Brněnský Otello je úchvatnou inscenací 

Nad poslední premiérou sezóny v Janáčkově opeře

Verdiho operu na temné téma uvedla jako poslední premiéru této sezóny Janáčkova opera a bylo to uvedení velkolepé. Režie se ujal ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser a k dirigentskému pultu se postavil mladý brněnský dirigent Robert Kružík. A vznikla inscenace pravdivá a silná.

Jeviště Janáčkova divadla ovládl scénograf Pavel Borák, brněnský rodák, který dal příběhu základní vizuál. Rozdělil diagonálně celé jeviště Janáčkova divadla mohutnými hradbami přístavu, který chrání ostrov Kypr a vytvořil je z kontejnejrů, které postavil na vozy, které se vysunují do centra jeviště a dělí ho na menší prostory. Lidé v kontrastu s pevností jsou jen malé figurky, zmítané mezi povinnostmi a emocemi. Silným kontrastem je ložnice s rudou postelí, která vyjíždí z propadliště. V temnotě příběhu má hlavní slovo světelný design Martina Špetlíka. Vytahuje z temnoty bílou nevinnost Desdemony i rudou smyslnost lůžka, stejně jako některé sborové scény. Efektní je světlo v posledním obraze, které svítí lomeně a vytváří na stěně zkosenými obrazci úchvatnou scenérii. Osvětlení protagonistů zdola z roštu je zkreslující a efektní.

Od historizující pevnosti se odrážejí kostýmy, které naopak konvenují současnosti a napovídají, že příběh, který se zde odvíjí, je nadčasový, je o lidské duši, která se v proudu času nikterak nemění. Kostymérka Markéta Sedláčková oblékla muže do neutrálních uniforem a pro ženy vytvořila slušivé róby, byť s vojenskými prvky. Pro Desdemonu jsou svatební šaty v barvě slonové kosti s dlouhými bílými závoji, se kterými si pohrává sbor, stojící za ní, což vypadá úchvatně.

Režie Martina Glasera je úsporná, bez modernizujících excesů, přesto - nebo právě proto - působí inscenace současně a věrohodně. Pracuje se zpěváky přirozeně a přitom jim nechává prostor, aby splnili své náročné pěvecké party. První premiéra v pátek 15. června přinesla obsazení, které bylo poněkud nevyrovnané jak pěvecky, tak herecky. Diskutabilní byl především americký tenorista Harold Meers, představitel Otella, který neodpovídal představě emocemi zmítaného Maura ani fyzicky, ani pěvecky. Drobný, hubený, postarší muž s plnovousem a s bílou pletí, na které měl nečitelné tetování, působil spíš jako Desdemonin dědeček a sexuální náruživost obou byla spíše úsměvná. Podezření na nevěru s pohledným, jiskrným a mladým kapitánem, v excelentním podání Aleše Brisceina, jehož tenor zářil a s lehkostí se nesl do hlediště, je uvěřitelné, Desdemona by musela být slepá, kdyby mu nepodlehla. Pěvecky Otello rovněž nepřesvědčil, jeho tenor postrádal volumen a znělost, měl tmavší barvu, výšky silou vytlačoval, což přineslo nepříjemný témbr a nečistou intonaci a jeho pěvecký výraz byl jednotvárný. Uvěřitelný byl ve výbuších vzteku a ve scéně škrcení Desdemony, ale Otello to nebyl.

Představitelem té nejtemnější postavy, manipulátora Jaga, byl na první premiéře mladý srbský barytonista Dragutin Matic. Jeho hlas je barevný, i když do nosnosti mu ještě chybí pevnost a hutnost. Jeho herecké kreace byly přirozené, jen k uvěřitelnosti zlosyna mu chybí vyzrálost a to jak hlasu, tak v projevu. Překvapil Josef Škarka jako vyslanec Benátské republiky svěží barvou a hutnou spodní polohou svého hlasu a dobře vyzněl i tenor Petra Levíčka jako zhrzeného nápadníka Roderiga. Emilia, společnice Desdemony, má jen malou úlohu, přesto ji dokázala Václava Krejčí Housková proměnit na výrazný a příjemný výkon se znělým mezzosopránem. Hvězdou večera se stala bezkonkurenčně Jana Šrejma Kačírková v roli Desdemony, které dala zářící soprán, sladký v piánech a pevný, se znělými hloubkami v dramatických částech. Herecky roli prožila a dojímala jak v árii o jívě, tak v modlitbě, při vědomí, co ji čeká. Dala Desdemoně jak krásu, tak jímavost a čistotu a její výkon by obstál i na světových scénách.

Druhá premiéra se odehrála v neděli 19. června a přinesla řadu překvapení, především ve výkonech hlavních postav. Otella zpíval mladý tenorista Sung Kyu Park z jihokorejského Soulu, který se objevuje již delší dobu na evropských scénách. Jeho tenor zněl pevně a s žesťovým témbrem, otevřené výšky a přirozená nosná forte mu dávaly energickou přesvědčivost. Exteriérově sice neodpovídal představě Maura, ale jeho exotický zjev iluzi zcela nahradil. Jagem byl Giorgi Mtchedlishvili, mladý gruzínský pěvec s příjemným barytonem, i když poněkud zastřeným, který byl herecky uvěřitelný, ale nebyl silnou manipulativní postavou. V roli Cassia se představil arménský pěvec z Jerevanu Tigran Hakobyan, s příjemným, i když méně nosným tenorem. Něžnou a přesvědčivou Desdemonou byla Pavla Vykopalová, která jí dala vroucnost svého měkkého a sladkého sopránu, překvapila barevnými hloubkami a dramatičností. Píseň o jívě a modlitbu zpívala s vroucími piány a s klenutou kantilénou. Její Emilií byla Jana Hrochová, která jí dala hereckou věrohodnost a plný, přirozený mezzosoprán.

Představení dostávalo šťávu a energii díky sborovým scénám, které nastudovala sbormistryně Zuzana Kadlčíková. Díky pochopení režiséra zůstával sbor kompaktní a jeho zpěv se nesl nezkresleně i z hloubky jeviště. Vyrovnanost a hutnost a vyvážená barevnost, to jsou trvalé devízy operního sboru. Doplňovaly ho dívky z Dětského sboru Brno, který připravila Valeria Maťašová a které vnesly do tmavého příběhu jas a radostnost.

Největší devízou večera bylo hudební nastudování, kterého se zhostili Robert Kružík a Jakub Klecker. Robert Kružík dirigoval obě premiéry a výkon orchestru byl excelentní. Přesnost, hutnost, barevnost a dynamická variabilita byla podpořena energetickým nábojem a výrazově podaným sólovým vstupům violoncella, lesního rohu, anglického rohu a dalších sólových vstupů. Byl to výkon mimořádný, který se řadí k nejlepším výkonům brněnské opery. Inscenace Otella bude jistě patřit k těm žádaným a kmenovým.

Karla Hofmannová

Jana Šrejma Kačírková a Harold Meers vytvořili na premiéře v pátek 15. června ústřední dvojici.

Foto archív Národního divadla Brno