Stručný popis inscenace hry Zítra to spustíme od Václava Havla v hudebně-dramatické laboratoři Janáčkovy akademie múzických umění, v Divadle na Orlí v Brně.

Důvod k radosti…

25.10.2018 09:55

    Hru Zítra to spustíme napsal Václav Havel pro scénický časopis Rozrazil, jehož první číslo připravila brněnská divadla Husa na provázku a HaDivadlo v říjnu roku 1988. Proč scénický časopis? Jeden z iniciátorů, dnešní rektor JAMU Petr Oslzlý, říká, že původně toužili vydávat časopis tištěný, což jim nebylo dovoleno, a tak to zkusili způsobem sobě vlastním, na jevišti. A proč Rozrazil (latinsky Veronica)? Inu, kořínky toho drobného a půvabného kvítku dokážou prý rozložit i nejtvrdší skalisko…

    Též možná proto, že tak jako plémě divadelní je to rostlinka nenáročná, držící se i na půdách neúživných a chudobných. A určitě proto, že tehdy vznikal časopis brněnské pobočky Českého svazu ochránců přírody Veronika a další číslo Rozrazilu, naplánované na jaro 1989, se mělo věnovat ekologii. A prý též pro údernost toho pojmu, což, jak si vzpomínám, názorně dokumentovali herci, když hned v úvodní scéně Rozrazilu odvážně proskakovali papírovou stěnou… Bylo to v Procházkově síni Domu umění, v Havlově hře Zítra to spustíme. Ti nebojácní byli tehdy Břetislav Rychlík, Arnošt Goldflam, Ján Sedal, Vladimír Hauser, Vladimír Javorský, Pavel Zatloukal, Jiří Pecha, Miloš Maršálek a další, též dámy Dita Kaplanová, Iva Volánková, Aťka Ambrová… a cože to tehdy zaznívalo z jeviště? Třeba: Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus, kde hrozí socialismus, tam hrozí bída… není divu, že nejen o hru, ale i o samu existenci obou divadel vzplál boj se stranickou mocí i místními úřady, ale to by bylo dlouhé povídání. Vraťme se k tehdejšímu divadelnímu mládí: někteří dožívají se zaslouženého důchodu v útrobách svého mateřského divadla, jiné zavál osud na roztodivná divadelní jeviště, včetně nebeského. Všude však zcela jistě dělají čest svému jménu…

