V Moravském zemském muzeu se setkaly Věstonická venuše, keltská hlava a meteority z ohniště pravěkých lidí

V Brně se nyní nachází největší koncentrace našich muzejních unikátů na metr čtvereční

05.09.2014 12:45

    Skutečně jedinečnou příležitost mají od dnešního dne do konce letošního září návštěvníci výstavy Unikáty zemských muzeí, jež po Opavě a Praze doputovala nyní do Moravského zemského muzea v Brně. Tato navýsost pozoruhodná expozice je součástí velkorysého projektu Strážci paměti: 200 let muzejnictví v České republice, jenž připomíná významná jubilea tří našich nejstarších a největších muzejních institucí: po letošním výročí Slezského zemského muzea v Opavě budou dvousté narozeniny slavit v příští pětiletce také Moravské zemské muzeum v Brně a Národní muzeum v Praze. Výstava nabízí na řadu let, ba desetiletí (především z důvodů nutných ohledů na stav vystavovaných předmětů a potřebné ochrany před vnějšími vlivy), neopakovatelnou možnost zhlédnout na jednom místě tři předměty, jež opouštějí tmu trezorů pouze výjimečně, poněvadž jejich hodnota je finančně prakticky nevyčíslitelná – a to nemluvíme zvlášť o jejich hodnotě historické, umělecké či takříkajíc obecně výpovědní. Není proto divu, že v červenci výstavu navštívilo v Opavě cca 11.000 lidí a v srpnu v Praze dokonce zhruba 25.000 návštěvníků. Vskutku šťastně vybraný trojlístek muzejních ikon tvoří dva výtvory lidských rukou – slavná Věstonická venuše a neméně slavná hlava keltského božstva – a jeden výtvor přírodní – kusy meteoritu.

    Věstonická venuše je ale přece jen nejznámější a navíc jde o ženu, takže jí dáme ve výčtu exponátů přednost. Jedná se o velmi křehkou, do dvou částí rozlomenou a asi 11 cm vysokou spíše ideální sošku nahé ženy s rozložitými boky a jen naznačeným a neosobním ztvárněním obličeje, která zřejmě mohla sloužit coby symbol plodnosti – snad jako amulet pro těhotné ženy, symbolizující šamanistický způsob myšlení. Soška je zhotovena z pálené hlíny a pravděpodobně se tak jedná o nejstarší keramiku na světě. Tento fascinující artefakt byl nalezen v roce 1925 při výzkumu sídliště lovců mamutů u Dolních Věstonic na jižní Moravě. Výzkum vedl profesor Karel Absolon, jméno sošky mělo připomínat antické venuše, i když pravěký ideál byl na hony vzdálen klasické kráse řeckých a římských venuší. Málo se ví, že vedle tohoto vskutku uměleckého díla z keramické hmoty promíšené popelem, se za dva roky po jeho nalezení objevila falešná věstonická venuše, kterou prý vykopal na své zahradě zchudlý dolnověstonický statkář F. Mühlender. Objevila se krátce poté, co za Věstonickou venuši byly ze zahraničí nabídnuty vysoké finanční částky. Onen hrubý falzifikát byl primitivně vyřezán z mamutího klu, na několik let ovšem způsobil pozdvižení mezi odborníky i v novinách, jak se v obdobných případech stává bohužel i dnes. Nutno dodat, že falzifikátorovi se nakonec přece jen jeho padělek údajně podařilo prodat do Německa a vynesl mu tak prý docela slušný výdělek… Mimochodem – v loňském roce byla Věstonická venuše slovy generálního ředitele Moravského zemského muzea v Brně Martina Reissnera (v MZM je Věstonická venuše uložena) „středobodem výstavy Umění doby ledové v Britském muzeu v Londýně.“ V Brně je navíc vystavena v otevřené etui, která pro ni byla zhotovena krátce po vyzvednutí sošky ze země.

