Mlčení s malířem Šimordou

27.02.2018 20:05

    V neděli 25. února zemřel ve věku 94 let významný malíř Miroslav Šimorda. Náležel k předním osobnostem výtvarného umění druhé poloviny minulého století, působících v Brně, ke generaci spjaté s obdobím šedesátých let. Ke svému střídmému, uvážlivému malířskému projevu se propracovával zvolna, a s mimořádným rozmyslem a intelektuálním průnikem. Jeho plátna oslovovala promyšlenou uměřeností s jasnou ideou, záměrem a sdělením, nejčastěji geometrickou kompozicí. Nikdy nebyl z těch, kteří by šokovali barevnými gejzíry obrazotvornosti, ani rychlou reflexí na nové trendy. Jeho obrazy jako by byly tvůrcem samým. Nenáležel k umělcům, jejichž tvorba a život stojí odděleně jako dva toky, jež není vhodné mísit dohromady. Osloví-li vás vnitřně Šimordova plátna, jste vlastně v přímém spojení s osobností tvůrce. Šimordova řeč je lakonická, takže se s ním hodně mlčí. Váží každé slovo, snad z obavy, zda vyslovením nepřijde na svět jiný význam než, který měl na mysli. Stejné platí o jeho tvorbě. Nepřichází k plátnu, aniž by neměl promyšleno, co si přeje zachytit, vyjádřit, sdělit. Umělec introvertní, vždy svůj a jdoucí vlastní cestou, výrazně sebekritický, skromný. V jeho povaze nikdy nebylo upozorňovat příliš na vlastní já, stát v paprscích všeobecné pozornosti, strhávat ji na sebe, jak je zvykem dnes a snad bez toho nic už ani nejde. Chcete-li od něj snad autorskou interpretaci, je to pro něj snad nejhorší otázka. Odpoví odkazy na autority, historiky umění či kritiky, odkáže, na to, co o jeho obrazech napsali L. Kundera, P. Štědroň, B. Gabrielová a další. Možná vůbec nejvíc, vypoví verše jeho přátel básníků Mikuláška, Skácela a dalších. Reflektovali na jeho obrazy, které je inspirovaly. Už dávno tu nejsou a teď za nimi odešel také on. Výborný malíř, ale také stejně dobrý člověk.

    Šimordovo dílo představilo Muzeum města Brna na souhrnné výstavě v roce 2005. Dva jeho obrazy aktuálně jsou nyní v tomto muzeu na hradě Špilberku prezentovány na výstavě „Atol a putující slunce“.

Následující text je rozhovorem s malířem, který vyšel v Literární příloze KAMu (2004, č.5)

Jak se stal malířem? Umělecký vzor?

    Můj otec byl malíř, ale úplně jiného zaměření.  Měl ateliér na České. Pro určitý okruh svých, řekl bych zákazníků, byl úspěšný. Akademii neměl. Také nejsem akademický malíř. Studoval jsem na zlínské výtvarné škole v letech, kdy vysoké školy byly zavřené. Vlastně byla rovnocennou náhradou. Byli tu výborní učitele: Kutal, Milén, Makovský, Štech… Vše se tu řídilo baťovským pojetím. Dopoledne jsem pracoval v keramické dílně, na provoz jsme si museli vydělat. Na akademii v Praze jsem byl dva roky, pak jsem si řekl, že už toho snad umím dost, tak jsem odešel a od té doby jsem na volné noze. Zlín mě nejvíc utvářel. Měli jsme tam samozřejmě své lásky: Gogha, Gaugina, Muncha, Cezána, surrealisty. Nemyslím, že bych byl někým ovlivněn přímo, že bych v nějaké linii pokračoval. Lidsky mne velmi ovlivnil Bohdan Lacina.  Dodnes nevím, čím jsem si získal jeho důvěru, jak jsme se vlastně sblížili. Prožil jsem celý život ve městě, nedovedu si představit, že bych žil na vesnici. Lacina byl člověk venkova, toužil po návratu do Sněžného na Vysočinu, tam si přál žít. Stali jsme se opravdovými přáteli, byl jsem dokonce za svědka jeho dceři na svatbě, téměř jsem patřil do rodiny. Lacina byl mimořádnou osobností, umělecky dodnes nedoceněnou. Po příchodu do Brna si brzy získal ohromné renomé. I tím, že vzbuzoval důvěru. Všichni mu věřili. Je nesmírná škoda, že předčasně zemřel. 

Po Zlínu krátce Praha, pak návrat do Brna. K volné tvorbě?

    Byl jsem na volné noze, oženil jsem se, jenže uživit rodinu je pro mladého malíře nesnadné. Přešel jsem proto na užitou grafiku, převážně šlo o práci pro veletrhy. Ty byly pro brněnské výtvarníky štěstím a pro Brno velké plus. Výtvarníka si určovali architekti, projektanti, nebo přímo zákazník – většinou podniky zahraničního obchodu z Prahy. Volnou tvorbu jsem ale vždycky bral jako to pro mě zásadní, hlavní. 

