Částkův traktát o hledání pravdy

04.12.2015 09:55

    Brněnské HaDivadlo vstoupilo do své již 41. sezony pod vedením nového uměleckého šéfa Ivana Buraje (již dříve zde inscenoval autorský přepis Kafkova románu Zámek) i s rozličnými koncepčními inovacemi. Po úspěšném nastudování Maryši v pojetí Lukáše Brutovského další celostátní úspěch zaznamenalo v polovině října t. r. díky vynikajícímu nastudování jeho předchůdce, režiséra Mariána Amslera: ze dvou nominací na Cenu Divadelních novin 2015 proměnila vítězstvím v kategorii „Činoherní divadlo“ inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Ústředním tématem čtyř připravovaných projektů na hlavní scéně má být „Společnost individualismu“. A protože se HaDivadlo nikdy neuzavíralo před produkcemi jiných názorově spřízněných skupin, vybídlo nyní k prvnímu zdejšímu hostování herce starší generace Miroslava Částka.

    S ohledem na mladší nebo méně zasvěcené čtenáře si dovolme malou informativní odbočku. Brněnský rodák, absolvent JAMU a manžel herečky Jany Hlaváčkové Miroslav (jako terciář řádu dominikánů si připojil jméno Gabriel) Částek je dnes zasloužilým nestorem nečetných pěstitelů tzv. „divadla jednoho herce“. Jakožto volný pokračovatel známého herce a režiséra prof. Rudolfa Waltra nastoupil tuto dráhu v politicky rušném roce 1968, a to nejprve ve foyeru Mahenova divadla a poté opodál v již zaniklé poetické vinárně Múze. Mezi desítkami oblíbených komorních pořadů si stárnoucí pamětníci dosud rádi připomenou např. tituly Újezdní Hamlet, montáž anarchistické poezie Ožeň se, bratře, Jak zabít soka, středověký Kejklíř, Poláčkovi Hráči, Čapkův Obyčejný život, židovský Jezevčík u rybníka aj. Částek zajížděl na mnoho klubových štací, vystupoval i v zahraničí, absolvoval několik bilancujících přehlídek svého repertoáru a účastnil se specializovaných festivalů v Chebu. V utajené dramaturgické součinnosti s tehdy proskribovaným Milanem Uhdem vždy kladl důraz na literární kvality předlohy, tlumočené antiiluzivním způsobem v netradičním prostoru doslova na krok od aktivizovaného diváka. Počínajíc Biblí inspirovanou hrou Ernesta Brylla Po Velikém pátku přivedla počátkem devadesátých let spirituálně založeného umělce k dosud neuzavřené sérii křesťansky laděných programů (Renčovy opusy Popelka nazaretská a Císařův mim, Pololáníkovo claudelovské oratorium Napřed je třeba unést kříž, výběr z Vyznání sv. Augustina Na konci cesty stojí Bůh, veršovaný Spor duše s tělem atp.), předestírajících závažné existenciální a morální otázky. Příležitost tu však dostali i autoři a předlohy ne vyhraněně religiózní (Gionův Muž, který sázel stromy, Hemingwayův Stařec a moře, Monsignore Quijote Grahama Greena, Saint-Exupèryho Citadela aj.). V této zcela nové osobnostní tvůrčí etapě M. Částek za sebou takříkajíc spálil mosty: vědomě opustil osobitý, po léta krystalizující divadelní projev a začal pod záštitou brněnského biskupství s bezmála misionářským zaujetím pěstovat „bohoslužbu slova“, neokázale uskutečňovanou na malých pódiích přímo před chrámovými oltáři, v Brně zejména v kapucínském kostele Nalezení sv. Kříže, ale kupř. také mezi našimi krajany v USA.

    Do takto vymezeného námětového okruhu náleželo rovněž Částkovo vystoupení v HaDivadle, jemuž předcházela zajímavá geneze. Údajně prostřednictvím kardinála Dominika Duky se k nám dostal text Francouze Adriena Candiarda Pierre a Mohamed, úspěšně prezentovaný počátkem desetiletí na avignonském festivalu a právě vhodně zapadající do kontextu nynější dramaturgické orientace souboru. V překladu Ondřeje Seluckého měl v podzemí pasáže Alfa víceméně podobu scénického čtení, kterému postačilo skromné vybavení s židlí, pultíky a mikrofony. Především své hlasové interpretační zkušenosti dal herec pokorně do služeb literárně nijak oslnivému příběhu dvou věkem, společenským postavením i konfesí protichůdných protagonistů. Hlavně ze spisovatelovy vůle se tu r. 1996 setkávají v Alžíru dávno naturalizovaný Francouz, arabského prostředí důvěrně znalý a empatický římskokatolický biskup v Oranu Pierre, a jeho mladý muslimský řidič Mohamed. Převážně formou biskupových kázání, ale i jiných úvahových promluv či přátelských rozhovorů se v dosti obecné až deklaratorní rovině nadhazují otázky vzájemného vztahu a praktického soužití dvou monoteistických učení, poměru dočasného pozemského a věčného posmrtného života. S mírně sebemrskačským postojem vůči církvi i křesťanství a s respektem k ortodoxnímu islámu má posluchač dojít k poznání, že nikdo z nás nemá na Boží pravdu monopol a je tedy třeba poznat, pochopit, respektovat a tolerovat každého bližního. Ironickou tečkou za nedlouhou jevištní meditací je lakonické závěrečné sdělení, že oba, prostý šofér i vzdělaný pasažér, najdou společnou smrt při útoku fanatického atentátníka.

VÍT ZÁVODSKÝ