Poslední premiéra roku v Mahenově divadle:

Janošík Revisited

16.12.2018 11:05

    Anglické slovo “revisited”, použité v názvu nové inscenace Mahenova Janošíka v Národním divadle Brno, má více významů: jednak “revidovaný” – tedy vlastně kriticky posouzený a opravený, případně znovu zpracovaný. Také “znovu navštívený”. Všechny se jistě hodí k pojmenování toho, co vykonal šéf činohry Národního divadla Brno Martin Františák jako režisér s jedním z nejúspěšnějších dramatických textů Jiřího Mahena, vzniklým před více než stoletím (premiéru měl Janošík v pražské Zlaté kapličce i v Brně v roce 1910). Význam “znovu navštívený” bych podtrhl. Z této přátelské návštěvy totiž vyšel Janošík nikoli opravený, ale především lépe pochopený.

    Martin Františák s dramaturgyní Lucií Němečkovou hledali v roce stého výročí vzniku ČSR v poněkud již zaprášeném odkazu brněnského bouřliváka, kterému legenda o Janošíkovi symbolizovala temperament bratrského národa. Jeho touhu po svobodě a spravedlivém místě na Slunci. Objevili při tom nejen světovými událostmi překonanou romantickou pohádku o spravedlivém zbojníkovi, který “bohatým bral a chudým dával”, ale také stále aktuální a naléhavé sociální poselství Mahenovy anarchistické duše. Také otázky pod povrchem příběhu, které byly (nejen v literatuře) v minulosti již tisíckrát položeny a zodpovídány: Jak čelit zlu? Ve jménu čeho lze zabíjet? Kam až může zajít proměna osobnosti člověka, který se dá na zboj? Jak tenká je hranice, dělící člověka-hrdinu a člověka-vraha? Jak dalece dokáže člověka změnit moc a sláva? Právě na tyto otázky se Martin Františák při psaní scénáře soustředil, aniž se snažil (a mohl) na některou z nich jednoznačně odpovědět. Cenné je právě to, že otázky znovu předložil k úvaze dnešnímu publiku, zvyklému až příliš často přejímat cizí odpovědi. Obdivuhodně tak respektoval dramatikův “krásný relativismus,” kterého si, spolu s “jemností, taktem a smyslem pro svobodu” u Mahena cenil Vítězslav Nezval. 

    Obnažení základní dřeně díla a přesazení janošíkovského příběhu do dnešní doby se Františákovi povedlo na jedničku: Zlosyn Šándor (Bedřich Výtisk), bezohledně vysávající své poddané, je přesným obrazem soudobého zbohatlíka, s úsměvem obírajícího lidi o střechu nad hlavou. Jeho elegantní drábi ve slušivých oblecích ze všeho nejvíc připomínají některé tuzemské příslušníky středního managementu nadnárodních korporací. Janošíkova družina – to je zpočátku anarchistická, stále víc však mafiánská parta drsných hochů, v jejichž rukou jsou valašky vystřídány automatickými pistolemi značky Glock. Nejde však jen o nějaké vnějškové přenesení příběhu v čase. Režisérovi se podařilo vytvořit skutečně komplexní, na všechny smysly současného diváka působící dílo, které je radost sledovat. Stalo se tak díky skvělé spolupráci se scénografem Markem Cpinem, autorkou kostýmů Markétou Oslzlou-Sládečkovou, hudebním skladatelem Nikosem Engonidisem (celé představení provází přímo na scéně v muzikantském duu s Jitkou Šuranskou) a samozřejmě také s herci. Pokud lze soudit z premiéry, byla to radost nejen pro diváky, ale také pro herecký ansámbl, na jehož výkonu to bylo znát.

    Jako šťastné se ukázalo především obsazení hostujícího Dominika Telekyho do hlavní role. Mladý muž, doslova sršící energií, podal obdivuhodný výkon herecký, pěvecký i taneční. Skvěle si vedli také Petr Bláha, Pavel Dousek, Martin Sláma a Petr Halberstadt v rolích zbojníků, Elena Trčková v roli Anky, Jana Štvrtecká (Cigánka) i Monika Maláčová ve dvojroli Ančiny matky a také bílého “anděla smrti” – jakubiskovské postavy proplouvající scénou a posouvající děj až k tragickému závěru. Šťastné bylo i zapojení emeritních členů souboru, mezi nimi například “sošného” Jaroslava Kuneše (Garaj, kněz), který si na scéně Divadla bratří Mrštíků v Janošíkovi zahrál už v roce 1972. Všichni hráli jako o život...

    Janošík Revisited není primárně určen těm, kteří jdou do divadla na prvoplánovou pohádku s valaškami. Ale ti, kteří se nedají odradit angličtinou v názvu, symbolizující současníkům, že naši dnešní divadelníci jsou “cool”, budou velmi příjemně překvapení. Uslyší známé lidové balady, stejně jako veskrze moderní improvizace na elektrofonickou kytaru. Uvidí “horní chlapce” v krojích i v bomberech motorkářského gangu a prožijí s nimi strhující příběh s tragickými momenty, jak by jej Mahen pravděpodobně napsal, kdyby dnes žil: Se soustředěním “na dřeň”. Poslední činoherní inscenací letošního roku se do Prahy odcházející šéf činohry NdB Martin Františák rozloučil s Brnem tak, jak nejlépe mohl. Zaslouží si velký potlesk.

JAN CHMELÍČEK
Fotografie Jakuba Jíry