    Hra Zítra to spustíme se tak jmenuje proto, že tímto zvoláním do telefonu v noci z 27. na 28. října 1918, které Alois Rašín adresoval Vlastimilu Tusarovi (tehdy novináři a poslanci soc. dem. a později druhému ministerskému předsedovi vlády ČSR) prý Rašín nastartoval převrat roku 1918. Apoň tak tomu je ve hře Václava Havla. Bylo to tak? Nebylo? Autor úpravy pro studentské Divadlo na Orlí, o kterém, jak jste jistě vypozorovali, píšu, dramaturg Ivo Krobot říká: „Jasné to není, nicméně co je dnes jasné…? Ani Václav Havel nehovoří zřetelně: „Zavřel jsem se tehdy do bytu jednoho přítele, kde jsem si shromáždil nesmírnou hromadu knih a vzpomínek různých pamětníků a tam jsem studoval a vyhledával... Z toho jsem po několika dnech napsal jakousi historickou rekonstrukci, nebo jak bych to nazval. Hra je většinou opře­na o autentické texty, někdy trochu parafrázované, leccos jsem si domyslel nebo přidal nebo zhutnil. Byl to pro mne úkol velmi zajímavý, protože jsem nic tako­vého nikdy předtím nedělal…"  Faktem je, že Zítra to spustíme se trochu vymyká Havlově tvorbě – není to absurdní hra, ale není to ani dokument, spíš něco mezi… A proč ji napsal? Jednak ho o to požádal tehdejší dramaturg Divadla na provázku Petr Oslzlý, a pak také proto, že: „Je smutným výsledkem dlouholetého zkreslování dějin a jejich účelového ideologického výkladu, že dnešní mladí lidé (…) vědí o tak významné věci málo. Jména Masaryk a Beneš jim snad ještě cosi neurčitého říkají, co však vědí o Štefánikovi, Kramářovi, Švehlovi, Rašínovi a dalších významných postavách, které stály u zrodu naší republiky a podílely se na jejím budování? Co vědí o gigantické Masarykově práci v exilu během první světové války?“ Václav Havel napsal tato slova v září 1988 pro rádio Svobodná Evropa. O měsíc později, 21. října 1988, měla hra Zítra to spustíme v Brně premiéru. Byla součástí výše zmíněného scénického Rozrazilu, který měl dvě části – Havlovu hru a debatu u kulatého – hospodského – stolu o demokracii, ve které herci, obdaření texty filosofů od Seneky po Patočku, jež jim připravil prof. Vladimír Čermák (pozdější soudce Ústavního soudu) diskutovali o smyslu a poslání demokracie. Proto se také herci hned v úvodu představení vyptávali návštěvníků, co si představují pod pojmem demokracie a co je to svoboda… což v té době bylo, řekněme, nezvyklé… Ale je na čase dokončit pasáž o dávném Rozrazilu, dodejme jen, že jeho uvedení v pražském divadle Na chmelnici o rok později, 17. listopadu 1989 patřilo k rozbuškám dalších událostí. Divadelnicí sem přivedli svého kamaráda Romana Ráčka, který byl s tehdejší inspicientkou divadla Evou Vidlařovou svědkem událostí na Národní třídě a jejich výpověď potom roznítila nejen odvahu herců, ale i široké veřejnosti a vedla příštího dne k vyhlášení divadelní stávky, ke které se k Divadlu na provázku a HaDivadlu připojili další… Řekněme, že to brněnští tehdy spustili…

    A tak se dnes, dle režijní koncepce Ivo Krobota, mladí herci absolventského ročníku muzikálového oddělení JAMU ptají diváctva: víte kdo to byl Alois Rašín… Antonín Švehla, Vlastimil Tusar? Popravdě, diváctvo se vesměs správně trefuje do Rašína, s těmi ostatními už to je horší. „I proto se pokoušíme současnými divadelními prostředky připomenout nejen sté výročí vzniku republiky, ale také klíčovou roli Aloise Rašína v říjnu 1918, i autora textu Václava Havla, a také významný a odvážný divadelní a občanský počin Divadla provázku a Ha Divadla uvedením textu v roce 1988,“ píše Ivo Krobot v pěkně vypraveném programu, který diváci dostávají zdarma.

    A jak mladí herci i ostřílený režisér plní tento úkol? Na jedničku. I když, popravdě, když na jeviště vtrhla horda mládí v šedivých teplákových soupravách strachoval jsem se, že začíná spartakiádní cvičení, při kterém budou půvabné účastnice a ztepilí jinochové toliko zodpovědně a strojově plnit příkazy choreografů a režie, jak tak při muzikálových vystoupeních bývá, naštěstí ale nikoli, jednadvacet studentů 1. ročníků činoherního a muzikálového herectví bralo své poslání s úsměvem i nadhledem. A stejně tak osm hlavních protagonistů, studentů posledního ročníku. Je pravda, že nadhled i úsměvy jim umožnil samotný scénář. Nemusejí hrát charakterní postavy s jejich dušezpytným vývojem, představují stylizované historické postavy v pravděpodobných situacích a v nadsázce, často humorné. To je rozdíl mezi tímto pojetím Havlovy hry a televizním, které v roce 1992 uvedlo brněnské studio v režii Viktora Polesného. Rašína tehdy hrál Ota Ornest a jeho ženu Eva Salzmannová (dramaturgie Jožka Souchop a Darina Levová). Tehdy to bylo vážné, ale pěkné divadlo, řekněme herecký koncert zralých umělců. Ale taky už bychom mohli čerstvě srovnávat tuto Havlovu hru a její režijní ztvárnění s nedávnou dvoudílnou televizní inscenaci Rašín. Bylo by to ale jiné povídání, než přece jen drobné pousmání: jak v Havlově hře a jejím Krobotově podání, tak v televizní inscenaci hraje velkou roli objímání a pusinkování: Rašín i jeho spoluhráč Kramář se pokaždé, vracejíce se z cest, tíživých porad, nebo z vězení dlouze se objímají se svými ženami. Avšak zatím co se u studentů zmínění pusinkují s jistou nadsázkou, tak Ondřej Vetchý (Rašín) i Miroslav Donutil (Kramář) objímají své chotě velice zodpovědně… Nakonec působí úsměvně obé.

