna socha Wolfganga Amadea Mozarta, dílo sochaře Gebauera.

    S Martinem Foretníkem jsme prošli i zákulisí a poznali skutečně skromné zázemí herců. Prostory budovy neumožňují ani uskladnění kulis, které se na každé představení musí převážet. Místo je jen pro garderobu, rekvizity a jejich základní údržbu. Přesto Redutu využívají všechny soubory NDB i hostující inscenace. Vyzkoušeli jsme i pobyt na jevišti a kolegyně Bělíková nám názorně předvedla svou práci suflérky. V suterénu, ve vyklizeném sklepním prostoru, jsme se marně snažili najít místa, kde jsme u stolků ve vinárně popíjeli po představení a setkávali se s přáteli. Je nutné zde dosáhnout stabilního ovzduší, odstranit vlhkost apod.           

    Mimořádně zajímavá beseda Klubu novinářů SN JM  se uskutečnila ve čtvrtek 21. března s obvyklou kávovou tečkou na závěr.  (čip) 

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10)

֎֎֎
Nedávno tu byli

    Tak nazval svou (prozatím) poslední knížku náš kolega Jaroslav Štěpaník. Věnoval ji 32 brněnským osobnostem, z nichž mnohé jsme také znali a s některými se přátelili. První letošní setkání Klubu novinářů SN JM ve čtvrtek 24. ledna jsme věnovali právě této nové publikaci (více o ní Bohumil Hlaváček v BrnoŽurnálu 14. 11. 2018). V živé besedě jsme se autora ptali hlavně na vztah, jaký si se „zpovídaným“ člověkem vytvořil, jaký klíč si k jeho osobnosti našel. Velký ohlas mělo čtení z rozhovoru se spisovatelkou a rázovitou ženou Květou Legátovou (Želary), k níž nebylo snadné najít si cestu. A popřáli jsme kolegovi, aby mu vyšly i další autorské plány. V závěru besedy jsme si připomněli první výročí úmrtí kolegyně Ludmily Hlaváčkové (†26. 1. 2018), která řadu let úspěšně vedla Klub novinářů-seniorů SN JM.  (čip)

Článek kolegy Bohumila Hlaváčka najdete ZDE.

Fotogalerie – autor fotografií: Petr Michl (10)