Kdo je pan Schmitt?

Fraška absurdní až málem k slzám

15.04.2018 17:55

    Usedáte s manželkou k večeři a tu odkudsi ve vašem bytě zazvoní telefon. Musíte ho hledat, protože jste si žádný nikdy nenechali instalovat. A když ho najdete, neznámý hlas vás osloví jako pana Schmitta, ačkoli se jmenujete Bérand. Zjišťujete také, že byt, ve kterém sedíte, je sice navlas stejný jako ten, v němž žijete už léta, ale knížky jsou jiné, místo obrazu tchýně je na stěně portrét roztomile oblečeného buldoka, kterého vaše učenlivější manželka brzy označí za vlčáka. Dveře na chodbu najednou nejdou otevřít a když jimi vstoupí policista (lucemburský, ačkoli vy žijete ve Francii), z vaší občanky čte jméno Schmitt... Hloupá představa? Nikoli. Takový je začátek frašky francouzského herce a dramatika Sébastiena Thiéryho Kdo je pan Schmitt, jejíž premiéru uvedlo v pátek 13. dubna Národní divadlo Brno.

    Z této neuvěřitelné situace, která umožňuje režisérovi i hercům předvést koncert slovní i situační komiky, začnou však divákům pomalu tuhnout úsměvy na tváři. Ještě ne ve chvíli, kdy se hrdinovi této frašky – očnímu lékaři Bérandovi – pokouší přivolaný psychiatr prokázat rozdvojení osobnosti. Určitě však už tehdy, kdy i Bérandova manželka v zájmu klidu a ze strachu před konfrontací se společností doporučuje přijmout hru a “plavat po proudu.” Ubohý Bérand nakonec přijme roli pana Schmitta, je ochoten přehlédnout, že mu policie (i manželka) představí údajného syna, o jehož existenci dosud neměl ponětí. Přijme i nabízený deníček, do kterého si podle doporučení autorit smířeně zapisuje novou legendu svého života, aby ji zbytečně nepletl. Užuž se zdá být všechno v pořádku, když tu přichází skutečná “pecka”: Druhý konec, vlastně nový začátek. Závěrečný potlesk pak zní trochu rozpačitě, ačkoli se lidé vlastně dobře bavili. Leckdo by se totiž rád ohlédl a ujistil se, zda ho známí v hledišti ještě stále poznávají.

    Ne, není to tragédie, i když nedospělé dceři Evy Novotné, představitelky paní Bérandové, prý (podle slov herečky na tiskové konferenci před premiérou) hra tak připadá, ba dokonce je až “na vyskočení z okna.” Vždyť  dospělé dceři Dušana Hřebíčka, který se role pana Béranda zhostil skutečně skvěle a dokázal na jevišti předvést komiku mnoha valérů, prý hra už připadá jako dobrá zábava. A právě tak se Thiéryův text rozhodla inscenovat i režisérka Jana Kališová. Záměr rozeznat a hlavně zdůraznit v absurditě její komickou stránku se jí určitě podařil. Inscenací textu prostě umocnila schopnost úspěšného francouzského komika a dramatika napsat hru tak, aby i nešťastné situace nakonec působily legračně. Snažila se, aby je tak vnímal i divák, který je v životě stále častěji přesvědčován, že kostka je vlastně  kulatá.

    Režisérce v tomto úsilí vydatně pomáhali vedle obou výborných protagonistů také Jan Grygar v roli psychiatra, Martin Veselý v uniformě policisty i Roman Blumaier ztělesňující “alternativního” syna Karla. K tomu, že řada nonsensů na scéně vyzněla vlastně docela přirozeně,  přispěla také autorka scény Nikola Tempírová, která dějištěm absurdního příběhu učinila odosobněný interiér připomínající byty, do kterých si úspěšní příslušníci vyšších středních vrstev přinášejí pouze vlastní kartáčky na zuby, případně v nich vyměňují i portréty milovaných tchýní.

    Sebastien Thiéry, bezmála padesátiletý francouzský autor několika úspěšných komedií (v podstatě podobné principy absurdní komiky rozehrává v hrách Indická banka, Kdo je pan Schmitt i Momo), bývá při různých příležitostech označován za nového příbuzného Eugéna Ionesca, Samuela Becketa či Franze Kafky, za hledače cest k tlumočení absurdního životního pocitu dnešního člověka. Nejvýstižnější charakteristikou jeho autorského snažení budou však zřejmě jeho vlastní slova: “Myslím si, že absurdní model nechává hodně dveří otevřených, tedy si v něm každý člověk může najít to své.” Plně to platí pro inscenaci činohry Národního divadla Brno, jejíž diváci určitě nebudou zklamáni. To své si v ní určitě najdou.  (jac)

 

Dušan Hřebíček, Eva Novotná a Roman Blumaier jako rodinka pana Schmitta.
(Foto: Jakub Jíra)