Epigramy mají stále do čeho tepat

23.12.2016 16:40

    K mnoha výročím roku 2016 patřilo i trojité jubileum havlíčkovské: před 195 lety, 29. července 1851, se Karel Havlíček Borovský narodil, před 155 lety byl deportován do Brixenu a poslední den října 2016 tomu bylo 160 let, co roku 1856 zemřel. Tato výročí by prošla celkem bez větší pozornosti, nebýt územního sdružení Syndikátu novinářů Vysočina, tedy kraje, kde se významný novinář, satirik, literární kritik a politik narodil.

    Novináři z Vysočiny v rámci Roku Karla Havlíčka Borovského vyhlásili už třetí kolo autorské soutěže v tvorbě epigramů, tentokrát pod názvem Epigram 2016. „A velký počet soutěžících svědčí o tom, že snaha švihnout trefným slovem po současné politické situaci nebo po vlastních či sousedových životních trápeních je stále živá,“ napsal člen poroty, literární historik a publicista František Cinger.

    Třináctičlenná porota rozdělila epigramy do tří skupin: nejobsáhlejší kategorii A tvoří práce autorů nad 55 let, menší kategorii B obsadili autoři od 25 do 55 let a vzhledem k předchozím skupinám jen přívažkem se stali autoři do 25 let (kategorie C). Jan Kliment, Jaroslav Paclík a Jaroslav Vála, autoři doprovodných textů a novodobých fotografií (ty historické byly vybrány z veřejných zdrojů) pak z vítězných, většinou čtyřveršových textů sestavili sborník Epigram 2016.  Některé epigramy ručně přepsal a karikaturami opatřil Pavel Rak.

    Autoři oněch desítek krátkých útočných satirických básní kritizují daleko více naši soudobou společnost než jedince (ti nejmladší zvláště ministra Babiše), míří na korupci, podbízení se politikům, neplnění předvolebních slibů, nezájem o dění ve světě a další nešvary. Někteří se snaží pokračovat v havlíčkovském duchu („České řeči hubitelé lítí / plesnivina, moli… přístup k síti.“ Ondřej Herzán), ale často končí skepticky („Havlíček psal epigramy, / národ si ho cenil. / A kdyby je psal i dneska, / zas by nic nezměnil.“ Miluše Mitová). Těžko lze několika autorům vytknout, že v zápalu lítého boje s různými nepřístojnostmi prohráli svůj boj s čárkami (to ale mohli napravit editoři) či s klopotným rýmem či asonancí…

    Zhruba polovinu stodvacetistránkového sborníku tvoří rozsáhlý přehled o výskytu Havlíčkových soch v městech i menších obcích a navíc filmový a hudební bonus, informující o chystaném televizním filmu o Havlíčkovi a o jeho kytarách v muzejních sbírkách. Nevím, proč autoři v názvu kapitoly Sochy K. H. Borovského – Historie a současnost a taky v některých textech podlehli všeobecné mánii zkracovat nejdůležitější část Havlíčkova jména na pouhé H. (proč tedy podle nich nemáme Borovského Brod, Borovského ulice, Borovského náměstí?). Ale to je maličkost oproti objevnému přínosu této kapitoly pro veřejnost: autoři jednotlivých různě dlouhých podkapitol přinášejí soupis a charakteristiku celkem sedmnácti českých měst, městysů a obcí a jednoho města amerického, kde stojí Havlíčkův pomník (či „socha Havlíčka“, jak autoři zhusta píšou – společně s „životem Havlíčka“ – v domnění, že genitiv přivlastňovací je nade vše). Je zajímavé, že první jeho socha, vytvořená Josefem Strachovským, byla odhalena roku 1883 v Kutné Hoře, kde Havlíček v letech 1850–1851 vydával časopis Slovan a ze svých článků sestavil sborník Kutnohorské epištoly, za nějž byl posléze souzen. Kopie Strachovského pomníku byla pak postavena v dalších pěti městech, včetně Prahy a Chicaga (v obou roku 1911). Největšího rozmachu dosáhla stavba Havlíčkových pomníků v letech 1900–1914, kdy si ho pořídilo devět měst a obcí. Další etapu pak odstartoval Havlíčkův Brod v roce 1924 (dílem Bohumila Kafky) a do roku 1933 se k němu přidalo ještě pět míst; poslední byl Rakovník. Vesměs šlo o iniciativu různých spolků pro výstavbu Havlíčkova pomníku či okrašlovacích spolků, jejichž členové vyvinuli velké úsilí, aby pomníkem vzdali hold velkému „národnímu mučedlníkovi“ (případně „mučenníkovi“, až později „mučedníkovi“) a vlastenci, který od svých spoluobčanů už ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století požadoval, aby jim to vlastenectví „ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla“. 

    Po válce už byl Havlíčkův kult vytlačen kulty jinými, ale na zakladatele a novátora české žurnalistiky a autora satirických básní a epigramů se nezapomnělo. Důkazem je úspěšná a záslužná autorská soutěž v tvorbě epigramů vypisovaná územním sdružením Syndikátu novinářů Vysočina. 

MICHAL ŽÁK