Uznávaným malířem

    Samostatně jsem vystavoval poměrně pozdě. Myslím, že zlomem v mé tvorbě bylo, když jsem ponejprv namaloval proluku. Na rohu dnešní Kounicové stávala stará hospoda, kam se hodně chodívalo. Když ji zbourali, zbyla zeď a na ní stopy, dokonce obrysy bytů. Najednou jsem věděl, že tohle musím nějak zachytit. To byl první podnět k mým cyklům Osudů, k Domům – nedomům.

    Motivy domů, zdí, omítek se postupně stávají ústředním motivem celé řady Šimordových obrazů. Zachycují otisky osudů bezejmenných obyvatel, kteří tu žili, zanechali po sobě něco nezřetelných stop, nejasných zpráv o existenci zmizelé v minulosti. Šimorda toto němé, mnohoznačné poselství zachycuje na plátnech, která se pak postupně stále víc oprošťují od konkrétna. Komtury domů a zdí jako by se měnily v jejich esenci, odhalovaly svou prapodstatu s množstvím zašifrovaných poselství z hlubin času.

    To prázdno, které tvoří dům,
    Je obklíčené, nevidí
    a zbývá, i když strhnou krov
    a zboří kolem ticha zdi.
    (Jan Skácel)

    V témže domě, kde obývá byt po smrti manželky již sám, docela nahoře s výhledem na budovu filozofické fakulty má nevelký ateliér. Na stěnách plátna z různých údobí tvorby, psací stůl, regál s knihami, desky s grafikami, vařič na ranní kávu. Mlčky sleduje mou prohlídku svých obrazů, občas dodá lakonický komentář.

    Tady toto zde je můj prostor. Chodím sem každý den. Malovat míň jak dřív, není už tolik nápadů.  Posadím se, čtu, přemýšlím. Míval jsem velký ateliér, scházelo se tam pravidelně hodně brněnských osobností. Dnes je vše atomizované, lidé nemají na sebe čas. A vrstevníci umírají. Dřív se lidé více scházeli, setkávaly se různé obory a okruhy. –  Výtvarníci, spisovatelé, malíři, lékaři… Nevím, jak jinde, v Brně to však bylo běžné. Nejvíc se chodilo do Klubu umělců v Domě umění, ke Šlechtičnám, k Očkům, do Belvy. Člověk tu vždycky někoho potkal. Dnes to tak nefunguje. Skončilo to s revolucí.  Všichni se rozdělili vlastními zájmy, nestýkají se.  Nepamatuji si také, že by byl kdy takový rozdíl mezi mladými a starými jako dnes.

    Mlčky procházím nevelkým prostorem, zastavuji se u jednotlivých obrazů, nastalé ticho přeruší občas malířova glosa:

    Myslím, že všechny mé obrazy jsou v podstatě realistické. Nejde samozřejmě o popisný realismus. Tehdy s Formánkem, tou zbouranou hospodou, nastal zlom. Bylo to jak jakási odpověď na mé hledání. Tam to začalo a šlo dál až k abstraktním obrazům. I dnes jsem stále v situaci, že hledám. Téma se vyčerpalo a opakovat se nechci. Jsem ve fázi hledání. Trvá to dlouho. Pokouším se, už to však není jako dřív. Nemaluje se rukou, především hlavou a srdcem. Jenomže, jak se opotřebují klouby, opotřebuje se všechno. Je mi přes osmdesát, ale hledám. Dosud hledám.

    Vícekrát byl Miroslav Šimorda nucen na mé zvonění sejít se schodů dolů, pak po mnoha stupních vyjít se mnou až docela nahoru ke střeše, poté ještě jednou se mnou dolů ke dveřím a znovu zpět do ateliéru. Ve starých domech po výtazích otisky nezůstanou, léty však sešlapané schody. Provázíval mě tempem, který jeho věk nepřipomínal. Později nechával klíč dole, v sousední trafice. Jeho slova o úporném, stálém i zdánlivě marném hledání zněla z jeho úst nejspíš i před deseti či dvaceti lety, a pak i v letech následujících. S malířem Miroslavem Šimordou se hodně mlčelo. O jeho já vypovídají víc jeho plátna: hloubavá, zamyšlená, promyšlená a inspirující k reflexi básníky.

    Oldřich Mikulášek: Mansardy

    Miroslavu Šimordovi

    Viděli jste už někdy
    sesouvat se dům?
    Nejprve praskají okna,
    aby oslepl tříštícím se sklem
    a neuzřel svou zkázu.
    Potom vše zahalí
    prach pohřbívaných zdiv.

    To dům vypouští duši.

    Když my se hroutíme
    jako by do sebe,
    voláme – ještě rum
    a líh –
    abychom zapláli
    alespoň nakonec
    v ten jazykový div,
    rumiště všech vychutnaných lahví
    i do dna vypitých,
    jichž každý střep však v slunci
    ještě doutná.

    I nám oslepla okna
    v tom světě naprasklém –
    a dým jakýsi nás dusí.

    A z prázdných, obnažených mansard
    v patrech nejvyšších,
    už beze střech a stropů
    – s pouhým nebem –
    květiny, tváře, přeludné malby krajin
    řítí se střemhlav a přímo do kopřiv,
    které mráz nespálí.

    Jen my shoříme v nich.

S malířem Šimordou rozmlouval, ptal se i mlčel
JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Foto: autor a Muzeum města Brna