    Hlava keltského božstva, resp. héroa (možná ale kdysi žijící konkrétní osoby – snad druida), je zhotovena z opuky, na výšku měří asi čtvrt metru a byla nalezena v roce 1943 obyvateli Mšeckých Žehrovic (zhruba mezi Kladnem a Rakovníkem) Josefem Šlajchrtem a jeho otcem v prohlubni na pronajatém pozemku vedle obecní pískovny. V prohlubni pak J. Šlajchrt ještě našel keramické střepy, úlomky zvířecích kostí a zlomky švartny – druhohorní horniny (zkamenělého kalu), užívané Kelty k výrobě bižuterie. Laický nálezce se zachoval naprosto příkladně a kamennou hlavu předal do muzejních sbírek (hlava je nyní v Národním muzeu v Praze). Hlava byla zřejmě obětní destrukcí rozbita: čtyři zlomky se dochovaly, pátý nebyl dosud nalezen. Byla objevena až za původními hradbami opevněného obdélníkového keltského areálu (asi svatyně, v jakých působili keltští kněží – druidové ) a pochází z konce 3. či počátku 2. století před naším letopočtem – z tzv. laténského období. Mezi analogickými díly vytvořenými mimo oblast antických civilizací jí patří nejpřednější místo. Zdobí ji nejen zajímavý účes a knír, ale také nákrčník (torques), který byl oblíbený u Římanů a právě Keltů a měl charakterizovat osobu význačného postavení. Mimochodem – primitivnější a méně stylizovanou hlavu našel amatérský zájemce v roce 1957 v prostoru budoucího archeologického výzkumu jiného keltského oppida – na akropoli Hradiště nad Závistí nedaleko Prahy. Zajímavý je ovšem fakt, že i tato hlava se našla mimo opevnění – jako kdyby obě hlavy byly vlastně vyhozeny na „smetiště dějin“, i když to podle odborníků neznamená, že destrukce přerušila vztah k zobrazovaným božstvům. Toto podivné „obrazoborectví“ (vzpomeňme možná vzdálených, ale přece jen jistých analogií v případě Achnatonovy reformy ve starém Egyptě či ikonoklasmu v Byzanci) připomíná zásadu některých kultur nezobrazovat lidské podoby: kupříkladu antický kronikář Diodoros Sicilský popsal , jak se keltský náčelník Brennus po dobytí Delf pohrdavě vysmíval lidským podobám bohů…

    Meteority (resp. jednotlivé části meteoritu) pocházející ze sbírek Slezského zemského muzea v Opavě byly nalezeny v roce 1925 dělníky v bývalé cihelně v Opavě-Kylešovicích. Ze tří vystavovaných exponátů jsou sice asi nejméně známé, ale vyvolávají neméně otázek než dva ostatní artefakty zmíněné výstavy. Meteority byly nalezeny na paleolitickém sídlišti starém asi 18.000 let. Podle znalců si těmi vesmírnými kameny pravěcí lidé nejspíše obložili ohniště, protože metalograficky doložené změny v materiálu meteoritů dokládají, že byly sekundárně vystaveny teplu. Bohužel se už nikdy nedozvíme, zda pravěcí lovci byli přímými svědky pádu meteoritu, či jednotlivé zbytky našli bůhví o kolik let později… Meteority váží dohromady asi 21 kg, mnohé části si ale nálezci rozebrali a odnesli, takže údaje o celkové váze této – s trochou nadsázky řečeno – nejstarší známé sbírky meteoritů na světě – se už také nedozvíme. V žádném jiném pravěkém sídlišti na světě se podobný nález neuskutečnil. Takže i opavské meteority jsou jedním ze tří drahokamů ve skvostné čelence výstavy.

    Výstava Unikáty zemských muzeí vskutku důstojně připomíná nejen úlohu muzeí coby strážců paměti, ale i roli muzejních institucí coby prezentátorů historického vědomí souvislostí a jeho zprostředkování současným generacím.

JAN MERVART

 

Vlevo: Kurátor Moravského zemského muzea v Brně Mgr. Petr Kostrhun kontroluje uložení Věstonické venuše ve výstavní vitríně. – Vpravo: Ukládání keltské hlavy kurátorem Národního muzea v Praze dr. Pavlem Sankotem.

Vlevo: Návštěvníci mohou obdivovat i meteority z opavského Slezského zemského muzea. – Vpravo: Tyto vesmírné kameny použili pro své ohniště pravěcí lidé před 18 000 lety v místě dnešní Opavy-Kylešovic.

Foto: Jiří Smutný (2), Jaroslav Štěpaník (1) a Jan Mervart (1)