A nebyla to spartakiáda. (Na zkouškách fotografovala Dada Klementová)

    Možná bychom mohli uvést ještě jeden rozdíl mezi dávnou provázkovskou inscenací a nynější Krobotovou. Alois Rašín dle scénáře prožívá úzkostné sny. Zatím co v osmdesátých letech slyší hlasy Háchy a Zápotockého, dnes mu v hlavě třeští známé Gottwaldovo Právě jsem přišel z Hradu a duní pásy tanků…

    Nemůžeme ale pominout hudební složku brněnské inscenace. Zatím co v původním uvedení hry v Divadle na provázku a HaDivadle v osmdesátých letech se zpívá a muzicíruje jen spoře, tady jsou hudba a píseň rovnoceny textu. Zpívá se, tancuje, resp. všelijak poskakuje a písně ilustrují, ba umocňují slovo. Které a jak, na tom se domlouval režisér Ivo Krobot s pedagožkou a aranžérkou hudebního doprovodu Dadou Klementovou: „Přehrávala jsem Ivo Krobotovi všechny písničky, co za ta léta studenti secvičili, V+W, S+Š a mnoho dalších, něco jsme se doučili, třeba sokolské písně, nebo Hašlerovu dlouhá léta zapovězenou Kampak na nás bolševici, zakončili jsme to znamenitou písní Jiřího Bulise a Zdeňka Šlaise z repertoáru Divadla v podloubí ze šedesátých let Svět patří vám, takovou parodií na dobový a zneužitý optimismus Werichův…“ Hudební aranžmá autorsky doplnil Zdeněk Kluka. Výtvarníkem nejen scény, ale i ilustrovaného programu, který může být samostatnou ozdobou vaší knihovničky, je Rostislav Pospíšil.

    Nicméně, svět patří jim: Tamaře Dikové, Dušanu Krausovi, Danielu Mišákovi, Kristínám Oríškové, Jurkové a Kubačkové, Františku Herzovi, Janu Ludvovi, kteří příštího roku opustí školu, i jejich následovníkům, kteří v šedivých teplácích zatím statují svým starším kolegům. Proč jsem vyjmenoval všechny hlavní aktéry? Chtěl bych jim popřát podobné životní a najmě profesní úspěchy jakých dosáhli jejich svrchu zmínění letití kolegové, a taky proto, že je to jmenování symbolické. Všechna děvčata z jamácké inscenace Zítra to spustíme jsou Slovenky. Uznáte jistě, že to je důvod k radosti.

Zítra to spustíme: premiéra 18. října 2018.

Režie a dramaturgie Ivo Krobot, výtvarník Rostislav Pospíšil, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, David Strnad, hudební nastudování, aranžmá a klavírní doprovod Dada Klementová a Daniel Rymeš, autorská hudba Zdeněk Kluka, produkce Marek Habelka, účinkují výše jmenovaní a studenti 1. ročníku činoherního herectví a 1. ročníku muzikálového herectví Janáčkovy akademie múzických umění.

LADISLAV VENCÁLEK

 

Program i výprava v úpravě Rostislava Pospíšila.