Divadlo vytvořené hudbou a Václavem Věžníkem

03.12.2016 08:50

    Pohodový a důstojný sál v Dietrichsteinském paláci Moravského zemského muzea byl 22. listopadu svědkem křtu zajímavé knihy. Autorky Jindřiška Bártová a Květoslava Horáčková přinesly na trh umělecké literatury svědectví o brněnském fenoménu – režisérovi Václavu Věžníkovi.

    Hlavním rysem a kladem této nevelké knihy je soustředění na Janáčkovské opery.  Podává svědectví o práci režiséra od roku 1958, kdy realizoval Janáčkův Osud, až po realizaci inscenace Příhody lišky Bystroušky v opeře v Olomouci v roce 2003. Mezi těmito milníky se táhnou jako červená nit všechny janáčkovské operní inscenace, realizované v České republice i na zahraničních scénách. Při hodnocení Věžníkovy práce se vždy objevuje akcent na realistickou a pravdivou výpověď, vycházející především z hudby a z představy autora.

    Režisér Václav Věžník byl křtu knihy přítomen a neodpustil si entusiastickou diskusi s přítomnými operními fanoušky na téma současného trendu při inscenování oper. Jeho přehled a přesvědčivost názorů byla obdivuhodná. „Brněnské divadlo a jeho festival, kde se inscenují Janáčkovy opery, by měly mít svoji tvář a styl. Měla by se především ctít autorova vize a předvádět se tu světu vzorové inscenace. Tady by se měli režiséři učit, jak se má inscenovat Janáček!“

    Následovaly úvahy nad tím, že by inscenátoři měli prezentovat dílo samotné a to, co autor zakódoval a ne aby režisér prezentoval sebe. Došlo i na představu, že by měl mít intendant – ředitel – tak silnou pozici, že by měl mít právo říct „NE“ inscenaci, která znásilňuje dílo a převádí je do současného či dokonce devastujícího kontextu. Východiskem pro práci režiséra by mělo být to, co je v každé opeře nadčasové – hudba a emoce, ty jsou srozumitelné každé generaci. Na adresu současné výuky operní režie zdůraznil, že se jedná především o řemeslo, které má své zákonitosti a ty je třeba dodržovat a budoucí režiséry naučit. Vyjádřil přesvědčení, že současná krize opery vychází z morální krize společnosti. Publikum, které je donuceno sledovat zdeformované inscenace, je zmatené a neví, co si má myslet a co by se jim vlastně mělo líbit. A neví, jak vlastně to dílo samotné mělo původně vypadat. Tady zcela selhává úloha divadelní a hudební kritiky, neboť si recenzenti mnohdy ve svých hodnoceních protiřečí a mnozí se neodvažují napsat opravdový kritický názor. Přesto, že publikum na křtu nebylo početné, vytvořila se niterná vazba mezi aktéry a účastníky a rozvinula se živá diskuse. Kmotrou knihy se stala pianistka a rovněž spisovatelka Věra Lejsková a za hostitele, Moravské zemské muzeum akci uvedl PhDr. Jaroslav Blecha, vedoucí divadelního oddělení. Škoda, že se pro nemoc nemohla zúčastnit autorka knihy, profesorka Jindřiška Bártová.

    Kniha s názvem „Divadlo vytvořené hudbou“ je přehledná, zasvěcená a přitom čtivá. Provází ji řada fotografií, které čtenáře zavádějí do dnes jich historických souvislostí. Je zajímavé se zase potkat se zpěváky, jako byli Jaroslava Janská, Natalia Romanová, Jan Hladík a další známé tváře brněnské opery ještě v časech nedávných…

KARLA HOFMANNOVÁ