Paměť a zapomínání aneb Děkuju paměti

01.09.2014 16:40

    V roce 2008 bylo založeno občanské sdružení Paměť s cílem mapovat příběhy druhé poloviny 20. století. Zachycení osudů jednotlivců i rodin je prostředkem nejen dokumentace naší nedávné minulosti, ale také lékem proti zapomínání. Připomenutí zmařených šancí, ztráty svobody i životů na příbězích konkrétních lidí, jsou také nejlepším způsobem předání informací mladým, kteří nedávnou dobu již „na vlastní kůži“ nezažili a nepocítili.

    Paměť se věnuje besedám, přednáškám, setkáním s pamětníky, organizuje konference, výstavy, vydává knihy. Široké povědomí ve veřejnosti získala pořady ve spolupráci s Českou televizí. Příběhy železné opony natočené podle scénářů Luďka Navary, který je předtím uveřejňoval na stránkách MF Dnes, vyšly i knižně. (L. Navara je společně se Silvií Ševčíkovou a Miroslavem Kasáčkem zakladatelem tohoto občanského sdružení.)

    26. srpna se konala v Brně konference „Příběhy železné opony – Cesty ke svobodě“. Asi nejzajímavější částí programu bylo vystoupení pamětníků, s nimiž hovořil právě L. Navara, ptát se mohli i účastníci konference. Součástí akce byla výstava „Překonej stěnu smrti“, prezentovaná dříve v Evropském parlamentu v Bruselu. Slova pamětníků společně s výstavními panely přibližujícími riskantní cesty za svobodou, byly názornou informaci o „Železné oponě“, vlastně symbolu éry komunismu i vyjádření jeho reálné podstaty.

    Představen byl mobilní průvodce Příběhů železné opony, který byl připraven v rámci projektu ve spolupráci s městem Laa an der Thaya. (Zástupci rakouské strany se konference také zúčastnili.) Stezka svobody – již realizovaný projekt občanského sdružení Paměť, přibližuje jihomoravské pohraničí jako někdejší hranici rozdělené Evropy a místo odvážných, ovšem i tragických pokusů o její překonání. Mobilní audioprůvodce předchozí projekt doplňuje a aktualizuje.

    Paměť jako psychická funkce, je i tím, čím zapomínáme. Někdy se zdá, že právě zapomínání dnes často převažuje. Nejsem z těch, kteří vidí černobíle, současnost není zdaleka čistoskvoucí, ledacos se po roce 1989 promarnilo, dost je ke kritice. Zaráží však, jak nekriticky dnes mnozí vzpomínají na staré časy, jak zapomínají.

    Železná opona byla nejen symbolem, informační tabulí s jasnou zprávou, ale i deprimující realitou. Na konferenci zazněl pěkný dobový vtip. – Otec se synkem zpovzdálí hledí na zátarasy a dráty. „Tati, kdo je za těmi dráty?“ – „My.“

    Uvnitř ohrady, jak ve výběhu pro skot, jsme byli sevřeni téměř do konce roku 1989! Nejen v pochmurných padesátých letech. I v těch šedivých normalizačních, ba i v době východní perestrojky. Jen na jaře osmašedesátého se zátaras trochu zachvěl v pletivu. Ti, co nebyli u tehdejší vrchnosti zapsáni tak, aby mohli, třeba za ponižující kontroly a prohlídky, legálně vyjet do některé západní země, měli by vzpomenout menší cesty. Vrátit se s pamětí na výlet do některé ze spřátelených, bratrských zemí. Roztřesenou rukou psát do celního prohlášení, že převážíte náramkové hodinky Prim a snubní prsten, pak trnout, aby se vám to cestou nevytrousilo. A ta zvláštní nervozita a celkové rozechvění, zda ty dětské botičky z endéer uniknou ostřížímu zraku celníka, zda po návratu z Maďarska proklouzneme pasové a devizové kontrole s tričkem s potiskem,  kešbalszámem, velkou lahví coly a pálivou paprikou.

    Děkuju pěkně paměti, že si to a mnohé jiné pamatuji.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK

 

Foto: archiv Paměti